27. 5. 2022

Santha Ranghačari - Vzpomínky na Bhagavána

---

Zoufale jsem potřebovala důvěrnici, poradce, někoho, pokud možno ne, z rodiny. A jakoby odnikud ke mě přišlo jméno Ramana Maháriši. Jeho jméno bylo jediné, které jsem kdy slyšela mého otce – netolerantního skeptika – zmínit bez nepříznivé přípony. Rozhodla jsem se proto Mudrci napsat a přímo se ho zeptat: „Prosím, žádám Vás, pomozte mi s mými náladami.“ Do týdne jsem obdržela oficiálně podepsanou odpověď obsahující Mahárišiho zprávu, že pokud já sama vyvinu stálé, vážné a upřímné úsilí abych překonala své nálady, zbavím se toho, a že mi posílá jeho požehnání.

Mojí první reakce na ten dopis byl úplný úžas nad tím že se mnou bylo zacházeno jako s dospělou, protože mi bylo vždy říkáno, co mám dělat. Byla jsem vždy vedená, poučovaná, varovaná, ale nikdy ne pobízená, kromě sportovního dne. A tady byl velký Mudrc a říkal mi: „Je to tvůj vztek, nebo ne? Tak ty a jen ty se s tím vypořádej.“ Prostě jen odpálkoval míč zpátky na moje hřiště, tak hezky, jak to jen šlo, tím, že se ke mně choval jako k někomu s vlastními právy. To se mi víc, než líbilo.

Ramana Maháriši opět vstoupil do mého života za rok nebo tak nějak, když má sestra vzala mou rodinu na duchovní pouť. V Srí Ramanášramu jsme měli zůstat jen dva dny, ale jak se ukázalo, zůstali jsme celý týden a já brečela, jak ztracené dítě, když jsme měli odjet.

Ta návštěva mnou otřásla a věřím že jsem se do Ramany Mahárišiho doslova zamilovala. Byla jsem jako ve snu, v transu, má řeč byla pryč, má mysl byla pryč, byla jsem ve stavu vyjevení, v extázi. Ta probuzená láska, byla taková, že úplně vynechala fyzickou úroveň, a vytvoří vnímání jiného vědomí, které může být popsáno pouze jako blaženost bez mysli, jako čirá radost. Je to neumístitelný, všeprostupující stav bytí, zažehnutý jakýmsi poznáním, zůstává s vámi a vy už nikdy nejste stejní.

Když jsme šli do Bhagavánovy haly, má matka, bratr a sestra vešli napřed a rychle zmizeli uvnitř. Já se držela zpátky a nevysvětlitelně se bála. Pak, když jsem se konečně uklidnila a dostala se ke dveřím a vešla dovnitř, viděla jsem na gauči zlatohnědou postavu toho nejzářivějšího vzezření, které jsem kdy předtím nebo od té doby viděla. Jak jsem tam tak stála, přikovaná na místě, Maháriši se na mě podíval. I teď, po více než čtyřiceti letech, když si na to vzpomenu, slzy mi stoupají do očí stejně jako tenkrát.

Stála jsem tam bůhví jak dlouho, a jen se dlívala na jeho tvář. Pak jako by v transu jsem se pohnula vpřed úmyslně k němu a dotkla se jeho nohou. Probojovala jsem se nesouhlasnými pohledy, které následovali, protože oddaným nebylo dovoleno dotýkat se Bhagavána, a udělala jsem si cestu k místu blízko okna. Pamatuju si, že jsem většinu toho rána strávila utíráním očí. Nebyly to slzy smutku, ani to nebyly slzy radosti. Možná tekly pro něco, co jsem v Mahárišim letmo zahlédla a co také chci a budu vždy hledat. Ano, plakala jsem pro sebe tenkrát a stále pláču teď.

Nikdy předtím ani potom jsem neviděla silnější lidské vyzařování, vnitřní život, a přitom takový který zůstával tak průhledný a nevinný jako dětský. Měl neodolatelnou a nevysvětlitelnou duchovní sílu která mě prostě přemohla. Byla jsem si vědomá lidí sedících všude kolem mě ale vůbec jsem na ně nebyla zvědavá.

