5. 5. 2020

Michael James - Jak si udržet sebepozornost?

---

Jedna známá se mě nedávno písemně ptala, jak může člověk cvičit sebepozornost při vykonávání něčeho jiného. Tento článek vychází z odpovědi, kterou jsem jí napsal.

Tamilské a sanskrtské termíny, které Bhagaván používal k popisu praxe, znamenají nebo označují nejenom sebepozornost, ale také sebezkoumání. Pozornost je prvořadým nástrojem při jakémkoli zkoumání, ale v sebezkoumání je to jediný nástroj, takže sebezkoumání a sebepozornost znamenají jedno a to samé a jsou to proto zaměnitelné termíny. Sami sebe zkoumáme pozorováním či věnováním pozornosti sobě samým.

Bhagaván tento proces občas popisoval jako meditaci či rozjímání o sobě samém (svarúpa dhjána či átmačintana), protože to znamená věnování se sobě samým. Ale dá se říci, že o něm častěji hovořil jako o sebezkoumání (tan náttam či átmavičára) než o meditaci o sobě samém, protože se nejedná jen o pasivní sledování sebe sama, jako se třeba někdo dívá na krásný západ slunce, ale pozoruje se ostře (s horlivou pozorností), aby člověk spatřil, čím skutečně je, podobně jako může být doktor zaujat rentgenovým snímkem, aby v něm uviděl, co tam má být. Proto je velice důležité pochopit, že tato praxe je jakýmsi pátráním, určitým pokusem být si vědomi sami sebe jako to, co skutečně jsme.

Jestliže započneme jakékoli zkoumání, nevíme, co na cestě objevíme, takže naše zkoumání se rozvíjí tím, co odkrývají naše objevy. Proto ať už se snažíme zkoumat jakýmkoli způsobem, naučíme se to pokračováním našeho zkoumání. Zkoumat sami sebe se zkrátka naučíme tím, že se zkoumáme. Způsoby, jak to udělat, se rozvinou tím, že zkoumáme. Je to cesta objevování, sebe-objevování a v tomto duchu bychom k ní měli přistupovat.

K tomu, abychom viděli, co ve skutečnosti jsme, se musíme pozorovat s nesmírně ostrou a naléhavou silou rozlišování, jak to Bhagaván vyjádřil termíny nun matiyál – „…jemnou (očištěnou, ostrou, bystrou, precizní, pečlivou a soudnou) myslí (intelektem či silou rozlišování)“ ve verši 23 díla Ulladu Narpadu a kúrnda matiyál – „…zaostřenou (jednobodovou, ostrou, bystrou, pronikající a inteligentní) myslí (intelektem či silou rozlišování)“ ve verši 28 tamtéž. Protože jsme odnepaměti zvyklí směřovat pozornost vně, k věcem jiným než sami k sobě, když všechny tyto objekty jsou poměrně hrubé, tak se tím naše síla pozornosti či rozlišování otupila a ztratila citlivost, takže abychom se viděli tací, jací skutečně jsme, když my sami jsme tím nejjemnější ze všeho, potřebujeme naši sílu rozlišování očistit, vybrousit a projasnit. A nejúčinnějším prostředkem k tomu je trpělivě a opakovaně se snažit o ostrou sebepozornost, jak to jen dokážeme.

Vyvinout schopnost potřebnou ke zkoumání a úplnému odevzdání sebe sama je jen důsledek praxe, tak jako u každé jiné dovednosti. Pokud nám některé záležitosti této praxe nejsou jasné zprvu, nemusíme si dělat starosti, protože jak budeme na cestě zkoumání postupovat, tak se to vyjasní.

Našim konečným cílem je být tak dychtivě sebepozorný, že si neuvědomujme nic jiného než sami sebe, protože jedině pak si budeme uvědomovat sami sebe tak, jak skutečně jsme. Naše skutečná podstata (átma svarúpa) totiž nespočívá v uvědomování si jiných věcí. To je naopak podstatou ega. Nicméně dokud touto dokonale horlivou sebepozorností není ego vymýceno, nedokážeme potřebnou sebepozornost stále udržovat a zdá se nám, že se přinejmenším občas potřebujeme věnovat jiným věcem. Takže i když se nesnažíme o úplnou sebepozornost, měli bychom se přinejmenším snažit o částečnou sebepozornost.

