16. 3. 2024
Rozjímání nad slovy Bhagavána - Brahmačárja, samota a život ve společnosti, 7 - 8
7. Bhagaván: Samota je v mysli. Člověk může být uprostřed vřavy světa, a přesto si pozdržet klid mysli. Takový člověk přebývá v samotě. Někdo jiný může zase být v lese, ale není schopen svoji mysl kontrolovat. O něm nelze říci, že by byl o samotě. Člověk obtěžkaný tužbami nezíská samotu ať je, kde je. Člověk odpoutaný od tužeb je vždy o samotě. (hovor 20)
S. S. Cohen: Již víme, že životní podmínky jsou vlastně dány stavem mysli. Ovšem Bhagavánův postřeh ohledně tužeb a skutečné samoty lze shrnout do slov: „Tužby – to je hlučný zástup a beztužebnost je samota,“ nebo také, „touhy vytvářejí vřavu města a beztužebnost ticho lesa.“ Bhagaván to rozvíjí v dalším bodě.
8. Bhagaván: Práce konaná s připoutaností spoutává. Ovšem čin vykonaný s odpoutaností konajícího nesvazuje. Takový člověk zůstává v samotě, i když pracuje. A co se týče služby lidem, tak uvědomění si Já je tou největší službou, kterou může člověk lidstvu prospět. Světci jsou světu prospěšní, i když dlí v lesích. Nesmí se však zapomínat, že samota se v lesích nezískává. Může přijít i ve městě, uprostřed světského dění. Takováto pomoc (uvědomění Já) je nepostřehnutelná, ale existuje. Světec pomáhá celému lidstvu, třebaže je všem neznámý. (hovor 20)
S. S. Cohen: Zde je zúčtováno s kritikou, že jogíni nebo lidé na cestě k osvobození jsou sobečtí. Kritici mohou nyní poznat krátkozrakost, s jakou přikládají nesmírný význam fyzické službě, která za žádných okolností nemůže poskytnout trvalé a všestranné řešení problému. Ekonomické nebo sociální zákony či reformy snad mohou být na fyzické úrovni k nějakému užitku. Mohou přinést vyšší výdělek, dát lidem lepší bydlení, vzdělání dětem a zvýšit sociální status. Ale nikdy nikomu nedají štěstí. V praxi vidíme, že čím jsou větší mzdy, tak o to více lidé bojují, aby dostali přidáno. Nikdy nebudou mít dost. A i když třeba z člověka uděláme milionáře, jeho mysl zůstane lačným chudákem, což můžeme vidět na věčně nespokojených milionářích po celém světě. Všechny žvásty o práci pro chudé a o snaze jim pomoci jsou založeny na klamných hodnotách. Ubohým, chudým je ten, kdo je nešťastný, i kdyby to byl třeba král. Největším bohatstvím je mír plynoucí z pravého poznání, který však může být poskytnutý jen „sobeckými“ jogíny a mudrci. To samozřejmě neznamená, že by sociální pracovníci měli zavřít krám a na všechno se vykašlat. Pomáhat je jejich dharmou, které se nemůžou vyhnout, a jejich spása tkví v této dharmě. Nesmí si však dobírat toho, kdo i zcela sám může světu dát tu největší pomoc, kterou je vysvobození z nevědomosti a bídy, a to navždy.
Tazatel k Bhagavánově odpovědi poznamenal: „V Evropě se nechápe, že lidé žijící o samotě, mohou být užiteční. Představujeme si, že prospěšná může být jedině práce ve světě.“
Bhagaván na to odpověděl: „Pusťte z hlavy Evropu i Ameriku. Kde jinde jsou než ve vaší mysli? Realizujte sám sebe a realizováno bude vše. Když sníte a pak se probudíte, voláte zpět na lidi z vašeho snu a snažíte se zjistit, jestli se i oni probudili?“