Po hodině nebo tak ticha jsem najednou dostala chuť zpívat a bez zaváhání nebo rozpaků jsem zvedla svůj dvanáctiletý hlas k přednesu Tyagarajovi Ninne kori Yunnanura a na koleně jemně vyklepávala tempo svými prsty. Po pár minutách jsem se vrhla s dalším přívalem bezstarostnosti do Thelisi Rama Chitana. Když jsem začala zpívat Anupallavi, která nabádá mysl, aby se na chvíli uklidnila a uvědomila si pravou podstatu jména Ráma, viděla jsem, jak Maháriši obrátil na mě své oči tím svým neosobním, a přeci poutavým a okouzlujícím pohledem. Mé srdce se vznášelo a já si myslela: „Chci tu zůstat na věky věků.“

Po sedm dní pokračovala má bdělost v hale. Tři hodiny každé dopoledne a každý podvečer. Seděla jsem na svém místě blízko okna, tiše a bez myšlenek, a jen zírala na Mahárišiho. Příležitostně někdo položil otázku a Maháriši se otočil a pohlédl na něj a vy jste měli pocit vědění – že ta otázka byla zodpovězená. Nebo se někdo zeptal na význam určité časti v sankrtském nebo tamilském odstavci posvátného textu a Maháriši jemně a krátce odpověděl.

Maháriši nebyl člověkem mnoha slov. Jeho léta praktikování odstupu od lidí ho v řeči učinila absolutně stručným. Jeho vědomosti klasické tamilské náboženské literatury byly úctyhodné. On sám mohl skládat verše a skládal.

Jeho osvícení nebylo vedeno guruem či učitelem, ale přišlo z jeho vědomí Já (jako 16letý). Jeho nejefektivnější způsob komunikace je vnitřně osobní pomocí vědomého pohledu a prostřednictvím ticha.

Maháriši byl tak lidský. Občas se smál, žertoval a brečel, ale mohl se najednou ponořit hluboko do sebe, zatímco seděl v hale plné lidí, a spočívat v tichu ducha, které, jak sám řekl, bylo bytí v Bohu.

Jednou odpoledne někdo Mahárišimu ukázal nějaké verše. Maháriši je přečetl a stručně okomentoval. V tom výmluvném tichu, které přerušovali jeho krátké poznámky, člověk cítil nevyslovenou myšlenku vznášející se místností, dotýkající se a strhující všechny svým osvětlujícím směrem. Byla to pro mě zvláštní zkušenost. V přítomnosti Mahárišiho řeč se zdála nepotřebnou, přebytečnou. Byla jsem plně a blaženě spokojená pouhým bytím v jeho přítomnosti.

Celý týden jsem prakticky nedělala nic jiného jen seděla v hale. Nikdy předtím jsem tolik dní mluvila tak málo, a tak hodně jen posedávala, ztracená v jednomyslném sledováním Mahárišiho.

Nedělám si nárok na to, že celý můj život byl po tomto setkání proměněn. Nikoli. Šla jsem zpátky do školy, pak na vysokou, vdala se, založila domov, měla děti, začala vlastní novinářskou kariéru. Mou hlavní činností bylo starání se o rodinou usedlost. Ale má návštěva Šrí Ramanášramu něco udělala. Zanechalo to stopu v mé mysli a v mém srdci. Obraz ášramu a Mahárišiho zůstal v mé mysli jako závěs na pozadí jeviště. Kdykoliv jsem byla unavená nebo deprimovaná nebo zmatená, přání jít do Šrí Ramanášramu mě posedlo jako hlad. Dokonce i tehdy, když jsem byla zaměstnaná tak, že jsem nevěděla, jestli přicházím nebo odcházím, náhlý pohled na obraz Mahárišiho, visící na zdi, mě na místě uzemnil a má mysl byla najednou prázdná.

Kdykoli jsem cítila, že chci jít někam pryč, pryč z domova, od rodiny, přátel, knih, chyb, strachu, obav, má mysl se automaticky obrací k Šrí Ramanášramu. A mé tělo následuje. Vykonám cestu do Tiruvannamalai, jdu do ášramu, vstoupím do haly a jsem doma a ÚPLNĚ v MÍRU.

Každý člověk má skutečně jen jednoho gurua či učitele. Někteří svého učitele potkají, jiní ho míjejí jako loď v noci. O svého jsem klopýtla, když mi bylo dvanáct, nyní stojím sama v sobě. V určitém smyslu je mi dvanáct, stávajíc se opět třináctiletou, a stojím na dalším prahu.

(úryvek z knihy Tváří v tvář)