Ať už si všímáme čehokoli dalšího, sebe-vědomí jsme vždy, protože sebeuvědomění je naše základní zkušenost a podklad všeho dalšího co zažíváme nebo čeho si všímáme. Protože jsme však zaujati prožíváním jiných věcí a nejsme si vědomi sami sebe tak, jak skutečně jsme, tak zpravidla naše základní sebeuvědomění přehlédneme a považujeme to za samozřejmé. Takže ačkoli jsme si sebevědomí vždy, je to zpravidla nedbalé sebevědomí.

Čím více zájmu o uvědomování si nás samých v naší skutečné podstatě budeme projevovat, tím více naroste náš sklon být pozorný k sebeuvědomování. Praxe sebezkoumání je procesem postupného odstavení naší mysli z jejich zájmů o jiné věci a namísto toho rozvíjení horlivého zájmu o pozorné sebeuvědomování. Čím jsme více zaujati pozorným sebeuvědomováním, tím se to pro nás stane přirozenějším. Pak se udrží alespoň částečná sebepozornost, i když jsme zaměstnání každodenními činnostmi.

Jako příklad si vezměte řízení vozu a zjistěte, jestli lze být sebepozorný a současně věnovat pozornost řízení. Když řídíte, je na řízení zaostřená veškerá vaše pozornost, na každé učiněné rozhodnutí, na každou změnu řazení, na každé pootočení volantu, na každé sešlápnutí plynu či brzdy a na každé vozidlo blízko vás? Kdybyste byli takto pozorní ke všem událostem kolem a ke každému rozhodnutí a činu při řízení, asi byste nebyl moc dobrý řidič, protože byste nebyl schopen se vědomě věnovat všem těmto věcem současně.

Protože jste schopen věnovat dostatečnou pozornost vašemu řízení, zatímco současně myslíte na jiné věci, posloucháte rádio nebo mluvíte s vašimi spolucestujícími, proč byste neměl být schopen dát dostatečnou pozornost vašemu řízení, zatímco v tutéž dobu budete udržovat částečnou sebepozornost? Řízení je jen jedním u příkladů, že jsme schopni konat mnoho z našich běžných činností, zatímco myslíme na jiné věci, takže místo myšlení na něco jiného můžeme tyto činnosti vykonávat s částečnou sebepozorností.

Protože máme ve zvyku myslet na jiné věci a rádi tak činíme, nebudeme schopni naši mysl od této záliby odstavit okamžitě, ale čím více budeme snažit být sebepozorní, tím více poklesne náš zájem o jiné věci a bude nahrazen hlubokým zájmem o sebepozornost a rostoucí touhou po horlivé sebepozornosti.

Chybně věříme, že všechny naše činnosti vyžadují určitou naši pozornost. Ale podle Bhagavána – je-li předručeno, že máme určitou činnost uskutečnit, uděláme to, ať už o to máme zájem či nikoli. Ne všechny naše činnosti jsou bezpodmínečně poháněny naším osudem, protože mnoho z našich činností je pobízeno naší vůlí, ale všechny činnosti, jež nejsou pod vlivem našeho osudu, můžeme nějakým způsobem pozměnit, můžeme k nim přidat či jim naopak odejmout to, co bychom jinak prožili.

Protože osud vytváří naši mysl, řeč a tělo, tak vlastně nemusíme myslet nebo se věnovat čemikoli, co tato trojici učiní, což Bhagaván vysvětlil ve třináctém verši díla: Kdo jsem já?:

Být ve stavu átma ništháparan (ten, kdo je zcela upevněn v sobě samém jakožto on sám) neposkytuje ani ten nejmenší prostor pro vzestup jakékoli jiné myšlenky (čintana) než átma čintana (myšlení na sebe sama, hledění na sebe sama či sebepozornost), což je odevzdání sebe sama Bohu. Ať člověk naloží na Boha jakýkoli náklad, On vše unese. Protože všechny kárjas (cokoli, co je nutné nebo má být uděláno nebo se má stát) jsou řízeny jedinou paramíšvara šakti (nejvyšší vládnoucí silou či silou Boží), tak místo abychom se jí odevzdali, proč bychom měli neustále přemýšlet: „Mám to udělat takto, nemá to být uděláno jinak?“ Víme-li, že vlak uveze všechen náklad, proč bychom v něm měli během jízdy trpět nesením našeho zavazadla na hlavě, místo abychom jej ve vlaku odložili a byli šťastni?

