24. 12. 2024
Ádi Šankara - život a dílo
Narození a dětství
Před patnácti stoletími, ve vesnici Kaladi, v dnešním státě Kérala v jižní Indii, žili zbožní bráhmani, manželé jménem Šivaguru a Arjamba. Šivaguru byl velice zběhlý ve Védách a jiných šástrách (svatých písmech). V životě měli všechno, ale bohužel neměli žádné dítě. Prováděli duchovní cvičení a modlili se k Pánu Šivovi, aby jim dal dítě. Jedné noci se Šivaguruovi ve snu zjevil Šiva a zeptal se ho: „Přeješ si syna, který bude velmi učený, zbožný a vševědoucí, ale bude žít jen šestnáct let, nebo chceš syna, který bude žít dlouhý život, ale bude velmi obyčejný?“
Šivaguru se chvíli zamyslel a řekl, „dej mi zbožné a inteligentní dítě, i když nebude žít dlouho.“
Šivu jeho dopověď potěšila a řekl: „Já sám se ti narodím.“ Šivaguru se probudil šťastný. Začal se těšit na den, kdy se Šiva narodí jako jeho syn.
V příslušném čase Arjamba porodila syna. Na památku Šivy dostal jméno Šankara. Chlapec byl velmi jemné povahy, ale velmi inteligentní. Naučil se nazpaměť všechno, co slyšel od svých rodičů. Uměl číst knihy, když mu byly pouhé tři roky, a dovedl zopakovat slovo za slovem cokoli, co slyšel třeba jen jednou.
Jeho otec zemřel, když mu byly pouhé čtyři roky. A tak jeho matka se mu stala vším. Když mu bylo pět, zorganizovala pro něj obřad upanajana (udělení posvátné bráhmanské šňůry) a poslala ho studovat do domu gurua. Šankara byl výjimečný chlapec. Jeho inteligence a paměť mu pomohly zvládnout šástry během pár let.
Zlatý déšť
V těch dobách bylo zvykem, že žáci chodili sbírat almužny do různých domů, a tak získávali denní jídlo. Jednoho dne se takto vydal za svou almužnou i Šankara. Přišel k domu jedné chudé ženy. Když se dívala na mladého chlapce, bylo jí líto, že v domě nemá nic, co by mu dala. Ale nechtěla ho nechat odejít s prázdnýma rukama. Napadlo ji, že má jen jedno zrnko ovoce amalak, které měla v kuchyni. Váhala, jestli mu dát tak bezcennou věc. Ale chlapec se jí natolik líbil, že pocítila nutkání něco mu dát.
Přinesla ovoce zevnitř domu a podala je chlapci se vší úctou a láskou. Její zbožnost se dotkla Šankarova srdce. Zavřel oči a modlil se k bohyni Lakšmí. Složil verš, ve kterém ji prosil, aby vylila svou milost na onu starou ženu. Hle! Stal se zázrak. Jako odpověď na Šankarovu modlitbu, bohyně Lakšmí vylila na dvůr zlaté plody ovoce amalak. Tak skončila chudoba té ženy. Verš, který Šankara složil jako chválu bohyně Lakšmí, se nazývá Kanakadhára štáva. Je to krásná báseň.
Doma
Po dokončení studia se Šankara vrátil domů. Oddaně sloužil své matce a staral se o ni. Jeho matka stárla. Měla ve zvyku koupat se v řece Púrna (dnes je známa jako Alwaje), která tekla v dálce. Kvůli jejímu stáří bylo pro ni nesnadné chodit k řece, ale ona neměla klidu, dokud se v řece každý den nevykoupala. Osmiletý Šankara rozuměl potížím své matky. Modlil se k bohyni té řeky. Modlitba byla vyslyšena. Řeka změnila svůj směr a tekla vedle jeho domu, a tak bylo pro jeho matku snadné se koupat.
Šankara se stává mnichem
Šankara už od dětství toužil vzdát se světa a stát se sannjásinem (potulným asketou). Obrátil se k matce, aby mu dala nezbytné dovolení. Ale ta si život bez něj nedovedla představit a bála se, že jednoho odejde jako potulný mnich. Jak by bez něj mohla sama žít? Ale stala se věc, která ji přinutila dát mu svolení, aby se stal mnichem. Jednou se matka a syn koupali v řece. Náhle krokodýl chytil Šankaru za nohu. Chystal se ho stáhnout dolů a sežrat. Šankara zakřičel silným hlasem: „Maminko, jsem ztracený. Krokodýl mne táhne dolů. Aspoň teď mi dej svolení stát se sannjásinem. Třeba mne pak krokodýl pustí.“
Arjamba nevěděla co dělat. Pomyslela si: „I když bude Šankara žít jako sannjásin, čas od času ho uvidím. Jestli zemře, už to nebude možné.“ A tak mu dala své svolení. Šankara vyslovil předepsanou mantru a přijal slib sannjásy (odchodu do bezdomoví). Krokodýl ho okamžitě ho pustil a zmizel ve vodě. Říká se, že ten krokodýl byl bohem Brahmou zakletý gandharva (nebeská bytost). Tímto získal zpět svou podobu, vrátil se do světa a zpíval chválu na Šankaru.
