24. 7. 2021

Michael James - Sebezkoumání neznamená, že jedno já hledá druhé já

---

Nedávno mi psal přítel s dotazem: „Když se snažím pátrat v nitru po já, nejsem schopen najít ani já, ani jeho zdroj. V čem dělám chybu a jak mám praxi sebezkoumání správně provádět?“ Odepsal jsem mu následující:

Vypadá to, že vaše jediná chyba spočívá v porozumění praxi. Uvažujte prosím pečlivě o tom, co jste napsal, a sice: „Když se snažím pátrat v nitru po já, nejsem schopen já najít.“ Nevidíte jasný protiklad tohoto sdělení? Nenaznačuje se tam, že existují dvě já, z nichž jedno se snaží najít to druhé? Existuje jen jediné já, takže „já hledající já“, které současně říká „já nejsem schopen já najít“, je oním já, které hledáte a o kterém říkáte, že ho nemůžete najít.

Protože já, které hledáte, jste vy sám, neexistuje tu problém jednoho já, hledajícího to druhé, ale jen jediného já, které hledá samo sebe, nebo jinak řečeno – je tu problém problém vás, věnujícího pozornost vám samotným. Hledat můžeme jen něco, co je neznámé či ztracené, ale já není ani neznámé ani ztracené, takže ho nemusíme hledat, musíme se na něj jen podívat. To, co musíme udělat, je jen všímat si (věnovat pozornost) já čili být pozorný sám k sobě (být si sám sebe vědom).

Sami sebe jsme si vědomi neustále. Ovšem zpravidla na sebe zapomínáme kvůli našemu zájmu o vše jiné a pozornost věnujeme okolním objektům (k nim patří i vlastní myšlenky a pocity – pozn. překl.). Proto je nutné, abychom si místo naší obvyklé nedbalé sebepozornosti byli pečlivě vědomi sami sebe. Jinými slovy – namísto věnování pozornosti čemukoli jinému nežli sobě, máme směřovat pozornost jen na nás.

Pokud by bylo já něčím, čeho si nejsme vědomi, pak bychom ho museli hledat. Ale my si ho nejsme nikdy nevědomi, takže máme možnost se mu věnovat stále. Musíme však pochopit, že já není objekt, ale výhradně subjekt. Je to znalec (poznávající) všech objektů. Věnování pozornosti já neznamená proto směřování pozornosti na nějaký objekt, ale věnování pozornosti nám samým (uvědomování si nás samých) – tomu, komu se všechny objekty jeví. Z tohoto důvodu nás Bhagaván učil, že ať se projeví cokoli, nemáme si toho všímat, ale raději zkoumat, komu se to projevilo. Tím se naše pozornost stočí zpět do nitra k nám samotným.

Píšete, že nedokážete najít nejenom já, ale i jeho zdroj. My jsem si však vědomi nejenom já, ale i jeho zdroje, protože já a jeho zdroj jsou v podstatě jedno a totéž. Existuje totiž jen jedno já, které je ve svém čistém stavu naším základním uvědoměním naší vlastní existence Já Jsem. Když je však toto já smíšeno s přídavky ve smyslu „já jsme takový“, pak je to ego. Čisté uvědomění je tím, co skutečně jsme. Je podobno lanu, zatímco ego je jako had, kterým se lano zdá být. A stejně jako je lano zdrojem projevení hada, tak čisté uvědomění je zdrojem projevení ega. Pokud se na domnělého hada dostatečně pozorně podíváme, zjistíme, že je to vlastně jen lano. Stejně tak spatříme, že ego je ve skutečnosti jen ryzí uvědomování, pokud ho (tedy sebe – pozn. překl.) dostatečně pečlivě pozorujeme.

Čisté uvědomění v nás září jako Já Jsem, takže i když povstaneme a existujeme jako ego, jako s přídavky smíšené uvědomění „já jsem tělo“, nepřestáváme si uvědomovat náš zdroj – Já Jsem. My sami jsme zdrojem, z něhož jako ego vyvstáváme. Proto náš zdroj můžeme zkoumat jedině věnováním pozornosti sami sobě, tedy našemu základnímu uvědomění Já Jsem.

Pravou podstatou Já je uvědomění, protože uvědomění je si vždy vědomo sebe sama a je si sebe vědomo jakožto Já. Slovo Já tedy odkazuje právě k tomuto uvědomění. Mohlo by si být Já nevědomo sebe sama? Nebo také – mohli bychom si někdy nebýt vědomi sami sebe? Jistěže ne. Sebe si uvědomujeme stále a zřetelně. Neexistuje jediný okamžik, kdy si nejsme vědomi sami sebe – své existence, takže si jen musíme být onoho „já jsem“ pečlivě vědomi.

Že „já jsem“, že existuji, toho jsme si vědomi stále – během bdění, snění, a i ve spánku. V našem uvědomění se objevuje a mizí všechno možné, ale naše základní uvědomění Já Jsem září nepřetržitě a bez jakékoli změny. Představuje tedy pozadí či plátno, na němž se objevuje a mizí vše ostatní. Proto bychom se měli snažit mu (sobě – pozn. překl.) věnovat pozornost čili být si jej (sebe – pozn. překl.), vědomi.

Sebezkoumání (átma vičára) představuje nesmírně hlubokou a jemnou praxi, kterou nelze adekvátně učit slovy. Bhagaván nám však poskytnul mnoho jasných a užitečných vodítek (vlastně veškeré jeho ústřední učení, zachycené v původních spisech, nás bezpochyby směřuje výhradně k této jednoduché praxi) a jestliže o nich pečlivě přemýšlíme a opakovaně se je snažíme využít v praxi, pak sami postupně odhalíme, jak sebezkoumání provádět.