24. 1. 2021
Rozhovor Narasimha Svámího (?) s Ramanou Mahárišim (4/4)
Vyšlo v časopise The Mountain Path 1983/II
První část rozhovoru...Stoupenec: Svámí, teď, když jste mi to odhalil, znamená to, že jsem dosáhl džňány?
Maháriši: Ne. Právě jste si jen připravil intelektuální základ pro nezbytné stočení vaší vůle. Nutná je realizace (uskutečnění, uvědomění). Dostal jste láhev elixíru či božského nektaru, ale štěstí prožijete, jen když se z napijete láhve. Jen realizací se štěstí upevní, stane se vrozené. Realizace představuje vymizení starých tendencí (vásán), které vás táhnou pryč do ztotožňování se s neskutečným, s tím, co není Já. Pak budete opravdu svobodný a nezatížený ne-Já. Trvalá svoboda či věčné uskutečnění (v níž čas sám mizí coby neskutečný) se nazývá mókša, spása nebo osvobození.
Stoupenec: Tato spása či osvícení (džňána) je trvalá nebo se postupně vyvíjí?
Maháriši: Čas je nutný pro přípravu intelektuálního základu, o nějž se může pevně opřít zření (skutečnosti – pozn. překl.). Tento čas zabere různou dobu v různých případech. Ale zření, které je realizací, je cosi, k čemu se čas nevztahuje. Uvědomění Já a vědomí času je jako vosk a voda. V samádhí žádný pocit času není. To, co se považuje za buď za rychlou či pomalou realizaci (džňánu) je ve skutečnosti jen rychlost či pomalost v přípravě k realizaci – nikoli v realizaci samotné.
Stoupenec: Je nutné k zajištění stálé realizace studovat Védy, nebo alespoň Prašthánátraju (soubor Bhagavadgíty, Dásopanišad a Brahma Súter, všechny s komentáři)?
Maháriši: Kdepak. byste viděl sám sebe, potřebujete k tomu všechny tyhle knihy? Knihy představují intelektuální bohatství, užitečné pro vysvětlování pochyb a problémů, pokud vám je druzí lidí předloží, nebo když vy sám se během uvažování s těmito problémy setkáte. Ale k dosažení realizace nejsou nutné. Abyste se napil, potřebujete čerstvou vodu. K uhašení žízně však nemusíte vypít celou Gangu.
Stoupenec: Jaký je náhled mukty, toho, kdo realizoval, na svět? Je si vědom, že realizoval a že je dokonalým džňáninem? Tedy uvědomuje si, že se uvolnil z otroctví nevědomosti, ze samsáry, že je Bohem či Já, nebo že je veškerou triputi (trojice vidoucí, viděné a proces vidění)? Uvědomuje si, že on je tím jediným, co je skutečné a že všechny ostatní projevy jsou neskutečné?
Maháriši: Tohle všechno jsou intelektuální představy. Žádná představa není realizací. Intelekt musíte nechat za sebou a upevnit se ve zření Já. Jakmile se dosáhne dokonalé realizace, není nutná žádná z představ. A to dokonce ani ne jako pomůcka pro upevnění realizace. Žádný člověk si neříká: „Jsem člověk, jsem svobodný, jsem vědomí,“ atp. Realizace je prosté uvědomování a není popleteno podobnými myšlenkami.
Stoupenec: Pravdou je tedy sama nedvojnost (advaita)? Jsou dualita (dvaita) a modifikovaný monismus (visištadvaita) v okamžiku realizace nepravdivé. Uvědomuje si džňánin jednotu bytí z tohoto hlediska?
Maháriši: Džňánin si jednotu uvědomuje a neuvědomuje. Advaita, dvaita a visištadvaita (mnohost v jednotě, či přijetí existence dvojnost před dosažením nedvojnosti – pozn. překl.) představují názory člověka před tím, než realizuje. Všechno jsou to intelektuální představy. Při realizaci není nic takového jako počet toho, co je zakoušeno. Není tu žádný protiklad jednoty a mnohosti. Tyto dohady o jednom a o mnohém se nacházejí mimo realizaci.
Stoupenec: Není skutečnost jen jediná?
Maháriši: Písma o skutečnosti prohlašují, že mysl a řeč k ní neproniknou, v jejím popisu jsou bezradné. Nač tedy svazovat skutečnost mentálními představami?
Stoupenec: Cožpak písma v protikladu k tomu nedodávají, že skutečnost je poznávána samotnou myslí a nepopisují tento stav jako absolutní uvědomění?
Maháriši: Pojmem mysl zde označuje mysl, která je realizací přeměněna v tat (TO). Termíny tat, moudrost, vědomí a další se používají proto, že se nejvíce blíží tat.
