16. 6. 2022
Rozjímání nad slovy Bhagavána - předmluva
Předmluva S. S. Cohena
Komentovat slova Bhagavána Šrí Ramany, která jsou průzračnost sama, se může považovat za mrhání silami. Existují však tisíce hledajících, kteří neměli štěstí vyslechnout si učení přímo z Bhagavánových úst. Může jim být výhodou, když uslyší objasnění Bhagavánova učení od těch, kteří mu přímo naslouchali. A právě pro ně jsem z komplexního a dnes ceněného díla: Hovory se Šrí Ramanou Mahárišim vybral takové duchovní skvosty a v takovém množství, aby mohly – podle mého skromného názoru – docela důstojně reprezentovat Bhagavánovo učení. Ke každému citátu přidávám své úvahy. Citáty jsem navíc uspořádal do tematických kapitol, abych usnadnil studium každé problematiky.
Domnívám se, že je nezbytné uvést i krátký popis toho, jak kniha Hovory se Šrí Ramanou Mahárišim, kniha otázek a odpovědí, vznikla. Říká se jí „Hovory“, protože byla napsána ve formě zápisků určitých duchovních rozhovorů, které s Bhagavánem vedli návštěvníci a stoupenci. Kniha vznikala téměř přesně 4 roky – od dubna 1935 do května 1939. V těch letech se jí říkalo „Deník“. Asi dva roky jej v meditační hale zapisoval sám autor knihy – Šrí M. Venkataramiah, který později přijal jméno Svámí Rámánanda Sarasvátí. Zápisky dělal po skončení každého rozhovoru, kterého byl přítomen. Bhagaván málokdy hovořil v angličtině. Prakticky vždy hovořil tamilsky. Venkataramiah jeho slova velmi často překládal do angličtiny, jako odpověď tazateli, takže Bhagavánovu odpověď mohli vyslechnout všichni posluchači. Na otázky, pokládané v telugu nebo v malajalam, odpovídal Bhagaván tím samým jazykem, protože je oba ovládal. Je třeba přiznat, že Venkataramiah jazyku malajalam nerozuměl a tyto rozhovory obvykle nezaznamenával. Proto je jazyk zapisovatele občas skoupý. Často čteme převyprávění Bhagavánových odpovědí a jen příležitostně jeho přesná slova, když promluvil anglicky, protože bylo nemožné zapsat s odstupem vše, co Bhagaván prohlásil a vlastně by to ani nebylo možné ani v případě, že by si člověk dělal poznámky hned na místě. Co však chceme, je pravda vyložená Bhagavánem, a tato pravda je zde podstatně zachycená, což je to, oč tu běží.
Učení Bhagavána je už nyní celosvětově uznáváno a přitahuje upřímné hledající všech pěti kontinentů. Je to dáno jeho svěží prostotou a nezdolnou racionálností, když obojí se odvolává jak na rozum, tak i na srdce. Učení se dá shrnout do starověkého výroku „Poznej sám sebe“ či „Najdi hledajícího“, což jsou slova, která do nás Bhagaván v té či oné podobě vtlouká téměř v každé odpovědi. Najděte toho, kdo se ptá, naléhá na nás Bhagaván, a pak poznáte pravdu, která vyřeší všechny vaše problémy a odstraní veškeré pochyby.
Mír, ať už jej nazveme jakkoli – štěstí, poznání, osvobození, pravda atd. – je vědomým nebo i nevědomým cílem veškerého lidského snažení. Proto nám Bhagaván říká, že mír je naším pravým bytím, je naším skutečným Já, takže hledání já se nakonec ukáže hledáním míru, z něhož již není úniku. V míru není žádný pocit, žádná myšlenka a žádný čin, který by nebyl zakotven v Já. Pud sebezáchovy či láska k sobě samému tvoří převažující instinkt celého života. Když Bůh v pustině nařizoval dětem Izraele, aby milovali bližního, jako sebe sama, měl tím na mysli, že maximum dobra, které může člověk směrem k druhému člověku vykonat, je milovat jej stejně, jako miluje sám sebe. Láska k sobě je nejsilnější ze všech vášní a je podkladem všech emocí. Bezpochyby jsme slyšeli o sebeobětování nejedné matky pro její dítě v případě extrémního nebezpečí, stejně tak o sebeobětování vlastence pro svoji zem. Ovšem pravým uspokojením (motivem) z této oběti je Já. Zde totiž mé dítě, má zem, jasně označuje Já, a to co se obětuje, je tělo a nikoli Já. Já je čirým poznáním, čirým duchem, která nemůže být obětí nikdy zničen.
Proto ve všem, za všech okolností a v každém okamžiku hledáme Já. Je to láska k nám samým či hledání Já, které nás přiměje toužit, pracovat, učit se, soutěžit, vynakládat úsilí, stát se politikem, vědce, překupníkem, hazardním hráčem, filantropem, vlastencem a nakonec jogínem. Je to láska k sobě, která nás přiměje prozkoumávat oblohu, kopat v zemi a propátrat oceány. Ale ouha – takovéto hledání Já je nerozumné. Je to hledání Já mimo Já, takže úspěch je nejistý, pokud se vůbec o úspěchu dá hovořit. Hledat Já znamená, že musíme jít k Já, nikoli se pachtit za ne-Já (světem).
