8. 11. 2024
Guru Váčaka Kovai, verše 469 - 471, Vymizení konajícího (II)
469. Ti, kdo stejně jako děti, kteří neví, co je pro ně dobré (a spoléhají proto na své rodiče) závisí výhradně na čit-šakti – Matce, na Milosti Pána, dosahují jeho nohou a přirozeně mu slouží (tj. přebývají v Já), když pozbyli všechen pocit, že jsou konající a něco činí. Tento pocit je zapříčiněn klamnou iluzí (májou) „já jsem tělo“.
469. Ti, kdož jako nevinné děti získali útočiště u nohou Otce (Šivy), když se nespoléhají na své síly, ale na moc Matky (čit-šakti, na sílu vědomí), slouží přirozeně Bohu tím, že se zbavili pocitu konajícího, který vznikl klamem máji, představou „jsem tělo“.
Sádhu Óm: Hledající či aspiranti by spíše než na vlastní úsilí (což je jen pocit konajícího) měli spoléhat na Milost svrchovaného Pána. Tato síla je zde personifikována coby Matka a je popisována jako čit-šakti, protože Milost oslnivě září v každém člověku jako vědomí Já – sphurana (záře vědomí) Já Jsem Já. A právě kvůli tomuto nevysvětlitelnému milosrdenství Pána je zde jeho Milost popsána slovem Matka.
Správné porozumění Bhagavánovu pokynu v tomto verši tkví v tom, že aspiranti by měli zcela a bez nejmenších pochyb přilnout k Já-vědomí, k Já Jsem Já. Dítě se plně spoléhá na svoji matku, aniž by se pokoušelo zjistit, co je pro něj dobré. Pokud nějaký aspirant nestuduje svatá písma, nedělá jógu a ani neočekává pomoc zvenčí, ale jednoduše lne k vědomí Já, tak to samo o sobě stačí. Takový člověk bude bezpochyby ušetřen všech klamů a pastí.
Přilnutí k (držení se) vědomí Já je pouhé bytí. Není to konání, takže nevyžaduje pocit konajícího a bez tohoto pocitu se člověk nezaplétá do koloběhu činností a následků. Aspirant tak stále a přirozeně přebývá v Já. Šrí Bhagaván vysvětluje, že toto přebývání v Já představuje stav naší neustálé služby Pánovi.
470. Bůh, který vás dnes nakrmil, se stejně dobře o vás postará i příště. Žijte proto bez starostí, složte všechen náklad k jeho nohám a nechovejte žádnou myšlenku na zítřek nebo na budoucnost.
470. Bůh, který vám v tento den poskytl jídlo (a další nutné potřeby), tak bude činit navždy a dokonale. Shoďte své břímě k jeho nohám a žijte bez myšlenek na zítřek či na budoucnost.
(DG) Muruganar: Je nemožné, aby se sádhak vymanil ze svých světských aktivit. I když žije v lese, nevyhnutelně k němu přijde to, co je jeho osudem. Lékem, který zahání starosti, je proto odevzdání se. S pevným přesvědčením, že Milost, která nás dnes nakrmila, bude s námi navždy, aniž by nás někdy opustila, bychom měli zamítnou myšlenky na zítřek a dospět ke klidné mysli, která překračuje čas.
471. Buďte si jisti, že tapas (duchovní úsilí) a jóga, obojí konané se záměrem „musím se stát nástrojem v rukou Pána Šivy“, jsou poskvrnou úplného sebeodevzdání, které je nejvyšší formou existence ve službě Pánu.
471. Pochopte, že ponoření do sjednocující jógy (jóga ništa), tento „vznešený“ tapas, konaný se záměrem „ať se stanu nástrojem Šivy k osvobození světa“, je překážkou kompletního sebeodevzdání – nejvyššího způsobu služby Bohu.
Sádhu Óm: Dokonce i myšlenka „jsem jen nástrojem v rukou Pána“ je způsob, kterým si ego podrží svoji individualitu. Tato myšlenka je přímým protikladem k úplnému sebeodevzdání – k pozbytí pojmu já. Neexistuje snad mnoho dobromyslných lidí, kteří se modlí, uctívají Boha, praktikují jógu apod. s cílem získat od Boha sílu a jako jím pověřená osoba přinést na svět dobro? Zde je odkryto, že i tyto snahy jsou egoistické, protože jsou v rozporu se sebeodevzdáním.
(DG) Muruganar: Ačkoli tapas, přebývání ve spojení s Bohem, má neodmyslitelnou dokonalost, zde je dáno najevo, že tato dokonalost vezme za své sobeckou touhou po konání tapasu. Takovýto tapas je zde ironicky označován jako „vynikající“.
(DG) Bhagaván: Zbavte se i myšlenky „jsem poslušný nástroj Boha“ a buďte tišší (či zůstaňte tím, čím jste (summa iru) – pozn. překl.). (Padamalai, str. 218, v. 12)