Šankara k velké radosti jeho matky doplaval zpět ke břehu. Nevrátil se domů, ale ujistil Arjambu, že se k ní vrátí v jejích posledních dnech a vykoná pohřební obřady jako svědomitý syn.
Setkání s guruem
Šankara, oblečený do oranžového roucha sannjásina, začal svůj potulný život. Hledal gurua, který by ho obřadem zasvětil do sannjásy.
Když putoval asi rok, došel Šankara na břeh Narmady. Tam v jeskyni žil velký mudrc jménem Góvindpáda. Šankara vzdal mudrci úctu a požádal jej, aby ho přijal jako svého žáka. Góvindpáda Šankarův příchod očekával. Přijal ho za svého žáka a oficiálně ho zasvětil do sannjásy. Šankara zůstal se svým guruem pár let a učil se advaita védántu (nauku o nedvojnosti). Když Šankara zvládnul studium, dostal povolení odejít. Guru ho požádal, aby šel do Váránasí (Benáres) a tam kázal advaita védántu. V té době bylo Váránasí duchovním centrem Indie a bylo skvělým místem pro učení. Scházeli se tam studenti ze všech konců země kvůli vyšším studiím.
Ve Váránasí
A tak, když přešel hory Vindhja, přišel Šankara do Váránasí, města Pána Šivy. Usadil se na březích svaté Gangy. Duchovní záře mladého sannjásina přitahovala každého. Mnoho žáků, z daleka i z blízka, mu padalo k nohám, aby se učili Védy a Upanišady. Šankara tam žil pár let, pravidelně se koupal ve svaté řece Ganze, uctíval Pána Višvanátha a učil své žáky. Během té doby napsal komentáře k Bhagavadgítě, Upanišadám a Brahmasútrám.
Jedním z jeho mnoha žáků byl Sanándana. Byl velmi inteligentní a měl velkou úctu ke svému guruovi. A guru jej také velmi miloval. Jednoho dne byl na druhém břehu řeky. Byl čas začít vyučování. Ale náhle příval vody zvedl hladinu řeky. Sanándana byl rozrušený z toho, že by mohl propást vyučování. Šankara porozuměl jeho úzkosti a z druhé strany mu dával znamení, aby přišel. Sanándana ochotně poslechnul svého mistra a vykročil na řeku. Tak velká byl víra v jeho mistra, že Matka Ganga vytvořila lotos pod každým Sanánandovým krokem. A tak mohl přejít po mostě z lotosů. Od toho dne byl znám jako Padmapáda. Padma znamená lotos – takže „s lotosovýma nohama“. Později se stal slavným spisovatelem a učitelem advaity.
Pán Šiva jako čandala
Jednoho dne po koupeli v Ganze se Šankara s žáky vracel z chrámu Višvanáth. Objevil se před ním nějaký čandala (člověk mimo kasty) se čtyřmi psy. Šankara ho požádal, aby mu ustoupil z cesty. Čandala se ho s úsměvem zeptal: „Koho žádáš, aby ustoupil? Duši nebo tělo? Tvoje duše, moje duše a všechny ostatní duše na světě jsou jedním a tímtéž. V duši není nečistota. Je jako odraz měsíce ve džbánu s vodou z Gangy, nebo v nádobě s kořalkou. Měsíc se odrazem neznečistí. Nebo chceš, aby ustoupilo tělo? Bez duše je tělo pouhý bezvládný materiál. Nemůže se pohybovat. A kromě toho, pro sannjásina, kde je kasta, čistota nebo nečistota?“
Šankara užasnul nad touto šokující odpovědí. Poklonil se až k čandalovým nohám, že ho naučil velkou pravdu. Ale čandala zmizel a na jeho místě stál Pán Višvanáth! Pán přišel v podobě čandaly, aby Šankaru poučil, že taková rozlišování jako bráhman, čandala atd., jsou jen pro omezenou mysl. Pán Šankarovi požehnal a zmizel.
