30. 7. 2022

Michael James - Role Milosti ve všem, co si ego tvoří (3/4)

---

5. Tzv. „vyšší síla“ je jen Milostí – je Bhagavánovou nekonečnou láskou. Není to ona, co všechno vytváří, ale je tím, co k našemu prospěchu ovládá vše, co vytváří ego.

Píšete: „Svět se objevuje v důsledku vyšší síly a sám touto vyšší silou je. Nejvyšší síla je všemocná a projevuje se jako vše, co existuje.“ Tato slova mohou vést snadno k nedorozumění, protože jakoby naznačují, že vyšší síla touží projevit tento svět. Tomu nás však Bhagaván neučil. Tzv. vyšší síla není ničím jiným nežli jeho nekonečnou láskou, která je samotným Bhagavánem a – jak už jsem prve psal ve své odpovědi Saxonovi – tato síla chce jen to, abychom byli tím, čím je Bhagaván. Chce tedy po nás, abychom byli tím, čím skutečně jsme, protože Bhagaván nás nevidí jako něco od sebe odděleného.

Vyšší síla je výhradně Bhagavánova nekonečná láska. Je tím, čemu říkáme Milost. Tato síla nevytváří nic jiného nežli lásku v našem Srdci k tomu, abychom byli tím, čím skutečně jsme. Ale ani tato láska není jeho tvorbou. Je jeho skutečnou podstatou, která je věčná a neměnná, když je však zdánlivě zakrytá egem a všemi jeho vně směřujícími touhami. Ale i když tato vyšší síla nic nevytváří, tak kontroluje to, co si vytváří ego, a to takovým způsobem, aby to v našem srdci co nejvíce osvěžilo lásku (touhu) být tím, čím skutečně jsme.

Vyšší síle, kontrolující tvorbu ega, se říká prárabdha (předurčení, osud). Je to pečlivý výběr plodů činností ega z jeho minulého agámja karmanu (činností motivovaných libostí a nelibostí). Ale i když je náš prárabdha karman pečlivě vybrán Milostí, tak Milost ve skutečnosti nic nekoná. Milost je výhradně láska k naší skutečné podstatě – být tím, čím ona věčně je. Tato láska v našem Srdci září neustále. Pouhou její přítomností se náš osud utváří takovým způsobem, aby co nejvíce rozvíjel lásku (ochotu) vzdát se sama sebe (ega) a vplynout tak zpět do naší skutečné podstaty.

Náš osud určuje vše, co zažíváme v tomto životě, který je pouhým snem. Ke každému našemu životu – či snu – je přidělen příslušný osud. Jinak řečeno – prárabdha karman určuje, co my, jakožto ego, v každém životě vytváříme (jaký svět projektujeme). Vše, co vytváříme, jsou naše vlastní vásany. Ale které vásany budou projektovány a kdy, je určeno osudem. A osud je částí plodů našich činností z minulých agámja karmanů pečlivě vybraných Milostí. Úloha osudu, který určuje, co, jakožto ego, v každém životě vytváříme a prožíváme, je vyjádřena v 6. verši Šrí Arunáčala Aštakam, kde se hovoří o „…kole (víru) projeveného činu“, čímž se myslí kolo osudu (prárabdha karmanu).

6. verš Šrí Arunáčala Aštakam: Ó, Arunáčalo, existuje jen jediná substance – Ty, Srdce, světlo uvědomění. V Tobě existuje mimořádná síla, která není ničím jiným nežli Tebou. Projevením této síly, spolu s jejím uvědoměním, vyvstane proud jemných myšlenek, které jsou spatřovány jako kolo osudu, a to uvnitř zrcadla mysli, a současně vně, jako potemnělé obrazy světa. Horo Milosti, ať z tvé vůle tyto projevy zaniknou, nebo ať se dál objevují. Vždyť nemohou existovat odděleně od Tebe.

