16. 6. 2022
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Štěstí a utrpení, 1 - 3
1. kapitola - Štěstí a utrpení
1. Návštěvník: Jak uniknout trápení?
Bhagaván: Má utrpení tvar? Utrpení jsou jen nechtěné myšlenky. Mysl není dost silná na to, aby jim vzdorovala.
Návštěvník: Jak se dá takové silné mysli dosáhnout?
Bhagaván: Uctíváním Boha. (hovor 241)
S. S. Cohen: Bhagaván hned na úvod proniká k jádru problémů každého člověka, což jsou následky lidských provinění, nerozvážností, tužeb, hříchů apod., prostě neštěstí jako takové. Snaží se otevřít naše oči otázkou: „Má utrpení tvar?“. Samozřejmě že utrpení není žádný pevný, hmotný objekt, který nám může spadnou na hlavu a rozmáčknout nás. Je to čistě mentální fenomén, pouhá myšlenka, kterou může silná mysl snadno odehnat. Bohužel mysl většiny lidí je slabá nedostatkem kontroly (ovládání), silnou připoutaností, sobectvím a nevědomostí, takže pocítí úlevu až když neštěstí zmizí.
Bhagaván předkládá určité metody k posílení mysli. Pravděpodobně nejsnazší je uctívání Boha. Rozjímání o nejvyšším a nejvznešenějším ideálu pozvedá mysl a po určitý čas tak vylučuje všechny ostatní myšlenky, včetně těch, které jsou příčinou bídy. Mysl postupně získává čistotu a harmonii, a tím také trvalý mír, se kterým nemůže otřást žádná katastrofa.
2. Návštěvnice: Vznešený mistře, vidět vás, je nesmírným štěstím. Mé oči jsou potěšeny, že vás vidí, můj sluch plesá nad vaším hlasem.
Jsem požehnána vším, co může člověku patřit…
Hlas návštěvnice se zadrhl. S nesmírným úsilím se sebrala a pomalu pokračovala: Mám vše, co chci, co vůbec může člověk chtít… ale… ale… já… já… nemám klid mysli. Něco tomu brání. Zřejmě můj osud.
Následovalo několik minut ticha. Maháriši pak promluvil svým obvyklým, milostivým způsobem.
Bhagaván: Dobrá. Co bylo nutné, se vyřklo. V pořádku. Co je osud? Žádný osud neexistuje. Odevzdejte se a všechno bude v pořádku. Veškerou zodpovědnost hoďte na Boha. Neneste náklad sama. Co vám pak může osud udělat? (hovor 244)
S. S. Cohen: Tazatelka je manželkou vladaře a trpí velkou duševní úzkostí. Bhagavánovi je to jasné. Poskytuje útěchu, že vše pochází od Boha a že na něm máme naložit veškerou tíhu světa, a to prostřednictvím sebepodrobení. Zdá se, že je to jiná písnička než v předchozí odpovědi, kde bylo doporučováno uctívání Boha. Zde se „zpívá“ o odevzdanosti, což je ale prakticky to samé, jako uctívání Boha skrze rozjímání. Kontemplace či meditace je rovněž i sebeodevzdáním, to kvůli odevzdání všech myšlenek, protože meditace znamená opuštění celého světa. Ustání myšlení představuje nejvyšší podrobení se. Třebaže může meditace každý den trvat jen určitý čas, tak pokud se opakuje denně po mnoho let, stává se nesmírně silnou.
Slovy „žádný osud neexistuje“ Bhagaván nemyslí, že by neexistovala prárabdha (předurčený osud těla), s tím jsme všichni zajedno. Bhagaván říká, že jakmile se opravdově a s veškerou upřímností odevzdáme, pak nás prárabdha mine, aniž bychom si jí všímali. Osud si půjde svojí cestou, zatímco mysl se ponoří do myšlenek na Boha. Osud je necitný stejně jako tělo, a tak nemá nad myslí žádnou moc, ledaže by se mysl opět stal bídnou kořistí svých vlastních myšlenek a emocí, jak tomu u lidí běžně bývá.
3. Když Bhagaván a Rangasvámí, jeho sloužící, scházeli z Arunáčaly, Bhagaván zpozoroval, jak se kdosi v ášramu houpe na houpacím křesle a Rangasvámímu povídá:
Bhagaván: Šiva svůj veškerý majetek odkázal Višnuovi a toulal se po lesích, pustinách a hřbitovech a žil z jídla, které si od Višnua vyžebral. Z jeho pohledu představuje zbavení se majetku vyšší míru štěstí nežli vlastnění čehokoli.
Rangasvámí: A co je nejvyšším štěstím?
Bhagaván: Zbavit se starostí. Bohatství přináší starost o jeho ochranu, využití atp. Nevlastnění nic z toho nepřináší. Proto se Šiva všeho vzdal ve prospěch Višnua a šťastně odešel. Nejvyšším štěstím je zbavení se majetku. (hovor 225)
S. S. Cohen: Neradí se nám zde, abychom k dosažení štěstí napodobili Šivu tím, že se potřeme popelem, budeme žít na hřbitovech a kremačních spáleništích a budeme žebrat o jídlo. Jinak by totiž na hřbitovech bylo víc živých než mrtvých a existovalo by více žebráků než těch, kdo by je živili. Musíme se jen držet ponaučení, že vlastnictví majetku neprospívá klidné mysli, jak je to doloženo v předchozím případě u manželky vladaře, která přišla za Bhagavánem, aby našla mír.
Tento příběh nesmíme brát doslova. Pán Šiva je svrchovaným Íšvarou, nejdokonalejším jogínem, je vládcem Kailásu, když jen on sám udílí blaženost a poznání svým stoupencům. Proč by se musel něčeho vzdávat, aby získal poznání a štěstí, když on sám je zdrojem džňány? Šiva je samotnou svrchovanou blažeností, ať již něco vlastní, nebo ne. Odevzdání jeho majetku Višnuovi je jen jakási hra. Je to žert, kterým nás učí zřeknutí se, což je to jediné, co vede k věčnému štěstí – je to opak hromadění majetku.
Kromě toho pouhé odložení majetku štěstí nepřinese, pokud mysl stále divočí a dělá sama sobě potíže, které mohou být horší, než když se točí kolem hromadění bohatství. To, co se musí změnit, je mentální postoj vůči bohatství a světu.
