15. 4. 2020

Sádhu Óm - Co je sebepozornost?

---

Ptáš se, jestli pozornost k vnímání pocitu bytí-vědomí představuje vnímání bytí, nebo pozorování pocitu bytí. Obojí je správně, protože je to jedno a totéž. Pociťování (či vnímání – pozn. překl.), sledování či dbání (nezapomínání – pozn. překl.) představuje schopnost být si vědom (čit), což je totéž jako bytí či existence (sat).

Dokud cítíme, že se naše pozornost k bytí liší od našeho bytí, tak se nám říká, abychom usilovali o pozornost k našemu bytí. Když to však správně vykonáme (tj., když se pozorností stočíme o plných 180° k našemu bytí), zjistíme, že naše pravé bytí je samo o sobě pozorností k našemu bytí. Jinými slovy – uvědomíme si, že naše bytí a vědomí našeho bytí je jedno a totéž. Následně shledáme, že pozorování sebe, sebepozornost (pozornost k sat-čit), nevyžaduje žádné úsilí, protože je to náš přirozený a úsilí prostý stav. Ve verši 990 Šrí Ramana Sahásram se k tomu říká: „…proč se ještě starat o pozornost, když mé skutečné bytí je samo o sobě pozorností?“

Dále se ptáš, jak bude s pociťováním těla, když je člověk pozorný k vnímání svého bytí-vědomí. Zda bude vnímáno jako jakási součást bytí-vědomí, nebo jako nějaká nádoba pro naše bytí-vědomí, nebo jestli nebude vnímáno vůbec. Správná je jen poslední varianta. Vysvětloval jsem, že pozornost je vlastně připoutanost. Mysl či ego, tedy vědomí „já jsem tělo“ uchopuje tělo (připoutává se k tělu) jen pozorností k němu. To je způsob, jak vyvstává či vchází do existence. Šrí Bhagaván to popisuje v 25. verši Ulladu Narpadu:

Ego vzniká uchopováním formy (těla). Držením se formy (myšlenek či vjemů) přetrvává. Držením se formy nesmírně sílí a roste (vzkvétá, rozvíjí se). S odložením jedné formy se chápe jiné…

Je to tato tendence chápat se či připoutávat se k tělu a k dalším formám, která má být zničená. Toto spojení s tělem (déhábhimana) je kořenem všech připoutaností. Proto ke zničení všech připoutaností postačí, když zničíme tuto základní připoutanost. Pokud zničená není, nelze nastálo odstranit žádnou další připoutanost. Je to stejné, jako listy a větve stromu budou stále znovu růst, dokud jeho kořen zůstává nezničený.

Pokud si jakkoli všímáme těla, myslíme na něj nebo jej pociťujeme, nemůže se naší připoutanosti k němu vzdát. Proto nám Šrí Bhagaván poskytl svrchovaně důležitý klíč: „Vnímejte jen pouhý pocit já.“ Mysl může věnovat pozornost druhým a třetím osobám až poté, co se pevným uchopením těla projeví jako já. Mysl se proto nikdy nedokáže vzdát své připoutanosti k tělu pozorností k nějakým druhým či třetím osobám. Jediným způsobem, jak se vzdát pozornosti a připoutanosti k tělu, je věnovat se plně pociťování první osoby – já.

Ačkoli se může zdát, že do pociťování prvního osoby je zapleteno ego – smíšené uvědomování si „jsem takový a onaký; jsem toto tělo“, musíš se snažit mu během sebezkoumání věnovat pozornost, protože toto já (osobní – pozn. překl.) je součástí smíšeného uvědomování. Šrí Bhagaván v Mahárišiho Evangeliu říká:

… ego se proto označuje jako čit-džada-granthi (uzel, který spoutává vědomí Já Jsem (čit) s tímto nevědomým tělem (džada)). Ve vašem zkoumání zdroje ahamvritti (já-myšlenky čili ega) se zaobíráte čit aspektem ega.

Tedy ve smíšeném uvědomování „já jsem tělo“ se musíš snažit věnovat části „já jsem“ (což je vědomí – čit), a ne části „tělo“ (které je nevědomé – džada). Když si takto všímáš pociťování já či já jsem, pak pociťování těla (které je jen neskutečným přídavkem) samočinně odpadne, ztratí se (protože tu není nikdo, kdo by mu věnoval pozornost) a zůstane čisté vyzařování Já Jsem.

Když se tedy snažíš o pozornost k já (k pociťování tvého bytí-vědomí), nemělo by být tělo (které je pouhým objektem druhé osoby) nijak pociťováno, nebo bráno v potaz myslí. Jen pak bude tvá pozornost k první osobě správná a ryzí. Když ti během sebezkoumání vstoupí do mysli myšlenka o těle, zkoumej „kdo poznává tělo?“, čímž se tvá pozornost opět stočí zpět k pouhému pociťování já.