Přemýšlení či věnování pozornosti čemukoli jinému nežli sobě, představuje nesení nákladu na hlavě. Proto nás Bhagaván v tomto odstavci ujišťuje, že nemáme myslet nebo se zabývat čímkoli jiným nežli sebou samým. Když se místo toho věnujeme sami sobě, pokládáme náklad na podlahu vagónu a můžeme tak cestovat bezstarostně a v pohodě, což je to, co po nás Bhagaván chce.

Avšak pokud a dokud nemáme dostatečnou lásku (bhakti) být vždy a výhradně sebe-pozorní, nebudeme schopni se alespoň do jisté míry vyhnout myšlení na jiné věci. Čím více se však cvičíme v sebepozornosti, tím více se posiluje naše láska takto konat a o to menší bude sklon myslet na něco jiného. Tuto bitvu nemůžeme vyhrát přes noc, ale přinejmenším můžeme právě teď začít bojovat. Čím více se budeme věnovat sebe-pozornosti, tím rychleji se přiblížíme konečnému vítězství, jímž je naprosté odevzdání nás samotných do planoucí slávy čistého a všepohlcujícího sebe-uvědomění.

 

Z diskuze k uvedenému článku:

Josef Bruckner:

Michaeli,

nedokáži nebo nejsem schopen uvěřit, že „jediná paramíšvara šakti (nejvyšší vládnoucí síla či síla Boží) řídí všechny kárjas (cokoli, co je nutné nebo má být uděláno nebo se má stát)“ a že „vlak veze všechna zavazadla“. Místo toho tak nějak cítím, že je mou povinností nést všechna břemena na mě vložená. Než abych šťastně přenechal náklad vlaku, trápím se váhou zavazadla na své hlavě. Existuje pro mě nějaká naděje?

Jsem bohužel dalek naprostého odevzdání se do planoucí slávy čistého a všepohlcujícího sebe-uvědomění. Nemám dostatečně vyvinutou lásku být vždy a výlučně sebepozorný. Evidentně nejsem schopný se vyhnout myšlení na jiné věci, natož abych praxi sebepozornosti zesílil. Takže má láska k tomuto počínáni neroste, a proto mám stále sklony myslet na něco jiného. Za těchto okolností mohu jen doufat, že se stanu svolným a připraveným opustit svoji osobní, neužitečnou víru, která je jaksi strnulá. Za tímto účelem se snažím se snažím své srdce úplně, upřímně a bezpodmínečně otevřít Arunáčale. Bitva není rozhodnutá a já doufám, že budu schopen bojovat až do smrti.

 

Michael James:

Josefe, to, co jsi napsal do svého komentáře, je popis podstaty ega. Jakožto ego jsme si vědomi sami sebe coby těla a mysli. Takže bez ohledu na to, co toto tělo či mysl dělá, zakoušíme to jako činnosti konané námi. Je to pocit konajícího (kartrtva buddhi) a kvůli tomuto pocitu se nám zdá, že musíme něco udělat, abychom pečovali o toto tělo a abychom docílili, čeho chceme dosáhnout. Říká se tomu kartavja buddhi – smysl pro povinnost či zodpovědnost, pociťování „měl bych (či musím) toto učinit“. Jak kartrtva buddhi, tak i kartavja buddhi představují podstatu ega, takže se jich můžeme zcela zbavit jen vzdáním se sebe sama – ega.