Setkání s Védavjásou
Jiného dne přišel k Šankarovi starý bráhman. Bráhman vyzval Šankaru k debatování o Bráhmasútrách, k nimž Šankara napsal komentář. Debata byla postupně víc a víc ohnivá. Ani jeden nechtěl přiznat porážku. Šankarův žák Padmapáda pozorně naslouchal. V jednom okamžiku si uvědomil, že ten starý muž není nikdo jiný než sám Védavjása, autor Brahmasúter, přestrojený za starce. Okamžitě padnul k jeho nohám a řekl „Šankara je vtělený Pán Šiva a Vjása je samotný Nárájána. Při debatě mezi dvěma takovými, co může dělat ubohý služebník jako já?“ Když Šankara uslyšel, že stařec je Vjása, okamžitě ukončil debatu a s úctou mu padnul k nohám. Vjása mu srdečně požehnal a řekl mu „Osudem je ti dáno žít jen šestnáct let. Ale z boží Milosti ti žehnám, abys žil dalších šestnáct let, abys všude šířil poselství Véd.“ Modlil se pak k bohu Brahmovi, aby Šankarovi udělil dalších šestnáct let života. Modlitba byla vyslyšena.
Setkání s Kumarilou a Mandanou
Šrí Šankara navštívil několik míst a kázal advaita védántu. Nejdříve přišel do Prajágu, aby se setkal s Kumarila Bhattou, velkým učencem. Bhatta byl mistrem Véd a odborníkem na provádění védských obřadů. Jednou, aby se naučil buddhistickou filozofii, vstoupil v převleku do buddhistického kláštera. A tam, když jiný mnich kritizoval Védy, Kumarila to nemohl vydržet a vehementně argumentoval na podporu Véd. Tak ho buddhisté poznali. Mysleli si, že není bezpečné nechat ho naživu. Proto ho vzali na vrchol budovy a shodili ho dolů. Jak padal dolů, Kumarila zpíval zpěv; jeho význam byl „jestli jsou Védy pravdivé a věčné, pak kéž jsem jejich mocí zachráněn.“ Kumarila byl zázračně zachráněn. Ale kámen mu propíchnul jedno oko. To byl boží trest za to, že říkal „jestli jsou Védy pravdivé.“ Měl říkat bez výhrad „protože jsou Védy pravdivé“. Kumarila znovu začal kázat svou nauku, že jedině védské obřady předepsané ve Védách jsou pravé. Jedině ony ukazují cestu k dosažení osvobození. Šankarova filozofie byla džňána neboli poznání absolutní skutečnosti. Jako prostředky realizace předepisuje rozlišování a meditaci. Šankara navštívil Kumarilu, aby s ním diskutoval a přesvědčil ho o cestě džňány. Ale Kumarila byl na pokraji smrti. Dovoloval, aby jeho tělo stravoval pomalý oheň jako sebepotrestání za to, že pochyboval o pravdě Véd. A tak poslal Šankaru, aby diskutoval s jeho žákem Mandanamišrou, který byl také velký védský učenec a žil ve městě Mahišmati na březích řeky Narmada. Šankara se rozloučil s Kumarilou a vydal se do Mahišmati.
Šankara šel se svými žáky k řece Narmada. Po koupeli v Narmadě hledali dům Mandany. Šankara se zeptal žen, které se vracely od řeky s vodou v nádobách. Ty mu řekly: „Poblíž najdeš dům, v jeho bráně je v klecích mnoho papoušků, a ti diskutují o Védách. Tak poznáš Mandanův dům.“
Šankara našel dům. Dveře byly zavřeny, protože to byl den šraddha neboli výročního pamětního obřadu za Mandanova otce. Šankara se dostal do domu pomocí svých jógických sil. Mandana neměl rád sannjásiny a příchod sannjásina během obřadu šraddha byl pro něj nemyslitelný. Mezi sannjásinem a pánem domu vznikla hádka. Nakonec začali diskutovat. Dohodlo se, že Mandanova žena Ubhádžabhárati, která byla velkým učencem, jim bude dělat soudce. Dala oběma na krk květinový věnec a řekla: „Čí věnec na konci debaty povadne, ten bude považován za poraženého.“ Debata trvala dny. Jednoho dne květy na krku Mandany povadly. Ubhádžabhárati neváhala a prohlásila, že její manžel byl poražen. Mandana se poté rozhodnul stát sannjásinem a žákem Šankary. Šankara mu dal zasvěcení do sannjásy a dal mu jméno Surešváráčarja.
