1. 5. 2023
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Osud a svobodná vůle, 3 - 4
3. Bhagaván: Dokud se pociťujete jako konající, dotud jste spoutáni plody těchto činností. Když však zjistíte, čí je to karman (komu náleží), poznáte, že nejste konající. Pak se osvobodíte. K tomu je nutná boží Milost, o níž se máte modlit a rozjímat o bohu. (hovor 116)
S. S. Cohen: Kořen osudu tkví v tužbách. Toužíme a konáme, abychom dosáhli objektu touhy. Nikdy proto nepřemýšlíme o konajícím. Dokud vytouženého objektu nedosáhneme, je na něj soustředěna celá naše pozornost. Tehdy se otázka ohledně konajícího nevyskytne– jak to s ním vlastně je, je skutečný, či nikoli? Potěšení z objektu touhy nás zcela obsadí. Požitek přijímáme automaticky jako odměnu za naši činnost, za naši snahu jej dosáhnout. Takový je karman, konaný s pocitem konajícího. Konajícím je zde zakoušející já, dokonce i když tento pocit není v mysli aktivně přítomen. Je však vždy přítomen v samotném činu, a tak nás svazuje.
Jestliže ale prozkoumáme příčinu a pohnutku činu a poznáme povahu konající, tak zjistíme, že ten, kdo koná s motivem požitku, není pravé Já, ale jen jakýsi napodobitel – klamné já. Pak budeme ze zodpovědnosti za čin automaticky uvolněni, a tím se osvobodíme i z pout karmanu. Třebaže i potom budeme nadále činní, pocit, že jsme to my, kdo konáme, z nás odpadne a s tím také i síla karmanu nás poutat, protože nás zkušenostní já už nebude dále svírat.
Tento objev či realizace, se bez pomoci Boha čili Já, nedostaví, jak tvrdí Bhagaván. Je nutné intenzivní uctívání a meditace. Více o tom uslyšíme v dalších kapitolách.
4. Bhagaván pokračuje: Činnosti konané bez pohnutek nevážou. I džňánin je činný, a protože čin se neobejde bez úsilí a bez záměru (sankalpa), tak z toho plyne, že sankalpy jsou vlastní každému. Sankalpy jsou však dvojího druhu – ty co poutají (bandha hetu) a ty co osvobozují (mukti hetu). První je třeba odložit a druhé pěstovat. (hovor 116)
S. S. Cohen: Zde máme návod, jak se vymanit z proudu karmanu. Bhagaván vysvětluje, že všichni lidé jsou činní a že všechny činnosti mají své výsledky. Přesto odmítá, že by výsledky poutaly všechny konající bez rozdílu. Činnost poutá jen do té míry, pokud její pohnutka náleží mezi bandha hetu. A naopak nikdy nepoutá, jestliže náleží k těm, co vedou k osvobození, tedy k těm, kde zcela chybí hmotný, sobecký motiv. Ti, co si přejí se z pout otroctví vymanit a osvobodit se, musí omezit znesvobodňující sankalpy a pěstovat ty, co osvobozují.
Teď se naskýtá otázka – jak tyto dva druhy od sebe rozeznat? Bezpochyby to bude obtížné. Tento text je ale určený hlavně pro hledající, tedy pro ty, kteří neustále dbají na to, zda se jejich konání shoduje se sádhanou či nikoli. Bhagaván tyto pochyby zahání prohlášením, že všichni lidé jsou činní a mají k činnostem pohnutky. Bhagaván sám dříve pracoval v kuchyni a jednou dokonce postavil u jeskyně Virúpákša zeď z hlíny. Věděl, proč pracuje a bezpochyby tak konal pro nějaký užitek. Jinak by to nedělal. Když však Bhagaván pracoval, byl si celou dobu konání vědom svého pravého bytí, které je prosté tužeb. Pohnutky jeho činnosti tak nejsou svazující. Činnosti by tedy neměly hledajícího znepokojovat, pokud nejsou svazujícího typu – tedy když mají v pozadí tužby.
