9. 7. 2022
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Štěstí a utrpení, 4 - 6
4. Padla otázka, v čem spočívá štěstí.
Bhagaván: Pokud si člověk myslí, že za své štěstí vděčí vnějším příčinám a svému bohatství, pak je rozumné tvrdit, že s narůstajícím majetkem musí jeho štěstí narůstat a naopak. Jestliže tedy nebude mít žádný majetek, jeho štěstí bude na nule. Jak je to ale doopravdy? Odpovídá skutečnost tomuto náhledu?
V hlubokém spánku je člověk prost všeho majetku, včetně svého vlastního těla. Místo toho, aby byl nešťastný, je úplně šťastný. Každý touží se pořádně vyspat. Závěr je takový, že štěstí tkví v člověku a není zapříčiněno něčím vnějším. Aby člověk otevřel skladiště ryzího štěstí, musí si uvědomit své Já. (hovor 3)
S. S. Cohen: Zdravý selský rozum nám říká to samé. Štěstí spánku je zjevné všem. Říkáme tomu odpočinek, což je jen další výraz pro štěstí či mír. Ve spánku jsme šťastní, třebaže jsme dokonale zbaveni všeho majetku, včetně našeho těla. Blaženost spánku je tím nejcennějším, co od života dostáváme. Člověk, zvíře či rostlina nemají ve spánku žádný majetek, bohatství či cokoli jiného. Mají však blaženost, která nepramení z vnějších okolností ani není závislá na vnějších podmínkách. Přichází z nitra nás samých – z našeho bytí. Tato pravda je dostupná každé přemýšlivé osobě. Může si ji ověřit a její přijetí ani nevyžaduje příliš úsilí.
5. Návštěvník: Co je štěstí? Nachází se v Já, nebo v objektu, nebo v kontaktu mezi subjektem a objektem? V našich světských záležitostech však štěstí nevidíme. Odkud se ve skutečnosti bere?
Bhagaván: Říkáme, že štěstí je tu tehdy, když existuje spojení s žádoucím, nebo vzpomínka na něj, nebo když nastane osvobození od nežádoucího, nebo od této vzpomínky. Takové štěstí je však podmíněné a je lépe jej nazývat potěšením.
Člověk však chce štěstí absolutní a trvalé. Takové štěstí nedlí v objektech, ale v absolutnu. Je to mír, kde není ani bolest, ani potěšení. Je to neutrální stav. (hovor 28)
S. S. Cohen: Mír, který je příznačný pro pravé štěstí, je prost bolesti a potěšení, protože obojí jsou aktivní stavy. Jsou výsledkem spojení subjektu s objektem. Týká se to i vzpomínek. Bolest i potěšení vyžadují, aby subjekt vyšel ze sebe sama v honbě za objektem, zatímco mír tkví v subjektu samotním, v jeho bytí, což jsme dokázali příkladem spánku. Tento mír nemá žádný vztah k nějakému objektu, k ne-bytí. BÝT – to znamená mír, je to blaženost.
Štěstí je tedy vždy přítomné jakožto naše pravé Já. Pro dosažení věčné blaženosti musíme jen být, nikoli myslet si (něco), nebo konat (něco). Myšlení je vždy svázáno se smyslovým objektem – s tělem, nebo s jinými těly – a nikdy ne s Já. Kdežto potěšení je výsledkem takového kontaktu a musí být pomíjivé, zatímco blaženost je bytím čili je Já. Je neměnná, je to ustálený subjekt, který je myslitelem všech myšlenek, konajícím všech činů a je tentýž po všechen čas za všech okolností.
6. Návštěvník: Lze ztratit už jednou dosaženého poznání?
Bhagaván (druhá část jeho odpovědi): Existuje stav, který je mimo naše úsilí anebo neusilování. Dokud jej není dosaženo, úsilí je nezbytné. Jakmile je blaženost Já dokonce i jen jednou ochutnána, člověk se ji snaží opakovaně získat. Po prožití blaženosti, pramenící z míru, ji nikdo nebude chtít ztratit, nebo o ni jakkoli jinak přijít. Pro džňánina je obtížné se zaplést do myšlenek stejně jako je pro adžňánina obtížné se myšlenek oprostit.
Běžný člověk říká, že sám sebe nezná. Hlavou se mu honí množství myšlenek, bez kterých nemůže zůstat.
Na džňánina nemá vliv žádná činnost. Jeho myslí dlí stále ve věčném míru. (hovor 141)
S. S. Cohen: Úsilí a neusilování představují činnost a nečinnost. Obojí je mimo stav bytí, k jehož uvědomění je nezbytné úsilí, tedy sádhana. Jakmile je jednou blaženost tohoto stavu ochutnána, člověk na ni nemůže zapomenout, nemůže ji opustit. Jinak řečeno – jakmile překročíme aktivity mysli – myšlení, pociťování atp. – budeme se už neustále snažit se znovu a znovu dostávat za činnosti mysli, abychom zakusili blaženost bytí, dokud ji konečně nedosáhneme natrvalo. Myšlení pak bude tak obtížné, jako je pro začátečníka v sádhaně obtížné myšlenky umlčet, s tím výsledkem, že budeme zůstávat stále v míru, bez ohledu na to, co děláme či neděláme. Takový je sahadža samádhi stav džňánina. Je to nezředěná blaženost. Za nečinnost jsou považovány dokonce i džňáninovy činnosti, protože jsou prosté úsilí.