Kapalika
Spolu se Surešváráčarjou a dalšími žáky se teď Šankara vydal na jih. Skupina časem došla do kopců Šrísailam ve státě Andhra Pradéš. V té době tam žila sekta náboženských fanatiků, zvaných kapalikové, kteří věřili v lidské oběti. Jednoho dne, když seděl Šankara v hluboké meditaci, jeden kapalika přišel až k němu. Probudil Šankaru z meditace a řekl mu, že bůh Kapali se mu zjeví, když obětuje hlavu císaře nebo hlavu velkého sannjásina. Šankara se usmál a řekl, že nemá naprosto nic proti tomu, aby se vzdal své hlavy. Že o půlnoci přijde do chrámu Bhairavy, aby to jeho žáci nevěděli. Kapalika byl nadšený, že se jeho přání splní a začal úvodní obřady uctívání před lidskou obětí.
Šankara vstal o půlnoci z lůžka a vydal se do chrámu Bhairavy. Padmapáda tušil nebezpečí a usilovně se modlil k Pánu Nárasimhovi, aby gurua ochránil. Pán vstoupil do těla Padmapády, který pak utíkal na místo a mocnou lví silou vytrhl meč z rukou kapaliky. Potom skočil na kapaliku a roztrhal ho na kusy. Šankara před sebou uviděl Pána Nárasimhu a překypoval radostí. Okamžitě složil velkolepý zpěv k jeho oslavě.
Příchod dalšího žáka
Šankara potom navštívil další svatá místa jako Harihara, Múkambika a Šrívati, všechna v kraji Karnataka. Ve Šrívati žil zbožný bráhman, který přivedl svého němého syna k Šankarovi, poklonil se před ním a řekl: „Svámí, můj syn je teď sedm let němý a jeho mysl je nevyvinutá. Ještě se nenaučil abecedu a nehraje si s kamarády. Jenom ty ho můžeš uzdravit. Tak prosím, uzdrav ho.“
Šankara pak oslovil chlapce: „Kdo jsi? Proč se chováš jako tvor bez života?“ Na to chlapec poprvé v životě promluvil. Nejen mluvil, ale v jeho řeči probleskovala velká duchovní moudrost. Šankara byl překvapen, když viděl, že ten chlapec má poznání átmana i bez učitele. Požehnal chlapci. Otci řekl: „Není to obyčejný chlapec. Prosím, pošli ho s námi.“ Otec souhlasil. Šankara mu dal jméno Haštamálaka, což znamená, že poznání átmana v něm bylo jako ovoce amalak (angrešt) v dlani.
Příchod Tótaky do Šringery
Potom Šankara pokračoval do Šringeri na březích Tungabhadry v Karnatace. Byl to místo učení a mnozí tam studovali Védy a prováděli duchovní askesi. Šankara se rozhodnul tam založit math (středisko pro studium duchovní nauky) a instaloval bohyni Sáradu do svatyně. Matka Sárada je ve Šringeri math uctívána až do dnešních dnů. Na tomto místě se k Šankatovi připojil nový žák jménem Giri. Zdálo se, že je mdlého rozumu, ale svému guruovi Šankarovi sloužil s velkou oddaností ve dne v noci. Jednoho dne odešel Giri vyprat mistrův oděv a na vyučování se opozdil. Šankara z lásky ke svému žáku odkládal začátek vyučování. Někteří žáci začali být neklidní. Padmapáda poznamenal? „Giri je tupý jako poleno. Proč bychom na něj měli čekat?“ Šankara Girimu tiše požehnal. O chvilku později vstoupil Giri do haly a zpíval chválu na svého gurua v osmi slokách v rytmu tótaka. Studenti byli omráčeni genialitou a učeností Giriho, kterého považovali za hloupého, bezcenného žáka. Od toho dne byl vysoce respektován. Byl nazýván Tótakáčarja, protože složil hymnus v rytmu tótaka. Šankara na tomto svatém místě strávil pár let kázáním advaity.
Arjamba umírá
Bylo to během pobytu ve Šringeri, když jednoho dne Šankara pocítil, že se blíží matčin konec a ona na něj myslí. Své žáky ponechal na místě a odešel do Kaladi. Doprovázel ho Padmapáda. Když matku spatřil, poklonil se před ní k zemi. Ta byla nesmírně šťastná, že vidí svého syna. Něžně jí řekl „Ó maminko! Nebuď smutná. Jsem vedle tebe. Prosím, řekni, jaké máš přání.“ Řekla: „Můj synu, zpívej mi o slávě Boží a odhal mi ji.“ Nato Šankara zazpíval hymnus o Pánu Višnuovi. Jeho matka uviděla podobu Pána Višnu, jak se před ní objevil. Klidně naposledy vydechla s myšlenkami na Boha.