„Mimořádná síla“ (atišája šakti) o níž zde Bhagaván hovoří, je tatáž síla, o které se zmiňuje v první větě výše citovaného 4. odstavce: Kdo jsem já?, kde říká, že to, co nazýváme myslí, je ego. Zde v 6. verši se pak dočteme, že tato atišája šakti existuje „v Tobě“ (v Arunáčale, která je „jedinou substancí, Srdcem, světlem uvědomění“) a že není ničím jiným nežli samotnou Arunáčalou. V Kdo jsem já? zase Bhagaván říká, že atišája šakti existuje v átma svarúpě (skutečné podstatě nás samotných), což je totéž jako světlo uvědomění, zářící jako naše Srdce. V 6. verš Šrí Arunáčala Aštakam je pak Bhagavánem řečeno, že z atišája šakti vystupuje proud jemných myšlenek, který se projeví jako kolo osudu (prárabdha karmanu) a tyto myšlenky jsou spatřovány jako obrázky (projevy) vnějšího i vnitřního světa. Zatímco v Kdo jsem já? Bhagaván uvádí, že tato síla způsobuje „projevení všech myšlenek“ a pokračuje slovy: „…a kromě myšlenek neexistuje nic samostatného, co by se dalo označit za svět.“. Takže jak zde v 6. verši, tak i ve 4. odstavci: Kdo jsem já? je vyjádřen stejný proces tvoření světa.

Bhagaván zde naráží na způsob, jakým se v kině objevují obrázky na filmovém plátně. Toto přirovnání používal často, aby vysvětlil, jak ego svět vytváří a současně vnímá. Naše višija vásany, představující semena, z nichž rostou myšlenky, se podobají obrázkům na filmových cívkách a prárabdha karman je analogií k roztočenému kotouči filmu v promítačce.

Když Bhagaván říká, že série nehmotných myšlenek se objevují ve vířícím kolotoči prárabdha karmanu a jsou spatřovány jako obrazy vnějšího i vnitřního světa, tak tím myslí, že prárabdha karman určuje, které višija vásany mají být v daný moment projektovány. Ačkoli je ego projekcí svých vlastních vásán, tak prárabdha karman určuje, co bude ego projektovat ve vnímaném světě. Prárabdha karman je však jen jedním ze tří druhů karmanů (zbylé dva jsou agámja a sánčita) a v 1. verši Upadéša Undijar Bhagaván říká, že karman je džada (je necitný, postrádá vědomí). Proto tím, co vybírá příslušné ovoce minulého agámja karmanu, aby tak byl vytvořen prárabdha karman pro konkrétní život, není ani ego, a ani žádný z jeho karmanů, ale jen a pouze Milost. Milost je – jinak řečeno – tím, co formuje prárabdha karman, který svým vlivem určuje, co bude ego projektovat.

 

6. 13. verš Kdo jsem já?: „Milost věčně září v našem Srdci. Září oslnivě a mnohými důmyslnými způsoby koriguje naše přání. Proto vše, co potřebujeme udělat, je zcela se této Milosti odevzdat horlivou sebepozorností, kdy pro výstup ega neponecháváme sebemenší prostor.

Vytvoření prárabdha karmanu (osudu) nepředstavuje jediný způsob, jakým se Milost projevuje. Milost oslnivě, věčně září v našem Srdci a působí mnohými důmyslnými způsoby, kterých si nemůžeme vnímat nebo je chápat. Milost postupně koriguje naše přání, oslabuje naše višija vásany a posiluje sat vásanu. Proto nás Bhagaván zřetelně a krásně instruuje ve 13. verši Kdo jsem já?, že vše, co máme udělat, je zcela se této síle Milosti odevzdat, a to dychtivou sebepozorností, kdy neponecháváme ani sebemenší prostor pro výstup nás jakožto ega:

„Přebývat jako átma ništháparan (ten, kdo je zcela upevněn v Já a jako Já, jako to, čím skutečně je), nedávat ani sebemenší prostor pro vzestup jakékoli čintana (myšlenky), kromě átma čintana (myšlenky na sebe sama, seberozjímání či sebepozornosti), představuje odevzdání se Bohu. Ať naložíme na Boha jakýkoli náklad, všechen jej unese. Veškeré káryjas (vše, co potřebujeme, co se má udělat nebo se má přihodit) řídí jediná paramíšvara šakti (svrchovaná vládnoucí síla – síla boží). Místo abychom uvažovali: ‚mám udělat tohle, nebo tamto,‘ je lepší se této síle odevzdat. Víme, že vlak uveze všechna břemena. Tak proč při jízdě vlakem trpět a nést svůj náklad na hlavě, místo abychom jej složili na podlahu vozu?“

My, jakožto ego, vytváříme a udržujeme projev všeho ostatní. Pokud se s horlivou sebepozorností zcela odevzdáme nekonečné lásce Bhagavána, která je naší skutečnou podstatou (átma svarúpou), tak tím odevzdáme nejenom ego, ale také vše ostatní, což Bhagaván prohlásil v poslední větě 26. verše Ulladu Narpadu: „Vězte, že zkoumání, co je ego, je samo o sobě odevzdáním všeho.“

Následující část:

...4/4

Předchozí části:

...2/4

...1/4