11. 9. 2020

Michael James - Jak provádět sebezkoumání (1/2)

---

Nedávno mi jeden známý napsal: „Prosím za prominutí, předpokládám, že tato otázka už byla položena miliónkrát, ale můžete normálními slovy popsat, jak VY provádíte sebedotazování. Možná jste už tuto otázku dostal někde jinde na (na svém blogu). Pokud ano, buďte tak laskav a nasměrujte mě k odpovědi.“

Na to jsem odpověděl: Vičára v kontextu átmavičáry znamená zkoumání ve smyslu hledání, ne ve smyslu ptaní se, takže nejlepší je překládat výraz átmavičára jako sebezkoumání, a ne jako sebedotazování.

Základním prostředkem jakéhokoli zkoumání je pozorování neboli pozornost. Při sebezkoumání je to jediný nástroj, který máme k dispozici, takže se můžeme zkoumat jedině sebepozorností. Naším cílem je zjistit, co ve skutečnosti jsme. Abychom něco zahlédli, musíme se na to podívat, takže abychom zjistili, co skutečně jsme, musíme na sebe pozorně a pronikavě pohlédnout. Výraz „zjistit“ zde znamená uvědomit si a „pohlédnout na sebe“ pak znamená být pozorný.

Stále jsem si vědomi sami sebe, ale obvykle nedbale, protože máme větší zájem o uvědomování si všeho ostatního. Pokud tedy máme zájem poznat, co skutečně jsme, musíme se snažit o ostražitou sebepozornost, namísto nedbalé. Proto je sebezkoumání (átmavičára) výhradně praxí sebepozornosti či uvědomování si sebe sama.

V šestnáctém odstavci Kdo jsem já? Bhagaván napsal: Slovo átmavičára znamená nutnost udržovat mysl stále v átmá (v nás samotných).

Výraz mysl zde představuje pozornost, takže v této větě se átmavičára definuje jednoduše jako praxe pevného a vytrvalého udržování pozornosti na nás samotných (na našem pocitu já – pozn. překl.).

Ať už pro popis praxe použijeme jakákoli vhodná slova, třebas slova Bhagavána, či jiná, která jsem zde napsal, stejně nás jen směřují správným směrem, protože opravdové zkoumání sebe sama se naučíme jen praktickými pokusy. Naučit se to můžeme jen praxí. Stejně jako existuje jen jediný způsob, jak se naučit jezdit na kole, a to zkoušet jezdit, dokud neuspějeme – bez ohledu na množství pádů, tak jediný způsob, jak se naučit zkoumat sebe sama, je se o to snažit. A opět nehraje roli, kolikrát se to nezdaří, jde jen o to zkoušet to, dokud člověk neuspěje. Čím více se o sebepozornost snažíme, tím to jde lépe. V našem snažení o sebepozornost tedy potřebujeme jen trpělivě vytrvat.

 

Z diskuze k článku:

Aham:

Děkuji vám za článek pane Jamesi. S átmavičárou Šrí Ramany se často pojí vnitřní otázka „kdo jsem já?“. Ego je krmeno myšlenkami. Směřoval někdy Šrí Ramana hledající, aby si v duchu položili otázku „kdo jsem já?“ (i jen krátce) jako prostředek k opětovnému získání sebepozornosti?

Michael James:

Ahame, Bhagaván nás učil zkoumat „kdo jsem já?“, nikoli se ptát „kdo jsem já?“. A abychom zjistili, co skutečně jsme, k tomu je nutné stočit veškerou naši pozornost zpět na nás samotné, a tím se hluboce ponořit pod povrch činnosti mysli. Když je naše mysl něčím rozptýlená, pak dotazování se „kdo jsem já?“ nebo „kdo si uvědomuje rozptylování?“ může být někdy nápomocno ke stočení pozornosti zpět do sebe sama, ale sebezkoumání představuje jen stočení a upevnění pozornosti na nás samotné, a nikoli kladení si podobných otázek.

Nicméně někteří lidé učení Šrí Bhagavána chybně vykládají ve smyslu, že by se měl člověk opakovaně ptát sám sebe „kdo jsem já?“ či „odkud mé já pochází?“. Šrí Bhagaván proto složil druhý verš básně Ékanma Pančakam, aby ozřejmil, že nemáme plout na povrchu mysli tím, že si budeme klást podobné otázky:

Zmatené blábolení opilce „kdo jsem?“, „kde jsem?“ je stejné, jako když se člověk ptá sám sebe „kdo jsem já?“ či „co je tím místem, kde (já) existuji?“, protože on sám je vždy jen sám sebou (tzn., že člověk vždy nepochybně existuje jako svá vlastní, skutečná podstata, která září jako čisté uvědomění Já Jsem).

 

Odpověď Michaela Jamese na další dotaz:

Ahame, reaguji na vaše dnešní komentáře – ano, Já se obecně označuje jako Self a je to to, co Bhagaván označuje jako átma svarúpa (skutečná podstata nás samotných) či jen svarúpa (naše vlastní podstata), ale není správné říkat, že átmavičára je naše skutečná podstata věnující se své skutečné podstatě (nebo také pozorující tuto skutečnou podstatu), či dokonce že naše skutečná podstata nepotřebuje pozornost k sobě samé, protože si je vědomá sebe tak, jak je.