Šankara dal své matce slib, že vykoná její pohřební obřady. Ale podle písem nemůže sannjásin pohřební obřady vykonávat. A tak se místní lidé nahněvali a odmítli mu pomoci. Ačkoliv je prosil o jejich spolupráci, odmítli mu dokonce i dát oheň pro spálení těla. Ale Šankara neklesnul na mysli. Na pozemku domu udělal pohřební hranici ze suchého dřeva. Svými jógovými schopnostmi zapálil oheň a provedl kremaci. Potom místní lidi proklel: „Ať žádný sannjásin nenavštíví vaše domy kvůli almužně. Nechť vy také pálíte mrtvá těla ve svých vlastních dvorech.“
Druhá cesta
Po odchodu z Kaladi došel Šankara do Šringeri a zůstal tam se svými žáky, než se vydal na druhou okružní cestu po Indii, aby získával lidi pro védské náboženství. Navštívil místa Tirupati, Čidambaram, Rámešvaram, Madurai, Nasik, Somanath, Dwaraka, Udžain, Mathura a Kašmír.
Trůn vševědění
Kašmír je jedno z nejdůležitějších míst uctívání Matky a říká se, že Matka Sárada je tam věčně přítomna. Je tam chrám zasvěcený Sáradě, se čtyřmi branami a trůnem nejvyššího vědění. Protože na trůn může usednout jen vševědoucí člověk, přístup k němu není otevřen pro druhé. Učenci z východu, západu a severu, kteří prošli zkouškou a prokázali své vědění v minulosti, otevřeli tyto tři vchody. Ale jižní brána nebyla nikdy otevřena, protože žádný učenec z jihu nebyl natolik úspěšný. Když se to Šankara dověděl, vydal se k chrámu s úmyslem vstoupit do něj od jihu. U brány byl zastaven a přišli učenci, aby vyzkoušeli jeho vědění. Šankara obstál, a tak mu jižní bránu otevřeli. Když už se chystal usednout na trůn, ozval se hlas Sarasvatí, bohyně toho místa: „Že jsi vševědoucí, to je uznaný fakt. Ale aby někdo mohl usednout na trůn, měl by být nejen vševědoucí, ale také být ve svém životě naprosto čistý“. Na to Šankara odpověděl: „Od narození jsem nespáchal žádný hřích a jsem čistý“. Když to Matka slyšela, byla spokojena a Šankara vystoupil na trůn.
Konec poslání
Po tomto korunním trumfu odešel Šankara se svými žáky do Badrinátu v Himálajích. Pár dní strávil vyučováním filozofie advaity hledajícím. Takto Šankara, velké vtělení Šivy, dosáhnul třicátého druhého roku svého života.
Potom šel do Kedary, Šivovy svaté země, kde chlad byl tak silný, že jej jeho žáci nemohli snést. Šankara proto kvůli úlevě meditoval na Pána Šivu. Jako odpověď na jeho modlitbu zpod nohou Pána vytrysknul pramen horké vody.
Pak přišel okamžik, kdy rišiové (mudrci) a dévové (nebeské bytosti) vedeni Brahmou přišli, aby odvedli toto vtělení Šivy zpět do Šivalóky – do jeho království. Dévové na něj sypaly květy a zpívaly oslavné zpěvy na Šivu. Šankara, jehož život je požehnáním pro lidstvo, se vrátil do svého nebeského příbytku. Božská jiskra splynula s božským plamenem.
Mathy založené Šankarou
Šankara k šíření filozofie advaity založil čtyři mathy (duchovní střediska, ášramy) ve čtyřech koutech Indie. V čele těchto mathů stáli čtyři jeho hlavní žáci, Surešváčarja ve Šringeri na jihu, Hastamálaka ve Dwárace na západě, Tótakáčarja v Badri na severu a Padmapáda v Puri na východě.
Učení Šri Šankary
V indické filozofii jsou tři školy védského myšlení. Advaita (nauka o nedvojnosti), visišadvaita (nauka o nedvojnosti s jistým uznáním kvalit dvojnosti) a dvaita (nauka o dualitě). Hlavní áčárjové (učitelé) těchto škol jsou Šrí Šankara, Šrí Rámanúdža a Šrí Madhwa.
Pokusme se pochopit hlavní principy advaity, jak je učil Šankara:
- Pravý učitel je ten, který je zběhlý ve Védách, je bez hříchu, nepodléhá tužbám a zná brahman.
- Žák má dosáhnout sebepoznání oddaným uctíváním takového učitele a stálou službou jemu.
