5. 3. 2020

Vzpomínky na Bhagavánovy promluvy o Já a o projevených světech

---

Bhagaván uznával podmíněnou skutečnost tohoto světského stavu, ale i vyšších světů, a to navzdory svému přebývání v univerzálním stavu realizované Jednoty. Lze to prokázat v případě Venkata Šástriho, jednoho žáka ze skupiny stoupenců, kteří mu kladli otázky zachycené v knize Šrí Ramana Gíta. Tento stoupenec byl dlouhodobě nemocný a očekával brzký odchod. Přitom se pevně držel sannjásy. Když byla smrt blízko, do poslední chvíle seděl při plném vědomí a slyšitelně opakoval mantru ÓM. Čas od času lidem ve svém okolí popisoval úrovně odpoutání prány, dokud se s jeho posledním slovem prána neodpoutala nadobro. Bhagaván byl o tom zpraven a prohlásil: „Opravdu? V tom případě půjde, v souladu s písmy, do Brahmalóky (brahmův svět – nejvyšší nebeská sféra v hinduismu – pozn. překl.) a zůstane tam až do konce Brahmova cyklu, kdy spolu s Brahmou vplynou v bezforemnou nekonečnost nirguna brahman. Ano, Venkata Šástri musel odejít do Brahmalóky. Jeho lidem můžete sdělit, že jsem se takto vyjádřil.“ Je zapotřebí ještě nějaký další důkaz, že Bhagaván na vyšší světy nepohlížel jako na pouhý přelud?

Jindy zase nějaký návštěvník, který se jmenoval Amrutananda, napsal na kousek papírku první půlku verše. Bylo tam napsáno: „Kdo je tento Ramana, proslulý svojí laskavostí, žijící v jeskyni na Arunáčale? Je Vararuči, nebo je Šivou či Višnuem, nebo Dakšinamurtim? Chci znát věhlas tohoto gurua.“ Otázka se netýká základní podstaty gurua, ale přímo Ramany, žijícího v jeskyni na Arunáčale. Návštěvník položil papír k Bhagavánovi a odešel. Když se vrátil, zjistil, že Bhagaván verš dokončil: „Ramana je svrchovaný duch (paramátman), který ve formě Poznání přebývá v dutině Srdce každé bytosti, počínaje Višnuem. Pokud do Srdce vstoupíte s myslí rozpuštěnou v lásce a budete zřít okem moudrosti, bude vám to vše jasné.“ Zde Bhagaván nemluví z pozice Ramany coby jedince, ale ze základní podstaty toho, čím Ramana je.

Bhagaván byl vždy proti intelektuálním diskuzím ohledně osobností nebo povah, protože před stoupence kladl jako nejvyšší cíl čiré, bezforemné bytí.

Popřít pravdu o projevených světech (jejich úrovních, lókas) a jejich vládcích (bozích), jak to bylo dosvědčeno stovkami autorů v různých svatých písmech, Upanišadách a jinde, je velmi snadné. Jak můžeme chápat činnosti těch, kteří přebývají ve stavu brahman? V písmech se uvádí: „Kdo zná brahman, stává se brahman.“ Z toho vyplývá, že saguna brahman (brahman s přívlastky, nebo také projevené brahman) nebo osobní Bůh, který vládne schopností poznávat, vplyne v TO – v brahman či absolutno a přestává být tím, čím se zdál v počátku. Brahman se navíc popisuje jako nehybné, ničím nepodmíněné, nečinné. Jak to sladit s představou, že se brahman manifestuje jako nějaký jedince, který je činný v tomto nebo jiném světě? Můj bratr Venkatéšvar, který sepsal život Bhagavána v jazyce hindi, se jednou Bhagavána zeptal: „Svámí, vidím, že pracujete. Také ale vím, že písma uvádějí, že džňánin se stal jedno s brahman a je nedvojný. Jak je možné sjednotit tyto dva protiklady?“

Bhagaván mu věnoval dlouhý, hluboký, soustředěný pohled, který je jeho stoupencům tak dobře známy, a pak pomalu řekl: „Řekněme, že bych vám to mohl objasnit slovy, jste však ve stavu to pochopit?“

Můj bratr chvilku uvažoval a pak přiznal, že ne. Činnosti toho, kdo je mimo dosah slov a myšlenek, nejsou snadno k pochopení myslí, která je ve slovech a myšlenkách uvězněná. Je to mystérium, které lze rozplést jen prodělanou zkušeností.

Jsou tací, co říkají, že to vše je líla (boží hra), další to mají za máju (iluzi), ale obě tato vysvětlení jsou jen vyřčená slova. A slova, vyslovená až po stvoření, se nikdy nemohou dostat ke zdroji, který je před stvořením.

Rovněž jsem slyšel Bhagavána říkat: „Tělo nemá možnost ani nutnost realizovat. V tento okamžik vlastním dvacet různých těl, která jsou činná ve dvaceti různých úrovních. Mám se trápit, když jedno z nich trpí? Nejsem tělo. Ten, kdo mě za tělo považuje, ať se trápí, ale proč já?“

Při jiné příležitosti jsme dali Bhagavánovi stejnou otázku, ptali jsme se, jak může existovat současně v několika úrovních. Bhagaván odpověděl, že člověk může mít tolik těl, kolik si přeje, pokud má nezbytnou sílu jógy a dodal: „Nečetli jste, že se Krišna během (tance v epoše) raslíla ujal současně 16 000 těl?“

Podobná prohlášení Bhagavána potvrzují existenci mnoha úrovní či existenčních rovin, kterých si byl na rozdíl od nás vědom. Dokazují také, že se v nich mohl Bhagaván ujmout individuální formy stejně jako na tomto světě. „Čistokrevní“ advaitisté tím mohou být šokování. Argumentují slovy písem: „On je Jedno.“ Ale to se vztahuje jen na univerzální stav. Každý má svoji podstatu stejnou jako Paramartha (dávný indický mudrc), ale tou stejností se myslí základní, univerzální skutečnost. Na úrovni empirické skutečnosti si nelze nevšimnout existence mnohosti. Ježíš říká: „Já a můj otec jsme jedno.“ Na úrovni empirické či projevené se lišili, protože Ježíš měl tělo a Bůh otec nikoli, ale byli jedno v kořeni bytí.

Někteří teoretičtí advaitisté trvají na tom, že po realizaci už dál neexistuje ani představa o mnohosti. Tvrdí, že jakmile je lano, které bylo mylně považována za hada, jednou rozpoznáno jako lano, už z něj dále nemůže vznikat iluze hada. Jiná škola si však stojí za tím, že zdání projevu trvá i po realizaci, je však poznáváno jako iluzorní. Odvolávají se na analogii s perletí v nitru lastury, která není stříbrem, ale i když to člověk ví, tak se vzezření perleti jakožto stříbra nezmění. Slyšel jsem, že Bhagaván tento náhled potvrdil.

Musíme si pamatovat, že úrovně projevu jsou empirické skutečnosti, které nejsou ani skutečnější, ani méně skutečné, než je tento náš svět. Bhagaván to potvrdil tehdy, když se jej skupinka stoupenců z Tiručirapalli ptala, jestli Šiva a další bohové na nebesích opravdu existují. „Existuje vy?“ opáčil stroze Bhagaván. Odpověděli, že ano a Bhagaván dodal: „Pak bohové existují také tak.“