1. 1. 2021

Rozhovor Narasimha Svámího (?) s Ramanou Mahárišim (1/4)

---

Úvodní poznámka editora časopisu:

V prvním vydání knihy Self-Realization (1931) její autor, B. V. Narasimha Svámí, napsal na stránkách 238-239: „Pokud jde o Narasimha Svámího, nemá v úmyslu tu (o sobě) uvádět ani krátkou životopisnou poznámku. Stačí poznamenat, že pracoval jako právník i politik, a měl proto rozsáhlé možnosti prověřovat a zvažovat důkazy a stejně tak se i zabývat studiem lidí a událostí. Od května 1928, tedy po tři roky, se zabýval uctivým, přesto kritickým studiem života Ramany Mahárišiho a jeho učení. Snažil se spojit to nejlepší z hinduismu s výsledky západní etiky psychologie a filozofie. Jakmile se objevil skutečný či jen domnělý konflikt mezi východním a západním učením, požádal Mahárišiho o objasnění či urovnání, a toho se mu častokrát úspěšně dostalo. Tyto rozhovory se objevily v Talks with Maharshi, ve druhém svazku, který zatím nebyl publikován.“

Jak už jsme uváděli v minulém vydání našeho časopisu, tak tato kniha nebyla nikdy publikována (neplést se stejnojmennou knihou, jejímž autorem je Ganapati Mun i- pozn. překl.). Části rukopisu se však uchovaly v archivech ášramu a v uplynulých letech jsme je nepravidelně a po částech zveřejňovali. V těchto nepublikovaných rukopisech jsme nalezli následující dlouhý a zajímavý rozhovor mezi Šrí Bhagavánem a nejmenovaným stoupencem, který zveřejníme v tomto a třech dalších vydáních časopisu The Mountain Path. Máme tušení, podle výše zmíněné citace z knihy Self-Realization, že oním nejmenovaným stoupencem je zřejmě sám B. V. Narasimha Svámí.

 

Rozhovor:

Stoupenec: Svámí, zasvěťte mě prosím do mantry.

Maháriši: Nemám ve zvyku tato zasvěcení udílet.

Stoupenec: Svámí, přišel jsem sem s nadějí, že toto požehnání získám.

Maháriši: K čemu to chcete?

Stoupenec: Není dobré mít zasvěcení?

Maháriši: Ano. Může to být vhodné. Ale chcete zasvěcení jen abyste opakoval mantru, nebo od ní čekáte nějaký prospěch?

Stoupenec: No, mít mantru, džapu a podobně, to mi jistě přinese prospěch.

Maháriši: Jaký prospěch?

Stoupenec: Získám spoustu dobrého. Třeba nadpřirozené síly (siddhis), dostanu se do nebes (svargam), získám boží Milost a další.

Maháriši: Proč to všechno hledáte?

Stoupenec: Cožpak se mi s tím vším nebude dobře dařit? Takto půjde všechno skvěle.

Maháriši: Očekáváte od toho dokonalé štěstí, že ano?

Stoupenec: Zajisté svámí.

Maháriši: Takže z vašeho veškerého úsilí toužíte získat štěstí?

Stoupenec: Ano, chci štěstí.

Maháriši: Znamená to, že teď jste ještě štěstí nedosáhl?

Stoupenec: Tu a tam trochu štěstí pociťuji, ale často mě přepadají starosti a trápení.

Maháriši: Chcete tedy štěstí, které není promícháno se starostmi?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Zrovna teď žádný smutek necítíte, je to tak?

Stoupenec: Necítím.

Maháriši: Tak co ještě hledáte?

Stoupenec: Starosti brzy přijdou. A tomu chci předejít.

Maháriši: Hledáte tedy trvalou a stálou blaženost. Je to tak?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Uspokojí vás, když se váš současný stav stane trvalým?

Stoupenec: (chvíli přemýšlí) Obávám se, svámí, že teď zrovna žádné štěstí neprožívám.

Maháriši: Když mi kladete otázky, nacházíte v tom potěšení či strast?

Stoupenec: Klást otázky a učit se je spíše potěšení.

Maháriši: Co je to, co vám poskytuje potěšení z kladení otázek?

Stoupenec: Je to vaše laskavost, když mi předáváte poznání a rady.

Maháriši: Potěšení ale nastane jen když dostanete odpověď. Co je to, co vás potěší, když se ptáte?

Stoupenec: Když se zeptám, tak je to bezpochyby vaše laskavost, že mi odpovíte.