- Dětství trávíme ponoření do her, mládí trávíme v připoutanosti k láskám a stáří přemítáním o minulosti. Běda! Nikdo nedychtí dosáhnout nejvyšší Já. Vzdejte se přání hromadit bohatství. Pěstujte dobré myšlenky. Zasvěťte svou mysl poctivosti. Buďte spokojeni s tím, kolik vyděláte.
- Nikdy se nechlubte svým bohatstvím, přáteli a mládím. Čas vám to všechno může ukrást mrknutím oka. Vzdejte se připoutanosti k tomuto světu, který je jen balík iluzí, snažte se brzy realizovat brahman a splynout s ním.
- Když se mysl stane čistou jako zrcadlo, odrazí se v ní vědění. Měli bychom tedy pečovat o očišťování mysli. Jogín obdařený úplným osvícením vidí očima vědění celý vesmír jako své vlastní Já a na všechno nazírá jako na Já.
- Výsledkem klidu bez vášní je poznání, že vědění je odpoutání smyslů od potěšení. To vede k prožitku blaženosti Já, který dává mír. Pravým poznáním, že jedinec není odlišný od brahman, se člověk dokonale osvobodí od pout života a smrti.
- Ten átman, který je absolutní bytí, vědění a blaženost, nemůže být dosažen bez stálé praxe. A tak ten, kdo hledá poznání, by měl dlouze meditovat o Já nebo o brahman či o átmanu, aby dosáhnul žádaného cíle.
- Mysl, smyslové orgány atd., jsou osvětleny samotným átmanem podobně jako džbán nebo hrnec jsou ozářeny lampou. Ale tyto předměty nemohou ozařovat své vlastní já.
- Jako zapálená lampa nepotřebuje jinou lampu, aby mohla ukazovat své světlo, tak átman, který je samotným vědomím, nepotřebuje jiný nástroj, aby jej osvětloval.
- Šankara říká: „Vysvětlím vám pomocí poloviny verše to, co bylo popsáno v nesčetných písmech: „Pravdou je samotné brahman, svět je iluzí a džíva (individuální bytost) je brahman samotným a není od něj odlišný.“
Zdroj: Swami Raghaveshananda: Sri Sankara Pictorial, překlad do češtiny: https://cesta83.webnode.cz/sri-sankara/
Jiná verze životopisu, převzatá z: www.advaita.cz:
Ádi Šankara, známý také pod jménem Šankara Bhagavatpádáčárja (učitel u nohou Íšvary) a Ádi Šankaráčárja (první Šankaráčárja kláštera Džjótir Math) byl první indický filosof, který formuloval indickou filosofickou školu advaita védántu. Jeho učení bylo založené na čistém monismu a ztotožnění individuálního bytí (átman) s universálním bytím (brahman).
Život Šrí Šankary je do značné míry opředen různými legendami a mnoho informací buď není známo, nebo naopak existuje několik verzí. Většina následujících údajů je proto spíše přibližná (včetně data narození a úmrtí). Šankara se narodil v roce 788 ve vesnici jménem Kaládi ve státě Kéralaotci, otci jménem Šivaguru a matce Árjambě z bráhmanské komunity Nambudiri (Namboothiri). Jeho otec zemřel, když mu byli tři roky. Protože byl bráhman, tak se už od útlého mládí věnoval studiu a své okolí překvapoval vynikajícími znalostmi.
Šankaru nic netáhlo ke světským věcem a chtěl se stát sannjásinem. Byl si však vědom, že jeho matka na něm po smrti svého muže hodně lpí a nedovolí mu odejít. Jednoho dne, když se šel koupat do řeky, chytil ho za nohu krokodýl a stahoval ho ke dnu. Šankara zavolal na svou matku na břehu: „Matko, tento krokodýl mne táhne ke smrti. Pokud zemřu s nenaplněnou touhou ve svém srdci, má duše nedojde vysvobození. Dovol mi tedy stát se sannjásinem, a tak budu moci alespoň v principu naplnit svou touhu a v míru opustit tento svět.“ Matka souhlasila, avšak hned nato rybáři hodili na krokodýla síť a ten Šankarovu nohu pustil. Vyřčené slovo je v Indii tradičně neodvolatelné, a tak Šankara opustil svou matku a už asi v osmi letech se stal sannjásinem.
