20. 1. 2024
Guru Váčaka Kovai, verše 447 - 450, Konečné poznání
Konečné poznání, jež má být získáno (Neotřesitelně ukotvené poznání)
Michael James: Nadpis této kapitoly má dva významy:
1. Konečné poznání, které má být získáno (prostřednictvím rozjímání)
2. Neotřesitelně ukotvené poznání (neboli poznání džňánina)
Tato kapitola má 4 verše. V prvních třech se dochází k závěru, že poznání musíme dosáhnout prostřednictvím studia a rozjímání a čtvrtý verš popisuje stav skálopevného poznání džňánina.
447. V dokonalém tichu (v Já) nevyvstává žádná myšlenka. A protože místo je jen myšlenka, tak se druhá a třetí místa objeví až poté, co vyvstane já-myšlenka. Proto je první osoba prvotním místem. (Pozn. překl. Vysvětlení pojmu místo – viz následující poznámka Sádhu Óma.)
447. V dokonalém brahman, které je tichem, se myšlenky neobjevují. Tři osoby (já, ty, oni) jsou tvořeny myšlenkami. A protože druhá a třetí osoba se objeví až po výstupu první osoby, tak první osoba je svým původem jediná.
Sádhu Óm: V tamilské gramatice se první osobě (já), druhé osobě (ty) a třetím osobám (on, ona, ono, oni) na rozdíl od jiných jazyků říká také první, druhé a třetí místo (idam). Ti, kdo se pohroužili do hlubokého rozjímání, uvažování (manana), zjistí, že je to dobrý záchytný bod k duchovnímu hledání. Proč? Čas a místo (prostor) jsou prvotní dvě koncepce (iluze) zrozené májou (klamem). V tomto verši najdeme vysvětlení o podstatě místa, zatímco verše 747 a 748 Guru Váčaka Kovai a dále pak verše 15 a 16 Ulladu Narpadu objasňují podstatu času.
Já je pouhé bytí, kde není žádný výstup čehokoli (žádný pohyb). Proto je jasné, že zde není ani první osoba, která se objevuje a mizí. Viz také verš 14 Ulladu Narpadu, kde se píše: „…Když v důsledku zkoumání pravdy o první osobě tato první osoba přestane existovat…“
Ego je myšlenka, která se coby „já“ ztotožňuje s tělem, které je omezeno časem a prostorem. Takže ačkoli čas a prostor ve skutečnosti neexistují, přesto je nacházíme v každé myšlence, která vyvěrá z ega. I když se může zdát z počátku neuvěřitelné, že nikdo nedokáže stvořit myšlenku bez času a prostoru, tak při troše uvažování se to vyjeví jako nepopíratelná pravda. S tímto vysvětlením se ještě jednou zamysleme nad veršem 447.
Z uvedených tří míst je „já“ tím, co se objeví jako první. Šrí Bhagaván vysvětluje, že „já“ je mezi koncepty místa (prostoru) prvotní. Dále objasňuje, že místo je jen myšlenkou, takže myšlenkou je i prvotní „já“. A navíc, s poukázáním na logický závěr, že „v Já se nemůže objevit žádná myšlenka, protože podobou (tvarem, formou) Já je dokonalost – ticho“, Šrí Bhagaván dovozuje, že v Já se nepřipouští ani sebemenší výstup ega – já.
Ze všech třech míst (prvního, druhého a třetího) si k duchovnímu zkoumání vybíráme „já“, které je první, a je tak zdrojem ostatních míst. Stejné je to u přítomnosti, která je prvním mezi třemi časy (minulost, přítomnost a budoucnost) a je zdrojem dělení času. Stejně jako mizí já, první místo (tady), je-li zkoumáno, tak také při zkoumání mizí první čas (teď) a odhaluje se nadčasová a nekonečná (prostorem neohraničená) podstata svrchovaného Já. První čas – přítomnost, teď – je pouhou myšlenkou a stejně jako je tomu u první osoby – já – tak v Já se tento prvotní čas nemůže projevit. Proto Já překračuje čas i prostor. Je nutné pochopit, že pravým poznáním, které je třeba získat, je adžata (nauka o nestvoření – viz poznámka k verši 100). Je to smysl a cíl tohoto verše.
Z verše 447 tak musíme dojít k šestici závěrů:
1) Já není místo (není vymezeno prostorem),
2) v Já neexistuje prostor,
3) „já“ (osobní) je myšlenka,
4) „já“ je prvotním místem,
5) v Já se nic neobjevuje, nic nevyvstává,
6) Já není prvotním místem.
(Pozn. překl.: David Godman v komentáři k verši 447 uvádí to, co již vysvětloval Sádhu Óm, že tamilština používá spíše výraz „místo“ než „osoba“, třebaže v překladu DG byla dána přednost tomuto druhému výrazu.)
