27. 2. 2024
Guru Váčaka Kovai, verše 455 - 457, Spánek (I)
Spánek
455. I když si lidé v hlubokém spánku, kde nic neexistuje, užívají vrcholné štěstí, nechápou, že tohle je pravé štěstí a snaží se dosáhnout v životě štěstí tím, že touží po nejrůznějších předmětech a po potěšení smyslů, jako by to byla nějaká pomoc proti existující bídě. Takové konání je naprostá hloupost. Mají se místo toho držet prostředků (sebezkoumání), které jim umožní prožívat štěstí trvale i v bdělém stavu.
455. V požehnaném spánku lidé plně zažívají nesmírnou blaženost, a to přesto, že zde (ve spánku) neexistuje žádný objekt. Proto je naprosto hloupostí považovat spánek za cosi bezvýznamného, za cosi, co nás nemůže přiblížit spáse. Je hloupostí toužit po něčem jiném (než po blaženosti spánku) a představovat si, že je to obrana proti bídě, kterou člověk prožívá.
456. Nevědomost (spánku) se vztahuje pouze k objektům jiným než je Já, které potrhlé ego poznává ve stavech bdění a snění (a nepoznává je ve spánku a při mdlobách). Nevědomost se nevztahuje k Já.
456. Ve spánku, v mdlobách a podobných (bezvědomých) stavech jste sjednoceni s všeovládající nevědomostí, která se však týká jen vnějších objektů (ve smyslu nepřítomnosti těchto objektů), vnímaných uhoněným egem. Vězte, že věčně zářícího Já se nevědomost nikdy nedotýká.
457. O spánku se říká, že je to obal (kóša) nevědomosti. Je to v důsledku hloupého sebe zapomínání, kdy je bdělý stav považován za stav poznávání (pradžňa). Když zmizí představa, že jedině bdělý stav je stavem pravého poznávání, pak vysvitne skutečný spánek jako jediná, nedvojná skutečnost.
457. Nevědomost o naší zapomětlivosti, kvůli níž prohlašujete, že stav bdění je stavem jasu (poznávání), způsobuje i to, že považujete spánek za obal (kóša) nevědomosti. Když zmizí přesvědčení, že stav bdění je jediný, kdy je jasně poznávána pravda, pak se poznáním pravdy stane spánek, v němž bude zářit čirá nedvojná skutečnost.
Sádhu Óm: Člověk považuje stav vědomí ega (pocit „já jsem tělo“), který existuje během bdění a snění, za skutečné vědomí své existence, třebaže je v nich vlastně ve stavu nevědomí a nevědomosti. Pokud si však člověk prostřednictvím zkoumání uvědomí svůj skutečný stav jako čiré, na ničem nezávislé vědomí, prosté připoutanosti k tělu, pak tělesné (egoistické) vědomí, které jsme během bdění a snění prožívali jako svoji existenci, bude shledáno neskutečným, a místo toho se pozná, že stav, který byl až dosud popisován jako spánek, představuje dokonalé, skutečné vědomí sebe sama. Šrí Bhagaván to jasně vyjádřil v knize Mahárišiho evangelium: „Spánek není nevědomost. Je to náš čirý stav. Bdělost není poznání, je to nevědomost. Ve spánku je naprosté poznání a naprostá nevědomost je v bdělém stavu.“
(DG) Bhagaván: Zničení bdělého stavu a jeho proměna ve velebný spánek (stav bdělého spánku) znamená podrobení a zničení spánku jako sebeklamu. V onom skvělém stavu, v němž mysl zemřela, se i hluboký spánek stává vědomím Boha. (Padamalai, str. 183, v. 21–22)
(DG) Bhagaván: O spánku se říká, že je to nevědomost (adžňána). To se ale vztahuje jen k chybnému poznání, které převládá v bdělém stavu. Nevědomostí je vlastně stav bdění a spánek je plným poznáním (pradžňánou). (Talks with Sri Ramana Maharshi, č. 314)
(DG) Návštěvník: Sušupti (hluboký spánek) se často označuje jako stav nevědomosti.
Bhagaván: Nikoli, spánek je čirý stav. Ve spánku převládá plné uvědomění a úplná nevědomost je ve stavu bdění. Říká se, že nevědomost spánku (adžňána) existuje jen ve vztahu ke klamnému poznávání, které převládá v džagrat (v bdělém stavu). Opravdu můžeme říci, že bdění je nevědomost a hluboký spánek je moudrost. Když by byl spánek něčím neskutečným, odkud by se bral intenzivní mír, přicházející ke spáči? Je zkušeností každého, že nic v bdělého stavu nelze srovnat s blažeností a dokonalým štěstím hlubokého spánku, kdy jsou nepřítomny smysly a mysl. Co to všechno znamená? Že štěstí pochází pouze z našeho nitra a že je tím více silnější, čím více jsme osvobozeni od myšlenek a vnímání, které vytváří svět a tělo, tedy když jsme čirým bytím, které je brahman. Já, nebo jinak řečeno bytí samo o sobě, představuje blaženost, kdežto mentální navrstvení na něm je nevědomost a je proto příčinou bídy. Právě proto se samádhi často popisuje jako sušupti v džagrat (bdělý spánek). Slastné, čiré bytí hlubokého spánku je zakoušeno ve stavu bdění, kdy jsou mysl a smysly plně ve střehu, ale jsou nečinné. (Guru Ramana, str. 112-113)