Pozornost představuje zvolené použití našeho uvědomění, protože věnování pozornosti něčemu (ať už nám či čemukoli jinému) znamená výběr uvědomování si (či zaostření našeho vědomí) určitého objektu před jiným. Pozornost je tedy možná jen když existuje více než jedna věc, které si můžeme být vědomi. Proto představuje pozornost (míněno k něčemu vnějšímu – pozn. překl.) základ nás samotných, jakožto ega, a nikoli nás samotných ve smyslu toho, čím opravdu jsme (átma svarúpa), protože mnohost se zdá existovat jen klamném náhledu ega, zatímco v čistém pohledu nás samotných neexistuje nic jiného než my sami. Proto je nutné věnovat pozornost sobě samému a nikoli něčemu jiného, protože to jsme my v podobě ega.

Naše skutečná podstata (my sami jako to, co ve skutečnosti jsme) se nepotřebuje zkoumat a ani to nemůže vykonat, protože tak, jak je, je dokonalá a je věčně neměnná, tudíž není nijakým způsobem ovlivněná. Potřeba zkoumat a zjistit, co ve skutečnosti jsme, existuje jen když povstaneme jako ego.

Samozřejmě, že existuje jen jediné Já, a nikoli dvě, takže my, jakožto ego, a my, jako to, co skutečně jsme, nejsou dvě oddělená já. Jediné skutečné Já jsme my sami tak, jak skutečně jsme (átma svarúpa). Když však povstaneme jako ego, tak se toto jediné, skutečné Já zdá jevit egem – omezeným uvědoměním, v jehož pohledu budou zdánlivě existovat jiné věci. Protože se nyní uvědomujeme jako bychom byli tímto egem, musíme zkoumat sami sebe, protože to, co zkoumá a co je zkoumáno, jsme jen my sami jakožto ego. Ego ovšem zkoumáme proto, abychom poznali, co skutečně jsme, protože co se nyní zdá být egem, je ve skutečnosti jen átma svarúpa – nekonečné uvědomění, v jehož náhledu nevystupuje zdánlivá existence jiných objektů.

Lano a zdánlivý had nejsou dvě rozdílné věci. Ve skutečnosti existuje jen lano, ale v klamavém náhledu nějakého pozorovatele se zdá být hadem. Když jej tento pozorovatel dostatečně pečlivě pozoruje, pak spatří, že je to jen lano, a proto nikdy nebylo hadem. A úplně stejně platí, že když se dostatečně horlivě pozorujeme jako ego, zjistíme, že jsme jen átma svarúpa, a nikdy jsme proto nebyli něčím takovým, jako je ego.

 

Lewis:

Zdravím Michaeli,

jestliže si je Já (Self) vždy vědomo samo sebe, tak jak je možné, že povstane jako ego, které je oklamané vnímáním sebe sama. Co to přesně je to ego?

Michael James:

Lewisi, Já (Self), které máš na mysli, je to, co Bhagaván nazývá átma svarúpa (naše „vlastní podoba“ či skutečná podstata nás samých), nebo jen svarúpa (naše vlastní, skutečná podstat), jak se o tom zmiňuje v sedmnáctém verši Kdo jsem já?: Skutečně existuje jen átma svarúpa.

Jelikož tedy ve skutečnosti neexistuje nic jiného než naše skutečná podstata, je proto neměnná a neovlivnitelná čímkoli, co by se mohlo zdát jevit či existovat, takže se nikdy jako ego neprojevuje a nikdy nepodstupuje nějakou změnu. Je taková, jaká je, teď a navždy. A protože je tím, co ve skutečnosti jsme, znamená to, že jsme to, co jsme, teď a navždy.

To, co povstává, nejsme my jako to, co skutečně jsme (naše skutečná podstata), ale jsme to jen my jako ego. A jak jste napsal – ego se objevuje ve svém oklamaném pohledu. Znamená to, že v čistém náhledu naší skutečné podstaty se neobjeví, ani se nejeví existovat. Takže se správně ptáte: Co to přesně je to ego? Abychom to zjistili, musíme se zkoumat. Bhagaván nás učil, že pokud se my, toto ego, dostatečně horlivě zkoumáme, ego se rozplyne a zmizí a zůstane jen sama sebou zářící átma svarúpa, což jsme my jako to, co ve skutečnosti jsme.

Proč se ego při horlivém zkoumání rozplývá a mizí? Protože ve skutečnosti neexistuje, ale jenom se zdá existovat vždy, když si všímá čehokoli jiného nežli sebe sama. Směřuje-li ego svojí pozorností vně, zdá se existovat, ale když se stočí zpět a dívá se jen na sebe, tak protože nic takového jako ego neexistuje, zůstává pak jen zářící, čisté sebeuvědomění, což jsme my jako to, co skutečně jsme. Je to to, co existuje stále takové, jaké je, nedotčené projevením se ega, či čehokoli jiného.

