14. 10. 2022

Michael James - Je guru v těle opravdu nezbytný? (2/2)

---

Předchozí část: ...zde

Na zveřejněný text MJ reagoval pisatel Erwin:

Diskuze kolem Lakšmany Svámího se dá ještě upřesnit. Momentálně znovu pročítám jeho životopis od Davida Godmana: Žádná mysl, jsem Já. Zkušeností Lakšmany bylo, že nedokázal upevnit své ojedinělé jasné zážitky čirého přebývání v Já, a to do té doby, dokud se nedostal do opětovné fyzické přítomnosti Bhagavána, kde měl svůj vůbec první daršan (tehdy se zřejmě vedle něj posadil i Muruganar – viz str. 200 knihy: The Power of the Presence, část II.). V přítomnosti Bhagavána došlo k trvalému rozpuštění jeho já-myšlenky, která se vrátila do svého zdroje – do Srdce.

Tato zkušenost Lakšmany Svámího stojí zřejmě za jeho názorem, že fyzická přítomnost džňánina je pro konečné osvobození neodmyslitelná. Žačka Lakšmany Svámího – Sárada – měla zřejmě podobnou zkušenost, kdy k trvalému rozpuštění mysli došlo v přítomnosti jejího gurua. Předcházela tomu dlouhodobá zbožnost a nepřetržitá bhakti – až 20 hodin denně.

Já to se svými omezenými zkušenostmi chápu následovně: silná meditační praxe je zřejmě předpokladem pro ryzí zkušenost Já. Máme tu také příklad Annamalai Svámího, který přiznal, že během doby, co pracoval pro ášram, se mu moc nedařilo sledovat pokyny Bhagavána, aby přebýval v Já. Došlo k tomu až po mnoha letech meditací v jeho domku v Pallakotu, kde dokázal realizovat a upevnit to, co Bhagaván inicioval svým objetím Annamalai Svámího v koupelně ášramu.

Jak to vidíte vy Michaeli?

 

Michael James: Šrí Ramana nám poskytne jakoukoli vnější pomoc, kterou potřebujeme. Takže pokud je nutná fyzická přítomnost skutečného mudrce – džňánina – Bhagaván podle toho náš vnější život uspořádá. Pokud však taková pomoc není nutná, náš vnější život se bude odvíjet jinak.

Plyne z toho, že nemusíme aktivně vyhledávat nějakou vnější pomoc, protože ji třeba ani nemusíme potřebovat a mohla by nás odvádět od našeho hlavního cíle, kterým je najít pravdu ve svém nitru. Pokud si opravdu přejeme poznat, co skutečně jsme, pak je jen jeden způsob, jak to udělat. Znamená to stočit veškerou pozornost do nitra a zaostřit ji výhradně na naše přirozené vědomí vlastního bytí – na Já Jsem.

Faktem je, že máme mysl oslabenou a že se jí do toho ani nechce, což je důsledek síly jejich tužeb, které ji neustále popohánějí, aby směřoval vně k věcem, o kterých si představuje, že jsou něco jiného než ona sama. Je tedy přirozené, že cítíme potřebu pomoci. Pokud se domníváme, že potřebujeme pomoc zvnějšku, pak tou nejlepší a nejdostupnější pomocí je učení Šrí Ramany. Čtení a uvažování o jeho učení, které neustále zdůrazňuje potřebu stočit pozornost do nitra, naši mysl oživí a naroste tak i naše záliba trvale stáčet pozornost mysli do nitra (k sobě samému).

Čtení a rozjímání nám v našem úsilí stočit pozornost do nitra může být velkou pomocí. Ovšem jen do té míry, pokud se skutečně snažíme vyvinout nezbytné úsilí a stáčet mysl k základnímu vědomí sebe sama, k Já Jsem. A i když je čtení a rozjímání nejlepší možnou pomocí ve stočení se do nitra, a tím v poznání toho, co skutečně jsme, měli bychom vždy vidět jejich funkci ve správné perspektivě. To se ostatně týká jakékoli vnější pomoci. Žádná vnější pomoc nemůže být nikdy náhradou za praxi sebepozornosti, což je jediný způsob, kterým můžeme skutečně poznat naše pravé Já.