Stoupenec: V písmech existují tabulky, ukazující poměry či podíly jednoho druhu štěstí či potěšení ke druhému. A v těchto sériích je realizace dvanáctinou. Znamená to, že je realizace relativní? Je to jen miliarda na druhou nějakého světského štěstí. Může být realizace absolutní?
Maháriši: Vykladači písma uvádějí, že slovo je jen přiblížením. Tím se myslí, že stav realizace je nekonečně šťastnější ve srovnání s jednotkou světského štěstí. Nekonečno a jednotku nelze srovnávat. Nekonečno je absolutní, ať už jde o štěstí, poznání sílu a podobně.
Stoupenec: Neměl by džňánin konat dobré skutky i po realizaci?
Maháriši: Tato otázka dokazuje, že nedošlo k pochopení toho, co už bylo o realizaci řečeno. Pro džňánina neexistuje nic jiného než poznání (džňána). Konání (karma), které představuje změnu, mnohost, konajícího a podobně, existuje jen na intelektuálních a hmotných pláních.
Stoupenec: Když však člověk, který je kombinací ducha a určitého těla, pokračuje ve zkoumání (vičáře) a dosahuje realizace (džňány), nebude i pak – po realizaci – vykonávat tělo člověka práci jako důsledek předchozího karmanu?
Maháriši: Z pohledu džňánina nikdy neexistuje nějaká svázanost či osvobození, neexistuje tělo ani nějaké konání. Z pohledu diváka je tu tělo, které jde vykonávat práci v souladu s tendencemi. Co je osud (prárabdha)? Z luku vystřelený šíp letí přímo, dokud nenarazí do cíle. Ale protože džňánin vnímá, že tu nikdy nebyl luk ani šíp, tak kde je nějaký cíl, který má být zasažen?
Stoupenec: My však vidíme pohybující se šíp.
Maháriši: Pak existuje prárabdha pro váš pohled. Jaký význam má osud pro toho, kdo ví, co je osud či jeho účinek? Tělo, které vidíte, není džňánin. Je to jeho dřívější či svlečená kůže. Svlečená hadí kůže může být hnána větrem, had sám je svobodný, šťastný a není tím ovlivněn.
Stoupenec: Mohou být všechny tyto činnosti a vásány zničeny realizací?
Maháriši: Pro džňánina nikdy neexistovaly, a proto nemá žádný smysl mu podstrkovat, že má být něco zničeno.
Stoupenec: Co se však týče naší praxe – pro člověka je přece oprávněné, aby se modlil k Bohu za odstranění své karmy, či toho, co působí jako překážka. A aby bylo uspíšeno naše dosažení.
Maháriši: Ano, je to oprávněné. Dokud cítíte, že jste od vyšších sil oddělen, tak se k nim modlete. Dokud cítíte, že nesete břemena, modlete se, ať je na to brán zřetel. Lépe je však být tichý, dosáhnout stavu sebeodevzdání a všechen svůj náklad svěřit Pánu. On pak vás náklad ze zad sejme a dá vám pocítit, že jste v Něm a že jste Ním zajedno.
Stoupenec: Svámí, určití lidé říkají, že změny či činnosti těla, smyslů a mysli jsou pro samádhi překážkami, zatímco jiní tvrdí, že to tak nemusí být. Co z toho je pravda?
Maháriši: Správné je obojí. V kévala nirvikalpa samádhi je mysl dočasně ztišená a nehybná, ale není mrtvá. Je ve stavu lája (stav podobný hlubokému spánku – pozn. překl.) a ne ve stav nása (zničení mysli – pozn. překl.). Takže tenká niť samádhi praskne, jakmile jsou objekty v kontaktu s tělem a smysly nebo když je mysl nějak jinak zaměstnána. Ale v případě dokonalého samádhi, kterému se říká sahadža nirvikalpa samádhi, se stav samádhi stane trvalým a bude součástí naší podstaty. Objekty mohou být v kontaktu s tělem a smysly takového člověka a mysl může být činná, ale přesto zůstává jeho samádhí nenarušené. Jak je to možné? Vysvětlí to analogie. Malý chlapec jde spát, aniž by se najedl. Protože je silný spáč, tak ho stěží vzbudí k tomu, aby spolykal alespoň nějaké jídlo. Sotva si je jídla vědom a když ráno vstane, vůbec si nepamatuje, že jedl. Nebo si vezměte příklad vozky na vozíku. Během jízdy ve voze spí, zatímco býčci táhnou vozík přímo k cíli. V obou případech spánek způsobil, že hoch i vozka zapomněli na pohyb těla. V případě sahadža samádhi je to opojení vědomím-blažeností, které způsobuje, že vlastník těla nevnímá jeho pohyb či proměnu.
Konec rozhovoru