 

Ross:

Vičára (zkoumání) se považuje za poslední zápalku ozařující cestu. Když tato poslední sirka shoří, je možné se vrátit? Proto se tam nikdy nevydám (mé ego tam nepůjde). Je to můj konec. Do hlubokého spánku se mohu ponořit a vrátit se. Co já vím. O svém hlubokém spánku nic nevím, protože tam není žádné vnímání. Ale při zkoumání – ach jo, to musí být úplně něco jiného – vědomá úleva konce mě samotného. Upřímně – ego se do něčeho takového nikdy nepustí. Je to tedy mé ego, co se tak žene do zkoumání? Bude pro něj jen zábavou, protože v jistém okamžiku toho nechá.

Michael James:

Ano, Rossi, povahou nás samých, jakožto ega, je neochota se opustit a přestat existovat. Proto je zkoumání možné jen do té míry, do jaké jsme ochotni se vzdát sami sebe. Začínáme jen s nepatrnou vůlí odevzdat se, ale jak se naše praxe vičáry prohlubuje, tak ochota se odevzdat narůstá. Nakonec jsme svolní k naprostému sebeodevzdání, v důsledku čehož dokážeme na sebe zaměřit pozornost s takovou horlivostí, že si neuvědomuje absolutně nic jiného nežli sebe. A toto čisté, pozorné sebeuvědomování vykoření ego zcela a navždy.

 

Lewis:

Michaeli, jak může ego – něco takového, co vlastně vůbec neexistuje jako nějaká platná, oddělená entita – zkoumat sebe sama? Jak se vlastně může domnívat, že je skutečné? Jak může mít neskutečný přízrak vůbec nějaké vlastnosti? Vždyť i jeho projevení musí být nepochybně známo něčemu jinému, protože ono samo neexistuje.

Řekněme, že budu snít, že jsem super hrdina, který kráčí světem a dokáže to či ono, ale jak může vysněný super hrdina (ve skutečnosti neexistující), něco dělat (třeba cvičit sebezkoumání) či poznávat?

Michael James:

Lewisi, taková je podstata máji (iluze), což je jen jiné jméno mysli, jejímž kořenem a podstatou je ego. A to je také důvod, proč ji Bhagaván v šestém verši Šrí Arunáčala Aštakam a ve čtvrtém odstavci Kdo jsem já? popsal jako: atišája šakti – zvláštní či zázračnou sílu, o které se říká, že je nepopsatelná či nevysvětlitelná.

Bhagaván vysvětlil, že mája znamená „to, co neexistuje“, protože ona sama a všechny její výtvory se zdají existovat jen v pohledu ega, která samo ve skutečnosti neexistuje, třebaže se nyní zdá existovat. A zdá se existovat (nebo spíše my se zdáme existovat jako ego) jen důsledkem avičáry (nezkoumání), protože když se dostatečně horlivě zkoumáme, zjistíme, že jsme a že jsme vždy byli jen čisté uvědomění, takže jsme se nikdy neprojevilo jako ego.

Ptát se, jak něco, co neexistuje, tedy ego, může existovat jen ve svém vlastním pohledu, je jako ptát se, jak se narodil syn neplodné ženy. Syn neplodné ženy nikdy neexistoval, takže se nikdy nezrodil. Takže i když se nám zdá, že jsme se projevili jako ego, ve skutečnosti k tomu nikdy nedošlo, protože ve skutečnosti jsme jen čisté uvědomování, které nemůže nikdy projít jakoukoli změnou.

Pro potvrzení, že jsme se nikdy neprojevili jako ego, stačí dostatečně horlivě zkoumat sebe sama. Pokud jsme tak ještě neučinili a nespatřili jsme, že nejsme nic jiného než čisté uvědomění (uvědomění, které si není vědomé čehokoli jiného než sebe sama), pak je to jen kvůli tomu, že dosud nemáme vůli se (toto ego) zcela odevzdat. To je však problém, který lze vyřešit jedině trpělivými a neustálými pokusy o sebezkoumání.

Náš intelekt nemá schopnost pochopit podstatu máji. Ale rozumět ji ani nemusíme, protože vlastně neexistuje. Vše, co potřebujeme, je dostatečně horlivě se zkoumat, abychom poznali, co ve skutečnosti jsme. V této souvislosti se nabízí podobenství, které vyprávěl Buddha – když jsme byli zasaženi otráveným šípem, pak jediná věc, kterou je nutná, je šíp okamžitě odstranit. Když se místo toho snažíme zjistit, kdo šíp vystřelil, proč to udělal, jaký druh jedu použil, odkud a jak ho mohl získat, pak ztrácíme drahocenný čas a můžeme mezitím zemřít. Takže než abychom plýtvali naším časem a úsilím ve snaze pochopit, jak se může zdát, že neexistující ego existuje v jeho vlastním pohledu, měli bychom je zkoumat, abychom poznali, co ve skutečnosti je a jestli vůbec existuje. Když tak učiníme, zjistíme, že nic takového není, a proto není nutné to nějak vysvětlovat.

Dokončení článku najdete zde.