Šankara pak začal hledat svého gurua. Doslechl se o velkém mistrovi, který žije v jeskyni poblíž řeky Narmady. Vydal se tedy směrem na sever a putoval dva měsíce, než našel malý ášram Šrí Góvindapády. Guru Góvindapáda se ho zeptal: „Kdo jsi?“, a Šankara mu odpověděl složením básně Dašašlóki: „nejsem ani země, ani voda, oheň, vzduch či prostor, ani z nich složen. Nejsem smyslovými orgány ani myslí. Jsem nejvyšším vědomím, které je všemu podkladem a je známé jako Šiva.“ Tato slova přesvědčila Góvindapádu o Šankarově nevšedním vědění a nadáni, takže ho okamžitě přijal za žáka.
Pod vedením svého Gurua studoval Šankara posvátné texty a sepsal i několik velice významných komentářů. U Góvindapády strávil Šankara několik let (někdy se uvádí osm) studiem a meditacemi. Bohužel se nám nezachoval údaj, kdy dosáhl osvícení, ale je pravděpodobné, že to bylo někdy v této době. Šankara poté svého gurua opustil a vydal se sám na cesty.
Měl mnoho žáků, založil ve čtyřech hlavních oblastech Indie kláštery (math) a jejich představenými se stali jeho žáci Padmapáda, Hastamálaka, Tótakáčárja a Vartikačárja, aby tuto nauku udržovali, vedl učené disputace a všude učil advaita védántu, kterou jako první plně rozvinul (ovšem zcela plynule navazoval na učení Upanišad). Odmítal kasty i formální rituály, které jsou vlastní ortodoxnímu hinduismu. Stejně tak učil, že jen filosofováním nikdo osvícení nedojde a je třeba dosáhnout poznání vlastního Já pomocí rozlišování (vivéka). Roku 820 se odebral do Kendranáthu, kde se pohroužil do meditace a zemřel. Šankara opustil tento svět, když mu bylo 32 let.
Tradiční spisy o Šankarově životě známé jako Šankara vidžajam (Šankarovo vítězství) obsahují historické a bibliografické materiály o Šankarově životě. Nejznámější jsou: Mádhvíja Šankara vidžaja od Mádhvy ze 14. století, Čidvilásíja Šankara vidžaja od Čidvilásy z 15. až 17. století a Kéralíja Šankara vidžaja z oblasti Kérala ze 17. století (Šankara Dig Vidžaja).
Šankara sám napsal komentáře na všechny prasthánatrají (Bhagavadgítu, Brahmasútru a hlavní Upanišady) v Gaudapádíja karikách. Šankara citoval často z Upanišad, když argumentoval proti učení sánkhji a jiným indickým filosofickým školám.
Známá jsou také filosofická pojednání o védské filosofii jedné skutečnosti.
Napsal i mnoho básní oslavujících Krišnu, Višnua, Šivu, Déví, Gangu a další. Jeho údajně poslední dílo se nazývá Prabódha sudhákara (Měsíc probuzení), v němž oslavuje čistou bhakti (zbožnou oddanost) ke Krišnovi.
Filmové zpracování života a duchovního odkazu Šrí Šankary (s českými titulky):
Přehled tvorby, která je připisována Ádi Šankarovi:
A. Komentáře jiných děl (Bhashya)
Bhagavadgita Bhashya
Brahmasutra Bhashya
Aitereyopanishad Bhashya
Brhadaranyakopanishad Bhashya
Chandogyopanishad Bhashya
Ishopanishad Bhashya
Kathopanishad Bhashya
Kenopanishad Bhashya
Prashnopanishad Bhashua
Mandukyopanishad Karika Bhashya
Mundakopanishad Bhashya
Taittiriyopanishad Bhashya
B. Filozofická díla (Prakaranagranthas)
Advaita Anubhuti (84)
Anatma Shri Vigarhana (18)
Aparokshanubhuti (144)
Atma Bodha (68)
Atmanatma Viveka (prose)
Atma Panchakam/Advaita Panchakam (5)
Bhaja Govindam/Moha Mudgara (31)
Brahma Anuchintanam (29)
Brahma Jnanavalli Mala (21)
Dasa Shloki / Nirvana Dasakam (10)
Dhanya Ashtakam (10)
Eka Shloki (1)
Jivanmukta Anandalahari (17)
Laghu Vakya Vritti (18)
Manisha Panchakam (5)
