19. 9. 2022
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Štěstí a utrpení, 13 - 14
13. Bhagaván: Touha po štěstí je důkazem věčně existujícího štěstí Já. Jak jinak by se vás mohlo takové přání objevit? Kdyby byla bolest hlavy pro lidstvo přirozená, nikdo by se jí nezbavoval. Člověk touží jen po tom, co je mu přirozené. Štěstí je pro člověka přirozené, není získané. Prvotní blaženost je zakrytá ne-Já, což je neštěstí, bída. Zbavit se neštěstí znamená být šťastný. Když je odstraněna bída, je uvědomována stále přítomná blaženost. (hovor 619)
S. S. Cohen: Většinu toho, co zde znovu slyšíme, jsme již rozebírali. První dvě věty jsou velmi sugestivní. Je samozřejmé, že vše živé touží po blahu. Je to jeho vrozený instinkt. Je hluboce zakořeněný v samotném žití, a nakonec nás dovede k znovuobjevení nás samotných jako věčné blaženosti.
Je-li štěstí naším pravým já, jak to text dosvědčuje, člověku se nabízí otázka, co tedy děláme v tomto světě, který štěstí postrádá, a proč musíme podstupovat tolik bolestí, chceme-li štěstí získat? Odpověď zní, že štěstí nás nikdy neopouští. Je zde a bylo vždy přítomno jako naše ryzí bytí. Bhagaván však prohlašuje, že tato vrozená blaženost byla zatemněna zdánlivě příjemným světem, který si smysly vytvořily. Vnější objekty, ne-Já, jsou velmi přitažlivé. Plně přitahují naši pozornost a lákají ji pryč od prožívání vnitřního štěstí. Ovšem požitek smíchaný s bídou není nic než bída. Odstraňte výtvory (projekce) smyslů a odhalí se neposkvrněná blaženost. K přebývání ve věčné blaženosti není nutné usilovat o štěstí jako takové, ale spíše se zbavit falešného potěšení světa, které je v podstatě jen bídou. To je hlavní smyslu slov Bhagavána: „Zbavit se neštěstí znamená být šťastný.“
Sdělení, že „člověk touží jen po tom, co je mu přirozené“, neznamená, že naší podstatou je cokoli, po čem toužíme. Tím by se Bhagavánovo učení převrátilo. Znamená to, že naše palčivé touhy jsou tu kvůli naší vrozené blaženosti (kterou hledáme jinde, než v nás – pozn. překl.) Rovněž to dokazuje, že i naše obvyklé touhy směřují ke štěstí Já.
14. Tazatel: Proč teď, právě nyní, existuje utrpení?
Bhagaván: Mohla by se objevit touha po štěstí, pokud by neexistovalo utrpení? A když nevyvstane touha po štěstí, může být pátrání po Já úspěšné.
Tazatel: Pak je tedy utrpení prospěšné.
Bhagaván: Přesně tak. Co je štěstí? Je to zdravé a pěkné tělo, dostatek jídla atp.? I císař má nekonečné trable, i když může být zdravý. Utrpení tu je kvůli klamnému náhledu „já jsem tělo“. Zbavení se tohoto klamu je poznáním. (hovor 633)
S. S. Cohen: Tady to máme: hýčkání těla vším možným – zdraví, to nejlepší jídlo a péče, dostatek volného času, snaha dobře vypadat, fyzická krása a další – nic z toho štěstí nepřináší, pokud to spíše neznásobí problémy, jak je často patrné. Naproti tomu mravní zdraví vede ke klidu, a to bez ohledu na materiální zázemí. Výsledkem je dostatečná relaxace těla. Čím více tedy omezujeme naši pozornost a lásku k tělu, tím více jsme tažení k blaženosti Já. Tím se neotřesitelně vyvrací víra, že tělo je já, a je to veliké překvapení pro ty, kdo si touží po klidu mysli, současně ale uctívají tělo více než kdyby to bylo zpodobnění Boha.
Představuje utrpení absolutní zlo? Bhagaván odpovídá že nikoli. Je naopak požehnáním v tom, že nás nutí hluboce přemýšlet a začít hledat z utrpení cestu.
Text nade vší pochybnosti vyjasňuje tři základní body:
1) člověk není tělem,
2) ve své podstatě je člověk od bídy oproštěn,
3) přicházející bídu lze vymýtit jedině sebepoznáním.