Když se lidé s hromadou svých problémů, otázek a mrzutostí shromáždí kolem mistra, tak mistr ví, že hledají jen Já a k Já je přivádí. „Všechny tyto otázky kladete proto, že vy sami jste středem vašeho zájmu,“ odpovídá jim mistr. „Až doposud všechno vaše úsilí směřovalo k prospěchu vašeho já (osobního). Teď se snažte zjistit, jestli toto dobro bylo opravdovým dobrem a jestli je vaše já (vás pocit osobnosti) pravým Já. Dosud jste hledali dobré tam, kde není, hledali jste ho v nesprávných věcech a na nesprávných místech, protože jste se mýlili ve své identitě. Co jste považovali za sebe sama, tím vůbec nejste. Pud vaší sebelásky se smíchal s vaším smyslovým vnímání a stáhl vás dolů do nesnází. Padli jste za oběť mystifikaci. Abyste se jí zbavili, dali jste si tu námahu, že jste se všemi starostmi a vším utrpením přišli do ášramu. Teď se máte naučit, co je to Já, a pak ho přímo hledat. Nezabíhejte do nepodstatných záležitostí, do otázek ohledně těla, jemnohmotných a jiných obalů, evoluce a involuce, narození a smrti, mimosmyslového vnímání atd. Všechno je to okouzlující, ale je to nevýznamné. Chytí vás to do pasti, odvleče vás to pryč od skutečnosti, od vás samotných a bude vás to držet v klamu smyslů, z něhož se nyní pokoušíte uniknout. To, na čem záleží, není to, čeho si všímáte, ale TO, CO JSTE.“
Smyslové vjemy, představy, pocity a činy jsou jen sny, pouhé obrázky ve vědomí, které vnímáme. Vystupují z vědomí, stejně jako sny toho, kdo sní. Na chvíli rozptylují pozornost a pak opět zmizí ve vědomí. Tyto představy se bez ustání mění, mají začátek a konec. Avšak myslící a poznávají, který je čirou inteligencí, věčně trvá. Poznávající je nezničitelný. Z něj vychází světlo poznání. Vychází z něj – ze subjektu. Nikdy nevychází z objektu – z těla. Proto říkáme, že naše Já není tělo, které se narodí, roste a umírá a které je složené z množství různorodých částí, z nichž žádná nemyslí, nehledá, nevnímá a nechápe. My jsme inteligentní, nedělitelná jednota. Jsme Já – život sám o sobě, který proniká tělem a používá jej, život, který vidí, ale nemůže být viděn, slyší, ale nemůže být slyšen, cítí vůně, ale nemůže být čichem zachycen, poznává, ale nemůže být poznán. Proto je to vždy subjekt a nikdy ne objekt. A protože své já – svůj pocit osobnosti – nemůžeme vidět, slyšet ani cítit, chybně za něj považujeme tělo, které lze vidět, slyšet a cítit. Takto se pocit já, pocit individuality promíchá se smyslovým vnímáním a ztrácí sám sebe ve světě smyslových vjemů, z něhož se nikdo nemůže zachránit jinak nežli svrchovaným vedením božského gurua.
Skutečným je jen poznávající nebo snící. Samotné vědění je ryzím snem. V tomto ponaučení je souhrn učení písma a souhlasí to i se zkušeností Šrí Ramany Bhagavána.
Sledovat zdroj (pocitu já, pocitu jedince – pozn. překl.) až do uvědomění Já představuje cestu džňány, cestu svrchovaného poznání, cestu osvobození a věčné blaženosti. Je to cesta, která byla Bhagavánem posouzena ze všech stran a byla diskutována do nejmenšího detailu. Bhagaván řekl vše, co bylo nutné říci, a odhalil vše, co bylo potřebné odhalit. A cokoli, co neřekl, nebo neodhalil, bude mít stěží nějakou cenu.
Hovory se Šrí Ramanou Mahárišim představují duchovní kamadhenu (nebeskou krávu, poskytující vše možná dobra, zejména pak jídlo), která dokáže ukojit hlad všech, co hledají pravdu. Sádhak či jogín, který nauku zde sdělenou prověří, v ní nalezne bohatý zdroj informací a inspirací, který ho bude provázet v jeho vnitřním hledání. Co pomáhá jednomu, však nemusí pomoci druhému, ale každý hledající zde najde rady, které mu obvykle pomohou, aby si sám pro sebe vypracoval nejvhodnější metodu praxe, která jej povede přímo k cíli. Kdo je však zvyklý se detailně zaobírat lekcemi o pravidlech meditace a samádhi, jako by to zákony fyziky a matematiky, bude nakonec zklamán. Nezabýváme se zde problémy smyslových vjemů a jejich působením, což má svůj účel v běžném světě tekutin a pevných látek, ve světě času a prostoru, ale jde nám o překážky samotné hledající mysli, aby vnímala svůj přirozený stav. Tyto překážky nelze odstranit jinak, než přesně tou samou myslí prostřednictvím sebezkoumání a sebekontroly, tedy mimo pomoc jakéhokoli zprostředkovatele smyslového vnímání nebo snad dokonce vědeckého přístroje.
psáno ve Vellore
Sulejman Samuel Cohen
Poznámka českého překladatele: Výňatky a citace z knihy Hovory Šrí Ramanou Mahárišim, které zde S. S. Cohen použil, jsou často tak zkrácené, že mohou působit nejasně, případně se vytrácí souvislost rozhovoru. Proto jsem mnohé citace Bhagavána přeložil v širším rozsahu, než jak je tomu v originále této knihy.