448. To, co v těle vyvstává jako (pocit) já, je mysl. Při pokusu zjistit, odkud se v těle zvedá myšlenka já zvedá, sklouzne tato já myšlenka čili mysl do Srdce. Proto je zřejmé, že mysl vyvstává ze Srdce.
448. To, co se objevuje v těle jako já, je vlastně mysl. Když člověk zkoumá, odkud se pozvedává, před tím, než se projeví v těle (jako pocit já), tak mysl dospěje k Srdci. Proto mysl vychází vně jedině ze Srdce.
Sádhu Óm: V knize Kdo jsem já? Šrí Bhagaván říká: „Když se probudíme, z jednoho místa v těle vyvstane pocit já, který se pak rozšíří do celého těla.“ Tím místem, odkud se pocit já začíná šířit, je Srdce. Šrí Bhagaván nám zde dává naštěstí vodítko, že sledováním já myšlenky nebude toto místo nalezeno, ale že síla (pozornost), která sleduje čili ten, kdo provádí sledování, bude rozpuštěn v Já.
(DG) Bhagaván: To, co v těle vystupuje jako já, je mysl. Pokud člověk zkoumá: „odkud já-myšlenka ponejprv vyvstane,“ bude shledáno, že je to Srdce (hridajam). Ono je místem zrodu mysli. (Who am I?, esejistická verze z The Path of Sri Ramana, první část, str. 185)
449. Bůh, svět a člověk neexistují jinak než jako myšlenky. Všemi myšlenkami proniká myšlenka já. Tato já-myšlenka je ze všech myšlenek první. Zdrojem, z něhož ona myšlenka vyvstává, je Srdce.
449. Jedinec, Bůh a svět neexistují jinak než jako myšlenky. Jádrem každé projevené (činné) myšlenky je já-myšlenka. Já myšlenka je první a předchází všem ostatním myšlenkám. Místo, odkud se tato myšlenka zvedá, nazýváme Srdcem.
Sádhu Óm: Když se v tomto a předchozím verši říká, že Srdce je zdrojem, z něhož vystupuje mysl, nesmíme to brát ve smyslu, že je Srdce nějakým místem (bodem). Je nutné chápat, že Srdce je čímsi, z něhož mysl vychází. Zdůvodnění najdeme v dalším verši.
450. Pro ty, kdo pevně přebývají v Já, bude všechno existovat pouze jako Já, které je podkladem projevu všeho ostatního. Tyto bytosti – usazení v bytí a zářící jednotou – se podobají plátnu kina. Umožňují, aby se vše ostatní projevilo (jako zdánlivě skutečné).
450. Mudrc, který je neustále usazen pozorností v Srdci, vidí ve všem své Já jako podklad. Je skutečností, která existuje a září, a podoben filmovému plátnu poskytuje ve svém nitru prostor pro projevení všeho. On je také příčinou, že tyto projevy září (jsou uvědomovány jako zdánlivě skutečné – pozn. překl.)
Sádhu Óm: Adžňánin (člověk bez poznání) se pociťuje pouze jako tělo a prožívá proto vesmír jako od sebe oddělený. Myslí si, že všechny objekty existují někde ve vnějším prostoru. Z jeho pohledu jsou země či prostor základem veškerého projevení. Oproti tomu džňánin (mudrc) se tělem neomezuje, a proto ví, že se nenachází ve vesmíru, ale že se vesmír nachází v něm. Svoji existenci zažívá jako základ, který umožňuje projev všeho ostatního včetně země a prostoru. Ví, že on sám je jejich základem, protože je vším, co existuje, a proto je vše v něm.
David Godman: Tento verše existuje i v originální podobě od Muruganara:
„Ten, kdo je neustále usazen pozorností v Srdci, bude na cokoli jiného nahlížet jen jako na podklad, kterým je jeho Já. Navíc spatří, jak se jediný svrchovaně existující podklad zdánlivě rozrůstá do prostoru jako trojice míst.“
Slovo, které je zde přeloženo jako „místo“, je totéž, kterým se v tamilské gramatice označují tři různé osoby – první, druhá a třetí. Tento verš by také mohl být přeložený způsobem ve smyslu, že: „Ten, kdo je neustále usazen pozorností v Srdci, si je vědom jedině Já.“
U tohoto verše se podle jeho původního znění zdá, že souvisí s veršem 748, který se týká času:
„Ti, kdo jsou pevně zakotveni ve stavu Já, budou spatřovat jedině Já. Nebudou vnímat nic takového, jako čas. Navíc spatří, jak tento jediný princip (zdánlivě) zraje do času, jako tři různé časy.“
Bhagavánův přepis druhé poloviny verše 450 představuje novou ideu, která je od původního znění verše natolik odlišná, že tyto dva původní verše už netvoří doplňující se dvojici.
