10. 10. 2022
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Život, smrt a znovuzrození, 1 - 3
2. kapitola - Život, smrt a znovuzrození
1. K Bhagavánovi se donesla zpráva o něčí smrti. Poznamenal: „Nu dobrá. Smrt představuje skutečné štěstí. Mrtví jsou zbaveni těla (doslova: obtěžujícího výrůstku), které působí jen samé nesnáze. Mrtvý člověk netruchlí. Truchlí pozůstalí. Bojí se lidé usnout? Právě naopak. Spánek lidí láká a po probuzení říkají, že se slastně vyspali. Přitom spánek není nic jiného nežli dočasná smrt. Smrt je dlouhý spánek.“ (hovor 64)
S. S. Cohen: Bhagaván zde zdůrazňuje křiklavý kontrast našeho chování ve dvojici stavů – ve smrti a spánku, které se liší jedině dobou trvání. A ani tím si nemůže být příliš jistí. Smrti se děsíme, ale za spánkem se ženeme s takovou silou, že pokud se nám pár nocí nedaří usnout, hledáme lékařskou pomoc a polykáme prášky na spaní, pokud se rovnou neuchýlíme k silným injekcím morfia. V dočasné smrti, které říkáme spánek, se natáhneme na postel a už se nemůžeme dočkat, až usneme. Zatímco při dlouhém spánku, kterému říkáme smrt, místo abychom byli šťastní, že náš drahý zesnulý si užije odpočinku, tak jej oplakáváme s posmutnělou tváří. Iracionalita našeho chování by mudrci připadala směšná, nebýt sžíravosti zármutku a děsivých obav, které smrt vzbuzuje.
Bhagaván chápe tělo jako „obtěžující výrůstek“, protože je navrstvené na něm – na čirém bytí. Ačkoli má mudrc tělo, spatřuje sám sebe jako netělesné bytí – vidéha. Pro něj tělo – pocit já (osobního) – neexistuje. Přesto potřeby a nemoci těla zůstávají a jsou „obtěžující“. Vidéha představuje mukta (osvobození), takže občas používáme pojmu vidéhamukti. Stoupenci jej uctívají jako projev čirého brahman, ovšem hlupáci takový stav mudrce nazývají „živoucí smrt“. Dá se ale říci, že o tuto „živoucí smrt“ usilujeme všichni, včetně těch, co se tomu vysmívají.
2. Bhagaván pokračuje: „Když člověk zemře, a přesto zůstává na živu (jako to, čím člověk skutečně je – pozn. překl.), pak není třeba, abychom kvůli něčí smrti truchlili. Naše existence je evidentní, ať už je s tělem či bez těla, jak je tomu během spánku, při bdění a snění. Tak proč by měl člověk toužit po poutech těla? Člověk musí nalézt své nesmrtelné Já a dojít tak štěstí.“ (hovor 64)
S. S. Cohen: Zde čteme o člověku, který „umírá, a přesto zůstává naživu“. Je jasné, že někdo takový nebude truchlit nad něčí smrtí, protože takový člověk zná jeho stav – stejně jako svůj vlastní a radostí se usmívá. Bhagaván promlouvá ze zkušenosti, když říká že člověk zůstává stále týž za všech okolností „ať už s tělem či bez těla“.
3. Jeden velmi oddaný stoupence Bhagavána přišel o svého jediného, tříletého syna. Druhého dne dorazil do ášramu i s truchlící rodinou. Bhagaván na něj pohlédl a poznamenal: „Výcvik mysli člověku pomáhá zmužile nést smutek a ztrátu někoho blízkého – zejména pak ztrátu dětí. Zármutek existuje tak dlouho, dokud člověk věří, že je omezeným tvarem (formou, tělem). Když je forma překročena (transcendována), člověk pozná sám sebe jako věčné bytí, prosté zrodu i smrti. To, co se rodí, je jen tělo.“ (hovor 80)
S. S. Cohen: „Překročení formy (těla)“ je velkolepá věc. Smrt vlastně ničí jen formu. Takže dokud se poutáme k formě, neustále pociťujeme osten smrti. Pokud si však poznáním uvědomíme, že forma (tělo) není člověkem, kterého milujeme, budeme pak schopni překročit nejen žal, ale fakticky i vlastní smrt.
Všichni se shodneme, že nám drahý člověk není jen obyčejný tvar, nějaký barevný obrázek, neživá hmota, ale že je to bytost, jisté cosi, co oplývá životem a inteligencí, se schopností myslet, pociťovat, milovat, mít vůli, konat atd. A my si s touto bytostí vytváříme vztahy jako s otcem, synem, manželem, manželkou, sousedem, přítelem atp. Tělo, které je prosté rozumu, nemůže samo od sebe vykonávat nic, co jsme před chvílí zmínili. Když život (tj. člověk) z těla odejde, tak to, co zůstane, je použitý materiál, dobrý akorát tak na spálení.
„Výcvik mysli“, který zde Bhagaván doporučuje, nelikviduje jen všechen zármutek nad ztrátou, ale odhalí nám i pravdu naší nesmrtelnosti, a tak nás uchrání před budoucími zrody a úmrtími. Proto také svatá písma stanovila, že jakýkoli vnímatelný a představitelný objekt je jen objektem vědomí a je tudíž necitný, proměnlivý a zničitelný. Subjekt neboli samotné vědomí, je citné, neměnné a nezničitelné.
