31. 8. 2022
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Štěstí a utrpení, 10 - 12
10. Bhagaván: Štěstí je vaší podstatou. Říkáte, že není zjevné. Zjistěte, co tomu brání. Poukazuji na to, že překážkou je vaše chybné ztotožnění. Zbavte se tohoto omylu. Aby se pacient uzdravil, sám musí užívat lék, předepsaný lékařem
Návštěvník: Pacient je ale příliš slabý na to, aby si pomohl, a tak se nepodmíněně vydává do rukou lékaře.
Bhagaván: Lékař musí mít volné ruce a po pacientovi se chce jen aby zůstával v klidu, aniž by cokoli říkal. Stejně tak i vy buďte tichý. To je neusilování. (hovor 295)
S. S. Cohen: O slovech Bhagavána v prvním odstavci jsme už pojednávali. Tazatel využil příměru pacienta léku a s prosbou se „nepodmíněně vydává do rukou lékaře.“ Rozumí se samo sebou, že guru nemůže poznat Já místo žáka, protože guru spatřuje Já neustále (je samotným Já – pozn. překl.). Je třeba aby se proměnil mentální náhled žáka. On sám musí užít lék předepsaný guruem, aby se zbavil klamného ztotožnění. Žák však naříká, že to s ohledem na svoji slabost nedokáže a chce být zproštěn povinností sádhany. To může postihnout každého.
Když je žák „příliš sláb“, aby vyvíjel úsilí, tak Bhagaván říká, že se žák musí kompletně odevzdat guruovi. Tato možnost se zdá většině „zesláblých“ hledajících výhodná, protože je to zbavuje nutnosti námahy a úsilí. Otázkou však je, zda je takto slabý žák dostatečně silný na to, aby se odevzdal. Jestliže není schopen vyvinout ani malé úsilí koncentrovat mysl, tak kde vezme sílu k mnohem většímu úsilí v podrobení se guruovi, protože podrobení se vyžaduje neustálé připomínání si tohoto podrobení. Pokud by tazatel sám sebe bezpodmínečně podrobil, jak si myslí, že má udělat, nepřišel by žadonit ke guruovi, ale on sám by byl tím, kdo Milost uděluje, tedy byl by guruem. V dalším rozhovoru (č. 11) pak slyšíme, jak na to Bhagaván odpovídá.
Začátečníci se však musí tak či onak vzmužit a mít na vědomí, že žádné úsilí, které v sádhaně vykonají, není nadarmo. Na cestě k adhíkari (opravdový hledač pravdy) musí každý projít všemi stupni, tak jako musí každý člověk projit dětstvím a dospíváním, aby dospěl.
11. Návštěvník: Smím doufat v Milost gurua?
Bhagaván: Milost je tu vždy.
Návštěvník: Já ji však necítím.
Bhagaván: Sebeodevzdání způsobí, že člověk Milosti porozumí.
Návštěvník: Odevzdal jsem své srdce i duši. Jsem nejlepší soudce svého srdce. Přesto stále Milost necítím.
Bhagaván: Jestliže jste se odevzdal, tak tato otázka vůbec nevznikne. (hovor 317)
S. S. Cohen: Tazatel je upřímný a stejně tak i odhodlaný, to nelze popřít. Podrobil srdce i duši a je svým nejlepším soudcem. Tak proč se ho Milost drží jenom občas? Je Milost částečná? Nebo je Já bezcitné? Podezíráme moudrost a laskavost Já, nebo úplnost podrobení se? A protože podezírat moudrost a laskavost Já je nemyslitelná, musí být chyba v úplnosti sebepodrobení.
Závěrečná odpověď Bhagavána, že dojde-li k odevzdání, tak prosba o Milost vůbec nevyvstane, odhalí klam, pod nímž úpí většina lidí, pyšnících se sebeodevzdáním, když k tomu ještě dodávají, že odevzdali „srdce i duši“. Sebeanalýza, co nejpečlivější a poctivé zkoumání našich motivů a tajností našeho srdce a mysli, je naprosto zásadní část naší sádhany, je to pomocný prostředek zkoumání a meditace. Sebeanalýza odhalí všechny sebeklamy hledajících. Jsou dokonce známi lidé, kteří si myslí, že když budou dostatečně vemlouvaví, mohou od gurua získat vše, co chtějí. Sebeanalýza tuto hloupost vykořeňuje a vede ke střízlivému a zdravému náhledu na roli gurua ve vztahu k žákovi.
12. Bhagaván: Štěstí hledá každý. Mylně však za štěstí považuje potěšení spojené s bolestí. Takové štěstí je pomíjivé. Popletené činnosti člověku přinášejí přechodné potěšení. Bolest a potěšení se na světě střídají. Rozlišujte mezi tím, co střídavě působí bolest a potěšení a držte se toho, co přináší jen štěstí. To je vajrágja (beztužebnost, spokojenost s tím, co je). Co je to, co není následováno bolestí? Hledejte to a zabývejte se tím. Jinak člověk zůstane jednou nohou ve světě a druhou na duchovním poli (aniž by alespoň v jednom uspěl). (hovor 302)
S. S. Cohen: Obsahuje tento text dobrou definici vajrágji? Asi ne v obvyklém slova smyslu, ale co se týče výsledků vajrágji, tak ano. Štěstí je v sebezapření. Ve světě nic takového jako štěstí neexistuje, protože svět je ne-Já, kdežto Já, jak jsme si už dříve dokázali, je jediným, nezředěným štěstím. Já je v protikladu s hledáním dobré vlastnosti či kvality v její opozici, tedy v hledání lásky v nenávisti, míru ve strachu, světla ve špinavé temnotě atd. Očekávat štěstí v něčem, co je vůči štěstí nepřátelské, tedy ve světě, je marností. Přesto většina lidí opřela své konání o tuto falešnou naději. Často si i představují, že štěstí ve světě dosáhli. Tuto autointoxikaci lze přirovnat k opojení poživatele opia, který bere drogy, aby si navodil určitou blaženost. Svrchované se Já však neustále prosazuje a člověk si čas od času, pod ranami osudu, uvědomí svoji žalostnou bídu. To je vajrágja. Je to výhonek osvobození, směřující k zbavení se drogového návyku (tedy hledání štěstí ve světě – pozn. překl.).