Maya Panchakam (5)
Nirvana Manjari (12)
Nirvana Shatakam / Atma Shatakam (6)
Panchikaranam (prose)
Prabodha Sudhakara (257)
Prasnottara Ratna Malika (67)
Praudha Anubhuti (17)
Sadachara Anusandhanam (55)
Sadhana Panchakam / Upadesha Panchakam (5)
Sarva Vedanta Siddhantha Sara Sangraha (1006)
Sata Shloki (101)
Siddhanta Tattva Vindu (10)
Svarupa Anusandhana Ashtakam (9)
Svatma Nirupanam (153)
Svatma Prakashika (68)
Tattva Bodha (prose)
Tattvopadesha (87)
Upadesasahasri (120)
Vakya Vritti (53)
Vakya Sudha / Drg DrsyaViveka (46)
Vivekachudamani (582)
Yati Panchakam / Kaupina Panchakam (5)
Yoga Taravali (29)
Poznámka: V závorkách je uvedený počet slok daného díla
C. Hymny a chvalozpěvy (Stotras)
1. Ganesha
Ganesha Bhujangam
Sri Ganesha Pancharatnam
Varada ganesha Sthotram
Ganesha Ashtakam
2. Subrahmanya
Subrahmanya Bhujangam
3. Parameswara
Ardha Narishwara Sthothram
Dhakshinamurthy Sthothram
Dhakshinamurthy Ashtakam
Dhakshinamurthy Varna Mala Sthothram
Dwadasa Linga Stotram
Kala Bhairava Ashtakam
Sri Mruthyunjaya Manasika Puja Sthothram
Siva Aparadha Kshamapana Sthothram
Siva Ananda Lahari
Siva Bhujanga Sthothram
Siva Kesadhi Padantha varnana Sthothram
Siva Manasa Puja
Siva Namavali Ashtakam
Siva Padhadhi Keshantha Varnana Sthothram
Siva Panchakshara Sthothram
Siva Panchakshara Nakshathra Mala
Suvarna Mala Sthuthi
Uma Maheswara Sthotram
Veda Sara Siva Sthothram
Sivasthakam
4. Devi (Ambal)
Annapurna Ashtakam
Ananda Lahari
Annapurna Sthothram
Annapurna Sthuthi
Amba Ashtakam
Amba Pancharatnam
Bhagavati Manasa Puja
Bhavani Ashtakam
Bhavani Bhujangam
Bhramarambha Ashtakam
Devi Bhujanga Sthothram
Devi Chathus Shastya Upachara Puja Sthothram
Devi Pancharatnam
Devi Aparada Kshamapana Sthothram
Durga Aparadha Bhajana Sthothram
Gowri Dhashakam
Hara Gowri Ashtakam
Kali Aparadha Bhajana Sthothram
Kalyana Vristi Sthothram
Kama Bhujanga Prayatha
Kama Bimbashatakam
Kanakadhara Sthothram
Sri Lalitha Pancharatnam
Manthra Muthrika Pushpa Malasthavam
Mathru Panchakam
Mathruka Pushpa Mala Sthuthi
Minakshi Sthothram
Minakshi Pancha Ratnam
Navaratna Malika
Rajarajeswari Ashtakam
Saradha Bhujanga Prayatha Ashtakam
Soundarya Lahari
Syamala Navaratna Malika Sthothram
Tripurasundari Ashtakam
Tripurasundari Manasa Puja Sthothram
Tripurasundari Veda Pada Sthothram
5. Maha Vishnu
Achuthasthakam
Bhagavan Manasa Puja
Dasavatara Sthothram
Govindashtakam
Hari Mide Sthothram
Hari Namavali Sthothram
Hari Saranashtakam
Sri Vishnu Bhujanga Prayatha Sthotram
Jagannathasthakam
Krishnashtakam
Lakshmi Nrusimha Pancha Ratnam
Narayana Sthothram
Pandu Rangashtakam
Rama Bhujanga Prayatha Sthothram
Ranganathashtakam
Lakshmi Nrusimha Karuna rasa Sthothram
Sankata Nasana Lakshmi Nrusimha Karavalamba (Karunarasa) Sthothram
Shatpathi Sthothram
Vishnu Bhujanga Prayatha
Vishnu Padhadhi Keshantha Sthothram
6. Mahalakshmi
Kanaka Dhara Sthothram
7. Hanuman
Hanumanth Pancharatnam
8. Kshetras
Kashi panchakam
Kashi Sthothram
Manikarnika Ashtakam
Dwadasa Jyothir Linga Sthothram
9. Rivers
Gangashtakam
Ganga Sthothram
Narmadashtakam
Yamunashtakam
10. Jiné
Kalyana Vrushti
Navaratna Malika
Pushkarashtakam
Moha mud graha
Bibliografie:
1. https://www.kamakoti.org/kamakoti/details/Adi%20Sankara's%20works.html
2. https://vivekavani.com/works-adi-shankaracharya/
3. https://vivekavani.com/works-adi-shankaracharya/
5. https://www.advaita-vedanta.org/texts/Complete_Works_of_Adishankara.html