Čtení a rozjímání nad učením Šrí Ramany nás bude motivovat v našem úsilí poznat sami sebe. Proto jsou tou nejlepší vnější formou satsangu neboli spojením se se skutečností – pravdou. Jistě si ale pamatujeme, že pravým významem slova sat je bytí a že tímto slovem je označeno naše vlastní bytí, naše skutečné a podstatné Já, které neustále zažíváme jako naše základní vědomí Já Jsem. V závěru se dostáváme k tomu, že jedinou pravou formou sanga čili spojení se sat, s absolutní skutečností neboli s bytím, je spojení s naším základním bytím, se skutečností, která je našim pravým Já.

Jinak řečeno – pravým satsangem je praxe pozornosti k Já, v níž je celá naše pozornost či vědomí zaostřeno výhradně a zcela na naše základní bytí, na Já Jsem. Pokud místo tohoto pravého satsangu hledáme satsang vně, tak jen odvádíme mysl pryč od našeho pravého cíle.

Nakonec je tedy všechna pomoc, kterou potřebujeme, abychom uspěli při našem úsilí zkoumat a poznat sami sebe – své skutečné bytí, sat, každému k dispozici uvnitř nás. Jakmile se od Bhagavána naučíme, že absolutní skutečnost, pravé poznání a dokonalé štěstí, jsou naším základním, jediným a nedvojným Já, a že to všechno můžeme zakusit jen stočením veškeré naší pozornosti do nitra – k vědomí vlastního bytí, tak bychom naší mysli neměli dovolit, aby byla rušena klamným názorem, že musíme hledat nějakou formu vnější pomoci.

Co vlastně hledáme, když praktikujeme sebepozornost, která je pravou duchovní praxí, a která se také označuje pojmy jako sebezkoumání, pátrání po já, poznání sebe sama? Výsledkem je jas – pravý jas sebepoznání či vědomí sebe sama. Znamená to, že současný nedostatek jasu je jedinou překážkou, která nám leží v cestě, abychom poznali sami sebe jako to, co skutečně jsme. A jedině tento jas nám v tomto poznání pomůže.

Jak takového jasu dosáhneme? Jediným jeho zrodem je naše skutečné Já, které se snažíme poznat. Jen ono samo je světlem, které osvětluje všechna další světla. Znamená to, že je základním vědomím, jehož světlem – uvědomováním – jsem schopni poznat jak naše bytí, tak i projevení všeho ostatního. Jediným správným způsobem, jak tohoto jasu dosáhnout, je zaostřit na něj – tedy na sebe sama – veškeré naše uvědomování, naše základní vědomí sebe sama jakožto bytí, které Šrí Ramana v 16. verši Upadéša Undijar popisuje jako „naši vlastní formu světla (poznání)“.

Jestliže jas (porozumění, pochopení), který hledáme, je naším pravým Já, tak proč se klamat vírou, že jej musíme hledat zevně ve fyzické přítomnosti nějaké bytosti, o níž se má za to, že je to osvícený či seberealizovaný mudrc? Vše, co se od skutečného gurua či džňánina můžeme naučit, je to, že jas, který hledáme, můžeme nalézt jen v nás. A když jsme se právě tohle z učení Šrí Ramany dozvěděli, tak proč si teď máme představovat, že musíme hledat nějakého jiného gurua nebo džňánina, abychom v jeho či její fyzické přítomnosti onen jas nalezli: Dokud si představujeme, že skutečný jas sebepoznání můžeme nalézt jen mimo sebe, tak naše mysl nebude ochotná se stočit pozorností do nitra, aby v sobě samé nalezla pravé světlo poznání. A kvůli tomu nenajdeme tento jas dokonce ani ve fyzické přítomnosti pravého mudrce.

Jsme-li v naší touze poznat sami sebe opravdoví, musíme všechno naše úsilí soustředit do jednoduché praxe sebepozornosti či uvědomování si sebe sama a nedovolovat naší mysli, aby byla nasměřována vně v očekávání, že světlo – jas poznání můžeme najít na nějakém vnějším místě.