Maháriši: Domníváte se, že jistá vyhlídka na odpověď, která vám působí potěšení, když ji uslyšíte, je sama o sobě potěšením. Jinak řečeno – přicházející (či očekávané – pozn. překl.) potěšení vrhá před sebe svůj stín či odlesk.

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Je to jediný důvod či příčina potěšení?

Stoupenec: Nepochybně může být sama o sobě příjemná i přítomnost či blízkost svatých lidí.

Maháriši: Když se zeptáte běžných lidí – chcete například znát cestu do vesnice – kudy jít, přinese vám to potěšení?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Proč?

Stoupenec: Protože očekávám, že se to dozvím.

Maháriši: Řekněme, že nějaký kolemjdoucí mluví s dalším člověk o spoustě věcí a vy ten hovor vyslechnete. Je to rovněž poznání nějakého faktu. Přesto půjdete dál a nechcete ho poslouchat. Takže zjištění (se skutečností z tohoto rozhovoru) vám potěšení neposkytne?

Stoupenec: Ne svámí, Do toho mi nic není.

Maháriši: Pak tedy poznání (nějakého faktu) či vyhlídka na poznání vám poskytne potěšení, jen když se o to zajímáte. Jen když o to máte zájem.

Stoupenec: Ano, tak to je.

Maháriši: O co se zajímáte, to vám přináší potěšení, není to tak?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Co se myslí zájmem? Proč se o nějaké poznání zajímáte? Proč máte ku příkladu zájem klást mi otázky?

Stoupenec: Zájmem myslím to, že z nějakého důvodu (ze zvyku či z náhodného setkání) má mysl cítí, že jí to táhne k nějakému poznání či jednání. V mých současných otázkách mě poznání zajímá proto, že mi to něco přinese.

Maháriši: Jak vám tohle poznání pomůže?

Stoupenec: Povede mě k dobrým okolnostem, a tak mi zajistí štěstí.

Maháriši: Vaše otázky vám přináší štěstí, protože ve vaší mysli vytvářejí představu štěstí, které očekáváte, že z otázek získáte ve formě příznivých okolností. Jinak řečeno – vytvářejí odraz či představu blížícího se štěstí.

Stoupenec: Tohle vysvětlení je možné.

Maháriši: Kdybyste se o příznivé okolnosti nezajímal, dával byste mi dotazy, které k nim směřují? Nebo když by se takto ptal někdo jiný, přinášelo by vám to potěšení?

Stoupenec: Ne, nepřinášelo.

Maháriši: Není tedy už jasné, že když jste odhodlán najít v nějakém objektu potěšení, pak získání tohoto objektu je tím, co vám přináší potěšení?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Takže si můžete vybrat, že vám nějaký objekt přináší či nepřináší potěšení?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Můžete tedy prohlásit, že potěšení či štěstí je jakousi vlastností vnějších objektů? Není to spíše vaše vlastnost, že se podle vaší vůle můžete z vnějších objektů těšit, nebo být z nich ustaraný?

Stoupenec: Samozřejmě, že potěšení či štěstí je ve mně a nikoli ve vnějších objektech, jak jste řekl. Ale stále mám pochybnosti. Proč třeba cukr chutná vždy všem lidem a proč sladkost cukru cítím vždy jako příjemnost, když tato příjemnost není sama o sobě vlastností cukru?

Maháriši: Dříve, než začnete hledat vysvětlení pro svá fakta, je vhodné být ve vašich faktech přesný. Opravdu cukr chutná vždy všem lidem?

Stoupenec: Ano svámí. Každému chutná cukr a kousky cukroví nebo dortu. Jí to se zjevným potěšením.

Maháriši: Pokud byste nabídnul sladkost nebo dort pacientovi, který právě podstoupil operaci kvůli cukrovce, bude z toho mít radost?

Stoupenec: Ne, bude se bát. Chci ale říci, že všichni zdraví lidé mají sladké rádi.

Maháriši: Opravdu? Opravdu mají vždycky rádi sladké?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Tak si představte nějakého žrouta, který se nacpal sladkostmi a snaží si teď ulevit zvracením od bolesti břicha. Co mu přinese váš dort – potěšení nebo bolest?

Stoupenec: Nebudete mu to příjemné, protože se snaží sladkého zbavit. Sladké však bude chutnat tomu, kdo je zdravý, je mu dobře a nepřejídá se.