I když je pravdou, že tělo nemůže existovat mimo či vně bytí-vědomí, nemělo by být považováno za jeho součást, protože v absolutní pravdě je bytí-vědomí jediným, nerozděleným a neohraničeným celkem, který nepřipouští nijaké části. A nahlížet na tělo jako na jakýsi obal našeho bytí-vědomí je ještě větší omyl, a to z důvodů, které Šrí Bhagaván vysvětlil ve 3. verši Ekatma Pančakam:

Tělo je ve skutečnosti uvnitř Já (jež je bytí-vědomí-blaženost), takže ten, kdo si myslí, že se Já nachází uvnitř neživého těla, je podoben člověku, který se domnívá, že plátno (kina), které je podkladem filmových obrázků, existuje uvnitř těchto obrázků.

Zkušeností džňánina je, že existuje jen on (tedy bytí-vědomí Já Jsem) a že mysl, tělo a vše ostatní představuje pouhá klamná projevení, nemající nijakou skutečnou existenci. Jak může být to, co je neskutečné a opravdu neexistující, součástí nějaké nádoby, která jediná existuje, nebo dokonce být samo touto nádobou?

Ptáš se, zda to, co člověk pociťuje jakožto osobní já, je ego, nebo Já (átman). Popravdě – pociťování já je jen jedno. Když toto pociťování já zůstává nesmíšené s přídavky, jedná se o Já. A když se jeví jakoby smíšené s přídavky (např. já jsem tělo, já jsem takový a onaký), je to ego. Ale přídavky, které tvoří ego, jsou neskutečné, takže ego je zdánlivé projevení (jako zdánlivý had viděný v laně), zatímco Já skutečně existuje, samotné a vždy (podobno lanu, jež je podkladem pro projev neskutečného hada).

Jsi-li schopen této pravdě porozumět alespoň intelektem, pak dokážeš pochopit, že to, co člověk vnímá jako osobní já je vpravdě jen Já a ne ego. Tuto pravdu však mnoho lidí nedokáže pochopit, a proto věří, že to, co nyní vnímají jako já, je jen ego a ne Já. Proto jim Šrí Bhagaván radil, aby věnovali pozornost pociťování ega (já, sebe sama) a řekl, že pokud je ego takto sledováno, pak zmizí, jak prohlásil ve verši 25 Ulladu Narpadu:

…když tento bezforemný přízrak hledáme (či zkoumáme), tak zmizí.

Jako když člověku, vystrašenému pohledem na hada, řekneš: „Prohlédni si po pečlivě. Pak zmizí.“ Když si ten člověk hada pečlivě prohlédne, had se rozplyne se zjištěním, že to nebylo nic jiného nežli lano.

Takže i když si teď myslíš, že to, co pociťuješ jako já je ego, tak budeš-li k tomuto pociťování pozorný, zjistíš, že to opravdu není ego, ale pouze tvé skutečné, pravé Já. Právě proto se píše: „Není nezbytné, aby upřímný stoupenec označoval pociťování já, jako (pociťování) ega či Já.“ A protože všichni lidé zřetelně a nepochybně vědí, že pociťují já, je rovněž psáno: „Stačí, když se neustále držíme pociťování já, a to až do úplného konce. … Důležité je zajistit, aby během praxe byla naše pozornost stočena výhradně k já – k pociťování první osoby.“ (Citace v tomto a následujícím odstavci pocházejí z dopisů Sádhu Óma – pozn. překl.)

Rozdíl mezi zkoumáním ve formě „odkud (já) pocházím?“ a „kdo jsem já?“, který byl rozebírán jinde, neznamená vnuknout představu, že je tu jakýsi rozdíl mezi pozorností k egu a pozorností k Já, ale jde jen o to ukázat, že zkoumání směřující do zdroje či místa vzestupu ega (ve formě „odkud (já) pocházím?“) je v praxi a výsledku totéž, jako zkoumání já (ve formě „kdo jsem já?“). Samozřejmě že platí, že já v otázce „odkud (já) pocházím?“ může být jen ego a nikoli Já, protože Já nikdy nemůže mít nějaký zdroj či místo vzestupu. Proto je psáno: „V každém z těchto dvou druhů zkoumání bude nakonec zakoušeno výhradně pravé Já, jež je skutečným významem slova já, protože pozornost aspiranta je soustředěná jen na něj samotného.“

Je nutné ještě zmínit, že při zkoumání „odkud (já) pocházím?“, znamená slovo já toliko ego, kdežto v otázce „odkud (já) pocházím?“ může být označeno za ego i za Já. Ale v praxi (která je pozorováním pocitu já) či ve výsledku (který je poznáním pravé podstaty já) nebude nijakého rozdílu, ať už bude člověk za já považovat ego či Já.