26. 4. 2023
Guru Váčaka Kovai, verše 393 - 395, Sebezkoumání (IV)
393. Ti, co se vydají po čisté cestě sebezkoumání, nikdy nesejdou. Tato svrchovaně přímá cesta se stoupencům vyjevuje sama od sebe svým nezpochybnitelným jasem a jedinečností, podobně jako se prozrazuje záře slunce.
393. Ti, co vstoupili na vznešenou, jasnou a přímou cestu džňána vičáry Kdo jsem já?, ji nikdy neztratí a nebudou z ní svedeni. Je tomu tak proto, že je tato cesta zjevná a přímočará jako paprsky slunce. Přímočarost cesty se vyjeví těm, co se po ní vydají.
(SO) Muruganar: Pokud kriticky analyzujeme cesty jako karmajóga, bhaktijóga, rádžajóga atp., najdeme na nich různé kličky a nejasnosti. Naproti tomu sebezkoumání svůj vytýčený směr nikdy nemění, a to kvůli jedinečnosti Já. Proto Šrí Bhagaván tuto cestu označuje jako čistou a současně i přímou. Kromě toho ji označil i za nejvyšší cestu, protože ať už jde člověk kteroukoli cestou, musí alespoň trochu použít svoji sebepozornost. Cesta sebezkoumání je zde přirovnávána ke slunci, kde Já je rovno slunci a sebezkoumání je jeho paprsek.
(DG) Muruganar: Zkoumání je na rozdíl od jiných cestou vlastní přímost a stálý tah k Já, které je zde samotným cílem. Je to dáno jeho nedvojnou podstatou. Navíc tato cesta nemá odboček, v kterých by se dalo zabloudit. Právě proto je popisována jako přímočará cesta.
I když člověk půjde po jiných cestách, ty mu umožní dosáhnout Já jedině prostřednictvím vičáry, ovšem jen na krátký okamžik. Cesta vičáry je zde popisována jako vznešená cesta. Je tomu tak proto, aby vynikla její nadřazenost nad všemi ostatními cestami.
Jestliže přirovnáme Já ke slunci, pak vičára představuje sledování slunečních paprsků.
(DG) Bhagaván: Skutečnost je jen jediná, a proto je pravá džňána jóga přímou cestou. A protože neexistuje dvojnost, tak tu jiné cesty není. Stručně řečeno – kvůli nedvojné podstatě Já není na cestě svarúpa vičáry žádný strach nebo obavy. (Padamalai, str. 208-9, v. 29, 30)
394. Smrt není nic jiného nežli pramada (zapomnění na Já). Chcete-li tedy smrt přemoci, musíte se od pramady neustále odvracet. A protože podstatou vičáry je odvracení se od pramady, neexistuje tak žádné pravidlo předepisující dobu či místo zkoumání Já.
394. Pramada je vskutku smrtí. Je to její pravá podstata. Pro ty, co usilují o nesmrtelnost tím, že se dostanou mimo dosah smrti, která děsí všechny a bez rozdílu, je zničení pramady zcela zásadní. Ani na okamžik nesmí připustit, aby pramada vystrčila růžky. A právě proto neexistují žádná pravidla, že by džňána vičára, konaná za účelem dosažení a poznání věčného Já, měla být prováděna jen během určitého období.
Michael James: Pramada je nepozornost (nedostatek péče), tedy nedbání o to, co má být vykonáno. Zde se pramadou označuje ochablá pozornost k sobě samému. Pramada se může objevit kdykoli a kdekoli, stejně jako smrt. Proto je třeba udržovat sebe-pozornost vždy a všude.
(DG) Muruganar: „Usilováním o nesmrtelnost“ se zde myslí nepřerušované úsilí, konané s veškerou pozorností, do něhož se člověk pustí a vytrvá v něm tak dlouho, dokud nedosáhne cíle.
(DG) Bhagaván: Tapasem (duchovním úsilím) je jedině snaha o zničení mysli. Jen to je naší povinností. Člověk, který koná svoji práci, nevěnuje pozornost ničemu jinému. Člověk by se neměl nikdy a ani v nejmenší odchýlit od myšlení na Já. Ať už má jakékoli množství povinností, tak po celou dobu, co je vykonává, se musí věnovat sebezkoumání. Vičáru může člověk provádět ať už stojí, sedí, či jí; nebo snad ne? Jestliže mysl kvůli vásanám na zkoumání Kdo jsem já? zapomene, tak jakmile si opět vzpomene, musí to znovu zkusit a netrápit se tím, že zapomněla. (The Power of the Presence, část 1, str. 56)
395. Čas, místo atp., které se zdají existovat, zcela postrádají svoji vlastní skutečnou existenci, nemluvě o nedělitelnosti a dokonalosti brahman. Proto je v praxi sebezkoumání zbytečné zabývat se vhodností určitého místa či konkrétního času.
395. Pro všechny vnímající bytosti, objevující se s vyvstáním času a prostoru, je zhola nemožné existovat odděleně a nezávisle na nezávislé skutečnosti – na svrchovaném Já – které září plnou dokonalostí. Neexistuje tudíž čas a místo, které by svatá písma považovala za nevhodné pro džňána vičáru, směřující k poznání átma svarúpy.
Sádhu Óm: Tamilské slovo „(ne)vhodnost“ (vilakku) znamená i „cíl“, takže tu máme i druhý možný překlad: „… cíl meditace nemůže být spoután časem a prostorem.“
Slova „čas, místo atp., které se zdají existovat“, můžeme brát i v alternativním významu s pochopením, že se tím myslí celý vesmír jmen a forem (což jsou všechno druhé a třetí osoby). Proto bychom za objekty meditace neměli mít žádnou druhou či třetí osobu, jako např. Srdce na pravé straně hrudi, nějakou čakru či jógové středisku v těle, jméno nebo formu Boha či Bohyně anebo božské světlo či zvuk atp. Viz také verš 184, kde je zmíněna tatáž myšlenka.