Maháriši: Probrali jsem vaše fakta. Tak si teď pojďme probrat otázku, kterou jste mi dal, a sice: „Proč mají všichni lidé rádi sladké, když cukr sám o sobě nemá potěšení poskytující vlastnost?“ Vy věříte, že tato skutečnost prokáže, že potěšení není v subjektu, ale je ve sladkém objektu, že ano?

Stoupenec: Vypadá to tak.

Maháriši: Tak proč ten samý cukr neposkytne stejné potěšení diabetikovi nebo žroutovi, který právě zvrací?

Stoupenec: Protože by to ublížilo jejich zdraví?

Maháriši: Proč to neuškodí jiným lidem?

Stoupenec: Cukr je dobré a výživné jídlo a u normálních lidí neškodí zdraví.

Maháriši: No dobrá. Je tedy jasné, že lidé jsou obecně rádi, když mají pevné zdraví, a proto si libují v tom, co jim zdraví přináší. A pokud by jim tytéž objekty zdraví poškodily, tak je odmítnou. Je to tak?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Takže důvod, proč sladké přináší potěšení, není v samotném cukru, ale v osobní zálibě být zdravý.

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Co je pro člověka přirozené – být zdravý, nebo nemocný?

Stoupenec: Být zdravý.

Maháriši: Pak potěšení z dosahování zdraví je potěšením z nabývání či přesněji znovu nabývání našeho přirozeného stavu, že ano?

Stoupenec: Je to tak.

Maháriši: Když jí člověk sladké, neusiluje o štěstí tím, že tělu dává to, co mu chybí a co potřebuje, aby bylo dokonalé ve svém zdraví či ve svém přirozeném stavu?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Není podstatou člověka být šťastný? Tedy, pokud mu není nic vnějšího na obtíž, pak je šťastný.

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Neměli bychom tedy říkat, že lidskou podstatou je štěstí?

Stoupenec: Pravděpodobně to tak je. Ale pořád cítím určité rozpaky či pochyby, abych to odsouhlasil.

Maháriši: Proč byste se měl zatěžovat nejistotou, když ji může odstranit vaše zkušenost?

Stoupenec: Jaká mám já zkušenost, svámí?

Maháriši: Nezakoušíte sám sebe?

Stoupenec: Ano, určitým nejasným způsobem. Ale když o sobě přemýšlím, je to vždy v souvislosti se spoustou dalších vnějších záležitostí a v nesourodých myšlenkách. Stěží se dokáži dobrat jasné představy sám sebe.

Maháriši: Neexistuje nějaký čas, kdy se osvobodíte od všech vnějších záležitostí a toulavých myšlenek

Stoupenec: Zkoušel jsem to.

Maháriši: Proč byste to měl zkoušet? Cožpak se od toho neosvobozujete každý den?

Stoupenec: Nikdy se mi nestalo, že bych byl od toho osvobozen.

Maháriši: Teď mluvíte o vašem bdělém stavu, že ano?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Ale co váš stav ve spánku?

Stoupenec: Když spím, tak co si mohu ze spánku pamatovat, kromě několika mála silných prožitků (ve snu)?

Maháriši: Nemám na mysli váš spánek se sny, který je jen slabou ozvěnou či napodobeninou vašeho bdělého stavu. Mám na mysli bezesný spánek. Cožpak jste nikdy nespal bezesným spánkem?

Stoupenec: Spím tak každou noc.

Maháriši: Nejste v tomto stavu osvobozen od všeho vnějších událostí a od nestálých myšlenek, které se jich týkají?

Stoupenec: Nevím. Když vstanu, tak si z tohoto stavu nic nepamatuji.

Maháriši: Probouzíte se s pocitem, že během bezesného spánku trvala bída či toulavé myšlenky?

Stoupenec: Samozřejmě že ne.

Maháriši: Nevstáváte s pocitem blaženého, nerušeného odpočinku?

Stoupenec: Ano

Maháriši: Kdo si během bezesného spánku užívá blažený, nerušený odpočinek?

Stoupenec: Myslím, že si ho užívám já.

Maháriši: Byly v té době s vámi vnější záležitosti a toulavé myšlenky?

Stoupenec: Ne.

Maháriši: Pak volnost od všeho vnějšího a od toulavých myšlenek je vaší denní zkušeností a vy zjišťujete, že ta zkušenost je blažená a příjemná. Je to tak?

Stoupenec: Ano.

Maháriši: Není to další důkaz toho, že základní podstatou nás samých je štěstí?

Stoupenec: Ano. Zdá se to tak být.

Druhá část rozhovoru...