6. 8. 2020

Vzpomínky Narasimha Svámího

---

Následující řádky představují věrohodný přepis z deníku B. V. Narasimha Svámího.

 

Navštěvovat Mahárišiho jsem chodíval jen příležitostně. Obvykle byla kolem něj tlačenice a vprostřed tolika lidí jsem se zdráhal jej na cokoli zeptat. Ale jednoho večera v roce 1911 jsem s k němu vydal na návštěvu. V ruce jsem držel Bhagavadgítu a tři otázky mi obsadily mysl:

1. Protože se nechci ptát před lidmi, mohl byste mi prosím vyměřit čas na otázky v soukromí?
2. Jsem teozof a chtěl bych znát váš názor na Teozofickou společnost.
3. Myslíte si, že bych mohl spatřit vaši svarúpu (podstatu, skutečnou podobu – pozn. překl.)? Mohl byste mi to prosím umožnit? (O totéž prosil Ardžuna Krišnu v XI. kap. Bhagavadgíty.)

Když jsem ten večer dorazil, stál před Mahárišim zástup asi čtyřiceti lidí, takže jsem se na nic neptal. Ale během pár minut se dav rozešel. Lidé se s Mahárišim loučili a postupně odcházeli. Měl jsem nesmírnou radost. Má první otázka byla zodpovězená.

Následně se mě Maháriši sám zeptal, jestli kniha, kterou držím v ruce, je Bhagavadgíta. „Ano,“ odpověděl jsme. Předtím jsem mu o té knize neřekl, ani jsem mu ji neukázal. Maháriši mi také pověděl: „Jste teozof a ta společnost dělá dobrou práci.“ Byl to názor, který jsem z něj chtěl vylákat. Aniž bych promluvil a zeptal se, už mi odpověděl na moji druhou otázku.

Teď k tomu nejdůležitějšímu. Otevřel jsem ústa a ptám se: „Pokud si myslíte, že bych mohl vidět vaši svarúpu, dovolte mi to prosím.“ Pak jsem se mlčky posadil v jeho blízkosti. Během chvilky se mi jeho postava rozplynula. Za ním, na zdi, byl namalovaný obraz Dakšinamurtiho. I on se rozplynul. Viděl jsem jen temnotu či nicotu. Přesto jsem na něj stále hleděl. Krátce nato místo, kde seděl Maháriši a kde byl obraz Dakšinamurtiho, pokryl zářivý mrak. Zpočátku neexistovalo nic než ten mrak. Postupně se v něm projevilo cosi jako sluneční záře deroucí se zpoza mraku, která okraje toho mraku orámovala jakoby stříbrem, a tak ten mrak do jisté míry ohraničila. Mlhavé obrysy mraku se postupně vyjasnily. Stříbrné ohraničení zesílilo. Ten mrak na sebe postupně vzal podobu Mahárišiho těla. Pak se v něm objevily oči a nos a další rysy tváře. To samé se dělo i s obrazem Dakšinamurtiho. Tělo Mahárišiho, v podobě mraku, bylo stále zářivější. Záře neustále narůstala. To intenzivní světlo jsem nemohl vydržet a zavřel jsem oči. Když jsem je po chvilce znovu otevřel, spatřil jsem známou Mahárišiho tvář a vedle něj zeď s obrázkem Dakšinamurtiho.

Nebyl jsem schopen promluvit. Chvíli jsem seděl a pak s dovolením odešel. Víc jak měsíc jsem se tam nedokázal vrátit. Žasnul jsem nad tou vizí a sám sebe se ptal, co to přesně znamená a jaký má význam. Nedostal jsem se k žádnému uspokojivému vysvětlení, takže jsem se nakonec vydal nahoru na Arunáčalu, abych přijal vysvětlení od Mahárišiho. Všechno jsem mu to povyprávěl. On pak povídá: „Chtěl jste vidět moji svarúpu. Jakou mám formu (rúpam)? Proto jste nejdříve viděl prázdnou temnotu. Skutečnost nemá tvar. Do skutečnosti vstoupíte jen opuštěním tvaru. Prvním krokem vašeho zkoumání je proto poznání toho, co nejste, a to soustavným prováděním neti, neti (intelektuální a později mentální zamítání objektů ve smyslu ‚nejsem toto‘, ‚nejsem tamto‘ – pozn. překl.). Proto se nejdříve objevilo prázdno a pak světlo. Nejasné, rozptýlené světlo bez obrysů. To, co následovalo, si pak můžete odvodit z XI, kap. Bhagavadgíty. Kavjákanta Ganapati Šástri měl v tomto smyslu podobný druh vize, takže jej můžete poprosit o vysvětlení.“

Za Ganapatim jsem však nikdy nezašel a nemluvil jsem s ním. V roce 1912 jsem od Arunáčaly odešel a vrátil se sem před rokem.

V roce 1911, když jsem Mahárišiho vídával každou chvíli, se má žena a další obávali, že se mé staré světské sklony změní na duchovní. Proto zašli za Mahárišim, sdělili mu své obavy a prosili jej, aby mi nařídil, že mám zůstat s rodinou. Když jsem proto příště přišel k Mahárišimu, pověděl mi, že se člověk nemá dobrovolně vzdávat kontaktu se světem (samsárou) či s rodinou. Vycházková hůl, která člověka podpírá, je držená jím samotným. Když však člověk usne, hůl mu z rukou odpadne sama od sebe. Jako příklad mi také uvedl housenku (bude dále vysvětleno – pozn. překl.), aby mi ukázal, že mysl či duše by se měla pevně chopit čehosi vyššího, než aby lpěla na nižším. Tím se mysl pozvedává.

(Smysl Bhagavánova příkladu s housenkou je tu trochu zkreslený. Bhagaván občas přirovnával ego/mysl k housence, která se nepustí jednoho stébla trávy, dokud se nezachytí druhého. Stéblo podle kontextu symbolizovalo sklony a zvyklosti člověka, nebo jednotlivá vtělení a jím příslušné vásany. Příklad dokazoval nemožnost dosažení poznání prostřednictvím ega. Na dotazy stoupenců ohledně vhodnosti opuštění rodiny, světa a věnování se sádhaně Bhagaván obvykle odpovídal ve smyslu, že podstatná je duchovní praxe a že změna okolních podmínek nevede ke změně mysli a jejich tendencí. Pokud však mysl v důsledku duchovní praxe dozraje ke stavu sannjásy (odchodu do bezdomoví) a je osudem člověka společnost a rodinu opustit, pak, podle slov Bhagavána: „Otázka odchodu od rodiny ani nevznikne,“ – myšleno ve smyslu, že člověk vstoupí na cestu sannjásy spontánně a bez pochybností či váhání. Pozn. překl.)

Jednou jsem se k Mahárišimu přidal během jeho posvátného obcházení Arunáčaly. Maháriši byl spolu s ostatními blízko vodní nádrže u Adiannamalai. Pojedl jsem tu s asi čtyřiceti dalšími lidmi. Když se Maháriši vrátil zpět do Virúpákši, každý z lidí jej chtěl pozvat k sobě domů. Zeptal jsem se ho: „Proč Maháriši nepomáhá nevědomým lidem tím, že by je učil, přednášel a vzdělával?“

Maháriši odpověděl: „Cožpak Bůh není činný? Pracuje mluvením? Musí být dílo vykonáno jen řečí? Víte kolik práce se dá vykonat mlčky – bez jediného slova?“

„Ano, vím,“ odpověděl jsem.

Neustále se držím Bhagavána. Myslí uvnitř i tělem navenek.