18. 1. 2025
Guru Váčaka Kovai, verše 484 - 487, Sebepodrobení se - sebeodevzdanost (III)
484. Když v nitru zkoumáme – tak kam se pak poděje ten zloděj, který se pomoci připoutanosti a touhy zmocnil pocitu „já“ a „mé“ (duše, těla, světa atd.) jako by to byl jeho majetek? Vždyť to vše náleží svrchovanému Pánu.
484. Podvodník (ego) prostřednictvím sebeklamu arogantně nahlíží na majetek neomezeného, dokonalého Pána všeho, jako na „já“, nebo jako na „mé“. Když tento zlodějíček vstoupí do Srdce, do svého Zdroje, a zkoumá, kdo vlastně je – je pak vůbec k nalezení?
Sádhu Óm: Mysl, tělo a svět povstávají z Já (z Boha), a proto jsou zde popisovány jako majetek Boha.
Michael James: Tento a další verš vysvětlují, proč sebezkoumání a sebeodevzdání mají stejný výsledek – ztrátu ega.
(DG) Muruganar: Když člověk zkoumá (sám sebe), pozná, že neexistuje žádné já, které by bylo od Boha odděleno. Proto je zde napsáno: „… když zkoumá, kdo vlastně je – je pak vůbec k nalezení?“ Všechen projev – výhradní vlastnictví Boha – je obsahem svrchovaného vědomí. Vičára (zkoumání) proto ničí zlodějíčka – ego – který na projevení Boha pohlíží jako na „já“ a „mé“.
485. Když ego ztrácí všechnu svoji zlomyslnost, pak zmírá přebývaje v Já (ništha), stává se kořistí Šivovy moci (Šiva šakti) a stane se netečným jako kus dřeva, protože je zakoušena blaženost, ukončující všechny strasti. Jen tehdy je sebeodevzdání úplné.
485. Klid, prostý utrpení, v němž člověk plesá, vykvete jen když ego zemře při přebývání v Já (ništha), kde se stane kořistí Šivovy síly. Ego zde ztratí svoji zlomyslnou roztěkanost a bude klidné jako dřevěná kláda. Přesně v tomto bodě se sebeodevzdání (átma samarpana) stává skutečností.
486. Odevzdávat se s velkou lásku Pánu, zářícímu jako čiré Já, je jako ulomit palec u nohy sošky Ganapatiho, vyrobené z cukru, a nabídnout jej téže sošce.
486. Bůh září stále a jasně jako átmasvarúpa. V důsledku sebeklamu od něj toto átma oddělíme (tím, že se pociťujeme jako osobní já – pozn. překl.). Když v nás potom vysvitne moudrost, rádi a ochotně se vracíme k Bohu a říkáme tomu átma samarpana (vzdání se já). Je to jako když malé dítě odlomí kousek cukru z cukrové sošky Ganéši, a pak tento kousek nabídne téže sošce jako oběť.
(SO) Muruganar a Sádhu Óm: V dualistických naukách je sebeodevzdání oslavováno jako nejvyšší a konečná podoba zbožnosti. Šrí Bhagaván ji však tímto veršem odhaluje jako nicotnou. Z toho bychom měli chápat, jak moc budou účinné všechny jiné formy uctívání Boha! Nejlepším uctíváním je proto zůstávat tichý, přebývat v Já a nedávat žádný prostor pro výstup já-myšlenky, což je hřích, jímž se zmocňujeme toho, co náleží Bohu.
(DG) Muruganar: Pokud je toto nejzazší způsob sebeodevzdání, pak se u běžných způsobů uctívání Boha už nemáme o čem bavit. Celý význam sebeodevzdání spočívá v tom, abychom se vyhnuli poklesku, kdy se zmocňujeme Já tím, že se projevujeme jako oddělené já. Kromě Boha, který je plností všeho, tu nic takového není. Musíme vědět, že pravým uctíváním (upasána), které stojí za to, abychom se mu věnovali nejvyšším možným úsilím, je jedině ticho – stav svarúpy, která vysvitne, když zůstává člověk tichý a klidný, aniž by se projevovalo jeho pyšné „já“ a „mé“.
(DG) Návštěvník: Vůbec není pochyb, že písma napomínají světského člověka a mají ho k tomu, aby se vzdal představy o dualitě. Ale jak toto učení písem srovnat s neméně důležitým pokynem, a sice, že se máme odevzdat Bohu? Pokud dualita vůbec neexistuje, tak kde je nějaká nutnost nebo možnost sebeodevzdání?
Bhagaván: Víme, že v naší části světa je velmi rozšířena zbožnost. Je založena na hluboké oddanosti ke Ganéšovi. Denní uctívání jeho podoby, kterou nalezneme ve všech zdejších chrámech, je pro mnoho lidí nepostradatelným rituálem, který předchází jejich jídlu. Jistý chudý poutník jednou procházel řídce obydlenou částí země. Nemohl najít chrám Ganéši, kde by, než poobědvá, vykonal svůj denní rituál k jeho uctění. Rozhodl se tedy, že si udělá sošku Ganéši z trochy palmového cukru, který měl s sebou. Když byla soška hotová, pustil se do obřadu, jako by byl v chrámu. Najednou s překvapením zjistil, že už nemá žádné jídlo, které by Ganéšovi nabídnul jako oběť. Ze všeho svého cukru totiž vyrobil sošku. A protože žádná bohoslužba není bez oběti jídla kompletní, tak onen bezelstný poutník uždíbl kousek cukru ze sošky Ganéši a nabídl mu ho jako zbožnou oběť. Nedošlo mu, že tím vlastně Ganéšu znesvětil, takže tím celý obřad pozbyl ceny. (Poznámka DG: Hinduisté věří, že poškození sošky nějakého božstva je znesvěcují čin.)
Vaše představa o sebeodevzdání není o nic lepší než oběť vykonaná oním poutníkem. Když svoji existenci považujete za něco, co je od svrchovaného bytí oddělené, pak tím toto bytí znesvětíte. Ať už se odevzdáte či nikoli, tak jste od svrchovaného bytí nebyl nikdy oddělen. Opravdu – teď, stejně jako v minulosti nebo v budoucnosti, jste samotným božstvím.
Ego se nejdříve oddělí od brahman. Pak totéž ego usiluje o milost u nohou Pána. Pokud však nebude odděleno, tak tu nebude nutnost odevzdání se. Když se ubere trochu cukru z cukrové sošky Ganéši, sníží se tím jeho význam? Člověk se má snažit o pochopení, že vše je jen jedno a tohoto náhledu se s pevnou vírou držet. (The Power of the Presence, první díl, str. 269-71)
487. Bezpodmínečně složte svoji mysl k nohám Pána Šivy, po jehož levici dlí síla (šakti). Pak zemře klamavé „já“ a „mé“ a se slávou se rozzáří blaženost svrchovaného Já.
487. Bezpodmínečně složte svoji mysl k nohám Šivy, který sdílí svoji formu spolu s šakti (manželkou Umou.) Jakmile zemře „já“, které zkoumá svůj sebeklam, pak zmizí i představa „mé“ a svrchované Já se rozvine v plnosti a síle a navždy se bude skvět v nádheře.
