6. 4. 2022
Požehnání krále Džanaky
Překlad Robert
Jednou se někdo zeptal Džanaky, jak je možné, že je tak požehnaný. Konec konců Džanaka je mocný král, a navíc je díky svému guruovi osvícený. Jeho dcera Síta je matkou vesmíru a její muž, jeho zeť Ráma, je Bůh. Co víc by si jeden mohl přát!? „Jak je to možné, Džanako?“ ptal se ten člověk.
A Džanaku to zarazilo, trochu se podivil a zadumal. Pak říká: „Vidíš to, máš pravdu. Ačkoli jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel. A abych k tobě byl upřímný, musím ti říct, že nevím. Ale budu o tom hloubat, a až se odpověď dozvím, povím ti jí.“
Tu noc měl Džanaka vizi. V té vizi se mu zjevil Mudrc, který mu po předlouhé době, kdy jen tiše seděl a koukal na něj, povídá: „Pokud chceš vědět, jak je možné, že jsi tak požehnaný, ráno až vstaneš, vydej se na cestu směrem na západ. A až se den bude schylovat ke konci, při západu slunce, potkáš jogína, který bude sedět pod stromem a jíst listí. Zeptej se jeho.“
A protože byl Džanaka velice moudrý král, neměl ve zvyku záležitosti odkládat. Když se ráno probudil, ihned se vydal na cestu. A skutečně, když se den chýlil ke konci, uviděl jogína, co sedí pod stromem a jí listí.
Zeptal se ho tedy: „Jógi, mohl bys mi odpovědět na otázku, jak je možné, že jsem tak požehnaný?“
Jogín se na nějakou dobu zahloubal, a pak pravil: „Nevím, Džanako. Když ale půjdeš den cesty směrem na západ, na konci dne, při slunce západu, potkáš jogína, co bude jíst popel, zeptej se jeho,“ a ztichl.
Král učinil, co mu ten jogín poradil, a šel další den cestou, dokud při slunce západu nepotkal jogína, co jedl popel. I jemu položil tu stejnou otázku. Jógi se pohroužil do sebe a po nějaké době ticha promluvil: „Džanoko, nevím, jak je možné, že jsi tak požehnaný. Ale když půjdeš den cesty tímto směrem,“ ukazujíc tam kde zapadlo slunce, „na konci dne najdeš dům, kde se narodilo dítě. Ono by ti odpoví na tvou otázku.“
A tak se Džanaka vydal třetího dne pešky směrem na západ a na sklonku dne, když už slunce zapadalo za obzor, uviděl dům. A neboť je králem, bylo zvykem, že všechny dveře jsou mu otevřené. Pozvali ho dovnitř a uvnitř toho domu se vskutku toho dne narodilo dítě. K jeho obrovskému překvapení to dítě promluvilo! A říká: „Vím, proč jsi přišel Džanako, a zodpovím ti tvou otázku Daleko odsud žila kdysi žena. Byla velice chudá, byla tak chudá že měla nesmírné obtíže, aby uživila své čtyři děti. Nějakým způsobem se jí podařilo ten den získat půlku roti (chlebová placka). Rozdělila jí na čtyři části a byla šťastná že má čím své děti nakrmit. Každému dítěti dala čtvrtinu, když v tom se před dveřmi objevil putující mnich, sádhu a žebral o trochu jídla. A v jejich zemi bylo zvykem, že když k někomu přišel pocestný a žebral o almužnu v podobě jídla, byť by to byli jakékoli zbytky, každý takovému vždy trochu jídla dal.
Co ale měla dělat ona. Nemůže vzít svým dětem to málo, co sama jen stěží obdržela, ale také ho nemohla odmítnout. A tak mu povídá: ‚Víš co, zeptej se mých dětí sám, jestli se s tebou chtějí o tu trošičku rozdělit.‘
Pocestný se jich zeptal na jídlo, i kdyby to měli být zbytky. To nejstarší se na něj podívalo a povídá: ‚Když ti dám ten kousíček roti, co mám, co budu jíst sám, listí?‘
Zeptal se tedy dalšího. Druhé nejstarší dítě mu řeklo: ‚Když se s tebou rozdělím, co budu samo jíst, popel?‘
Třetí dítě se na něj podívalo a říká: ‚Když ti dám to málo, co mám, ještě dnes zemřu hlady.‘
Ale to čtvrté, nejmladší, mu dalo svůj kousek chleba bez ptaní. A to je odpověď na tvou otázku, to je celý ten příběh Džanako.
Ti dva jogíni, které jsi potkal po cestě sem, jsou tvoji dva sourozenci, děti té chudé ženy. To třetí dítě jsem já a dnes večer zemřu. A ty, ty jsi to čtvrté, a jsi tak požehnaný, protože si ani na chvilku nezaváhal a bez ptaní pomohl člověku v nouzi.“
