30. 6. 2023
Guru Váčaka Kovai, verše 414 - 416, Ryzí tapas (III)
414. Cestu siddhánty představuje sjednocení s chodidly Pána, který je samotnou láskou (bhakti). V tomto sjednocení zmírají veškeré činnosti ega. Cestu védánty pak charakterizuje ztráta ega přebýváním v Já (v átma ništha), které je svrchovaným poznáním a blažeností.
414. Lnutí k nohám svrchovaného Pána, které má za cíl naprosté zničení pocitu jedince, představuje spojení v hávu zbožnosti. Je to cesta siddhánty. Cestou védánty je spojení se svrchovanou svarúpou, která je naší skutečnou pravdou, zářící jako blaženost poznání. Toto spojení, oděné do podoby přebývání ve svarúpě, vede ke ztrátě vědomí jedince, a to prostřednictvím zkoumání: Kdo jsem já?.
Sádhu Óm: Siddhánta marga (cesta bhakti – zbožnosti) a védánta marga (cesta džňány – poznání), nejsou rozdílné, ale jsou stejné, protože jsou obě zaměřené na vymazání ega.
(DG) Muruganar: Výraz „kartrutva“ označuje u člověka pocit konajícího. A výraz „džíva bódha“ je to samé jako ahamkára – ego. Oběma pojmy se označuje totéž. Zničení ega je to, co musí moudrý člověk vykonat – jakýmkoli způsobem. Těm, co na duchovní metody nahlížejí ledabyle, se může zdát, že ve výsledku existují určité rozdíly mezi cestou džňány a cestou bhakti. Je-li však prožita smrt ega, není tu sebemenšího rozdílu. Proto džňáninové schvalují obě metody. Pán, vládce jedince, bezpochyby září v jeho Srdci jako átmasvarúpa, jako to, co vládne. Do dokonalé harmonie se vstupuje oddaností k nohám Pána a přebýváním v átmasvarúpě. Těm, kdo dokáží zkoumat a rozlišovat se tento fakt vyjasní, jakmile budou přebývat ve stavu neutrality bez jakékoli náboženské zaujatosti.
Centrem lidské bytosti je toliko záře boží podstaty – átmasvarúpa. Existuje rčení „duše duše“. Zde ta druhá duše značí ego, které v důsledku zkoumání přestává existovat, takže skutečnou podstatou všeho je jen ta první duše (centrum, jádro). Lidé, kteří mylně věří, že jsou tou druhou duší, mohou uctívat átmasvarúpu jako Pána své bytosti, čímž dosáhnou zničení ega – základní a jediné příčiny veškeré bídy.
Zničení pocitu konajícího je přebýváním ve službě Bohu. Ztráta džíva bódha znamená ztrátu individuality.
(DG) Návštěvník: Jaký je závěr cesty zbožnosti (bhakti) a cesty siddhánty?
Bhagaván: Je to poznání pravdy, že všechny činy, vykonané s nesobeckou oddaností k Bohu, za pomoci trojice očištěných nástrojů (těla, řeči a mysli) a v postoji služby Pánu, se stávají činnostmi Pána, čímž se člověk zbaví pocitu „já“ a „mé“. Taková je i skutečnost toho, co stoupenci siddhánty nazývají parabhakti (svrchovaná zbožnost) neboli život ve službě Bohu.
Návštěvník: Jaký je závěr cesty poznání (džňány) neboli védánty?
Bhagaván: Je to poznání, že Já neliší se od Pána (Íšvary) a je to oproštěnost od pocitu konajícího.
Návštěvník: Na základě čeho dospíváme k závěru, že je konec obou těchto cest tentýž?
Bhagaván: Cílem je zničení pocitu „já“ a „mé“ jakýmikoli prostředky. A protože jsou tyto pocitu na sobě vzájemně závislé, tak zničení jednoho vede ke zničení druhého. Abychom tedy dosáhli stavu ticha, který je za myslí a mimo svět, tak stačí, abychom buď cestou poznání odstranili pocit „já“, nebo odstranili pocit „mé“ cestou zbožnosti. Není tedy pochyb o tom, že závěr obou cest je tentýž. (Upadesa Manjari, kap. 1, otázky 9, 10, 11)
415. Cesta, jak dospět ke způsobu života džňáninů tkví v poznání para (Já, Svrchovaného) prostřednictvím sebezkoumání (sebepozornosti), v rozlišování mezi para a apara (ne-Já) prostřednictvím vnitřní nezaujatosti k apara a přebývání ve stavu, kde představy „já“ a „mé“ přestaly zcela existovat.
415. Ostrým rozlišováním mezi svrchovaným Já (para) a světem (apara) a prostřednictvím zkoumání a nezaujatostí ke světu může člověk dosáhnout para a odpoutat se od apara. Je-li takto získána síla odpoutanosti, má člověk žít v jednotě se svým nitrem, aniž by byl poblázněn pocity „já“ a „mé“. Takový je způsob života, který na sebou berou ti, kdož chtějí žít v rozlehlém prostoru pravého poznání (džňány).
(DG) Muruganar: „Ten, kdo zničí dvojí pobláznění – pocity „já“ a „mé“ – vstoupí do světa (osvobození), který je dokonce i mimo dosah bohů.“ (Tirukkural, v. 346)
416. Poznejte správnou cestu, po níž trpící džíva dojde radosti v Šivovi. Tou cestou je odmítnutí Boha, světa a člověka jakožto klamné zdání v brahman, které se podobá zdánlivému stříbru uvnitř mušle.
416. Pro člověka (džívu) lapeného pocitem, že je konající, a v důsledku toho trpícího, existují zaručené způsoby, umožňující mu radovat se ze sjednocení se Šivou. Vyslyšte je! Je to uvědomění, že člověk, Bůh (Íšvara) a svět jsou smyšlené projevy v brahman, podobně jako zdání stříbra uvnitř skořápky perlorodky. Odmítněte tyto klamné projevy!
David Godman: Perleť se občas třpytí tak, že to připomíná stříbro. Je to však jen optický klam, protože barva perleti je ve skutečnosti špinavě bílá či smetanová.
(DG) Bhagaván: To, co skutečně existuje, je jen Já (átmasvarúpa). Svět, člověk a Bůh jsou na Já navršeni (překrývají skutečnost Já). Podobá se to stříbru perlorodky. Tato trojice se projevuje a mizí současně. Já je samo o sobě světem, je já (pocitem individuality – pozn. překl.) a Bohem. Vše je svrchované Já (Šiva svarúpa). (Who am I?, esejistická verze, str. 187)
David Godman: Slovo širaman, které jsme přeložili jako kartrutva – konající, konající člověk, označuje obvykle „námahu“, nebo „vyčerpání po vynaloženém úsilí“. Murugnar však jinde tento termín používá, aby jím vyjádřil pocit konajícího, nikoli pocit únavy, pocházející z aktivit. Proto jsme tento alternativní význam přijali i my.