Naprosté odevzdání sebe sama je cíl, ke kterému směřujeme. Neodehraje se to přes noc. Je to pozvolný proces podobný narůstání pupenu, jehož konečným cílem je stát se květinou. Dosud nejsme svolní se zcela odevzdat, ale pokud by tato ochota v našem srdci již nerašila, neměli bychom sebemenší zájem sledovat cestu Bhagavána.

Máme tedy nějakou naději? Zajisté tu naděje existuje. Bhagaván je trpělivý a pozorný zahradník. Do našeho srdce zasel semeno lásky, o které bude bezpochyby pečovat a živit jej, dokud nevyroste a nestráví nás. Tak to také říká ve dvanáctém odstavci: Kdo jsem já?:

Bůh a guru vpravdě nejsou odlišní. Jako neuteče kořist uvízlá v chřtánu tygra, tak i ti, kteří byli chyceni pohledem (či září) milosti gurua, nebudou nikdy opuštěni, ale bezpochyby jím budou spaseni. Nicméně je nutné neochvějně kráčet cestou, vytýčenou guruem.

 

Yo Soy Tu Mismo:

Michaeli, nerozumím, když píšete: „Ne všechny naše činnosti jsou bezpodmínečně poháněny naším osudem, protože mnoho z našich činností je pobízeno naší vůlí.“ Není již všechno tak či tak předurčeno? Může osobní já něco vytvářet? Nebo je to jen jakési označení toho, že si ego uchvátí myšlenku, která se ve vědomí objeví?

 

Michael James:

Yo Soy Tu Mismo, předurčené je všechno to, co v tomto životě zakoušíme (ve smyslu všeho, co se nám stalo), ale není předurčené všechno, co děláme. Abychom prožili, co je předurčeno zažít a abychom neprožili, co není předurčeno zažít, k tomu musíme jisté činnosti vykonat, a ty jsou dány (jsou předurčené). Ovšem činy naší mysli, řeči a těla nejsou poháněny jenom našim prárabdha karmanem (vše, co máme zažít), ale také naší vůlí, takže určité činnosti jsou zcela řízeny prárabdha karmanem, další zcela naší vůlí a jiné jsou směsí prárabdha karmanu a vůle a jsou spolu více či méně sladěné.

Činnostem, poháněným zcela či částečně naší vůli, se říká agámja a ovoce agámja karmanu se ukládá coby sánčita karman, z něhož Bůh čili guru vybírá, co se má v jednotlivém životě prožít. Prárabdha (předurčenost) je proto ovoce činností, které jsme naší vůlí vykonaly v předchozích životech.

K druhé části tvého dotazu: „…Může osobní já něco vytvářet? Nebo je to jen jakési označení toho, že si ego uchvátí myšlenku, která se ve vědomí objeví?“ Co zde míníš pojmem „vůle já“? Myslíš vůli naší skutečné podstaty (átma svarúpa), nebo vůli ega?

Vůlí naší skutečné podstaty je jen být takovou jaká je, a ne něco dělat nebo zažívat, protože naše skutečná podstata je nekonečné štěstí a je proto dokonale spokojená taková, jaká je. Nespokojené je jen ego. Takže je to jen ego, které chce prožívat přechodné jevy, a proto musí něco dělat, aby je zažívalo. Proto je to jen ego, které vytváří agámja karman a následně je to opět jen ego, které musí prožít prárabdha karman – ovoce svého vlastního agámja karmanu.

Vyvstáním jako ego se zdánlivě oddělíme od nekonečného štěstí, které je naší podstatou, takže jako ego jsme trvale nespokojené a naše nespokojenost nás popohání hledat štěstí. Oddělením se od skutečného štěstí se chybně domníváme, že štěstí je cosi jiného nežli my sami, takže je hledáme vně nás, v projeveném světě. Tím se objevuje naše vůle (naše touhy, náklonosti, nelibosti, naděje, obavy atd.) a ta nás pohání dělat cokoli, abychom dosáhli, čeho si přejeme.

To, co vše vytváří, jsme jen my sami jakožto ego a síla, kterou vše tvoříme, je naše vůle, takže ano, lze říci, že: „vůle já (nás samých, jakožto ega) může cosi tvořit.“ A tato vůle nevytváří jen cosi, ale tvoří vše.