18. 4. 2023
Guru Váčaka Kovai, verše 390 - 392, Sebezkoumání (III)
390. Abychom poznali Svrchované, zářící v Srdci jako bytí-vědomí, je zbytečné jej nadšeně hledat vně (jako Boha). Svrchovanému bychom měli o samotě a pozvolna, za to však neustále, věnovat pozornost. Hledat Svrchované vně je jako potápět se pod vodu se zapálenou svíčkou v ruce, abychom našli někoho, kdo utonul během povodně.
390. Hledat svrchovanou skutečnost zevně, vzrušeně se po ní všemožně pídit, je jako používat zapálenou svíčku k tomu, abychom hledali někoho, kdo leží utopený na dně řeky. Svrchovanou skutečnost, zářící v Srdci jako vědomí, máme přímo zažívat prostřednictvím vnitřního zkoumání, které provádíme o samotě a s klidným uvážením.
Michael James: Zapálená svíčka při kontaktu s vodou okamžitě zhasne, a proto při hledání utonulého nijak nepomůže. Stejně tak platí, že pokud je naše pozornost namířena ke druhým a třetím osobám, nepomůže nám to najít Svrchované, které je skutečností první osoby.
Viz také 4. verš Šrí Arunáčala Aštakam, kde se hledání Boha vně, za současné ignorace Arunáčaly, zářící jako bytí-vědomí (tj. Já), přirovnává k hledání temnoty za pomoci lampy.
(DG) Bhagaván: Jak jinak můžeme poznat světlo světel, které své světlo propůjčuje mysli, než stočením této mysli do nitra a jejím utopením v Pánu, který září v mysli a všechno své světlo jí propůjčuje. (Ulladu Narpadu, v. 22)
David Godman: Tento verš zdůrazňuje dvě věci – marnost hledání skutečnosti ve vnějším světě a zbytečnost nástrojů, které jsou pro takovéto hledání obecně používány. Zapálená svíčka zde představuje suttarivu, rozdělené vědomí, v němž vnímající vnímá mentální či fyzické objekty. Ačkoli je tento nástroj sám o sobě k ničemu, tak snahou najít skutečnost skrze sebezkoumání suttarivu vyhasne. Stojí za to si zde zopakovat komentář Muruganara k verši 134:
(DG) Muruganar: Já je nedvojné a nelze z něj proto udělat nějaký objekt vzpomínání si či zapomínání. Proto ve stavu konečné pravdy není sebemenší prostor pro suttarivu. Ba naopak – suttarivu, která těká po ne-Já, po iluzorních světských objektech, s vírou, že jsou skutečné, je vskutku překážkou odhalení pravdy, která je uvědomitelná stažením pozornosti do nitra. A protože tomu tak je, tak zničení suttarivu je tím jediným, co má cenu udělat. Když v důsledku introvertního zkoumání zmírá ego: „já jsem ten, kdo ví“, pak spolu s ním zemřou i myšlenky, které tvoří pamatování a zapomínání, a které povstávají tím, že se ega pevně drží.
David Godman: Sádhu Natanánanda napsal v roce 1930 komentáře k několika málo veršům z Guru Váčaka Kovai, a to pod názvem Upadéša Ratnavali. Jeho komentáře nebyly nikdy zveřejněné, byly však čtené Bhagavánem, který je revidoval. Toto je jeden z veršů, který Natanánanda okomentoval. Bhagaván do jeho rukopis udělal nějaké korektury, které jsou zde zvýrazněny tučným písmem:
Íšvara, propůjčující svoji Milost, přebývá trvale v Srdci. Přebývá zde bez tvaru a podoby jako ten, kdo se neliší od sebe sama a jako přímo zakoušená entita. Pokud člověk o Íšvarovi smýšlí jako že je ve tvaru a je odlišný od něj samotného má naději jej spatřit? I kdyby člověk hledat Íšvaru ve vnějším světě po celé věky, mohl by jej vnímat smysly?
Sádhu Natanánanda je zodpovědný za současné řazení veršů Guru Váčaka Kovai. Sám Muruganar verše nikdy nijak neseřadil. Není vyloučeno, že Bhagaván zadal tuto práci Natanánandovi poté, co Natanánanda sepsáním krátkého komentáře projevil o Guru Váčaka Kovai zájem.
391. Já, zářící v pětinásobném obalu, má být sledováno do nitra Srdce. Hledat jej místo toho ve svatých knihách je neplodným bádáním v hromadě písmen. Lze v nich Já nalézt?
391. Zkoumání těch, kdo nevstoupili do Srdce a nesetkali se přímo s Já, které přebývá usazeno v pětinásobném obalu, je jen zkoumáním písmenek. Může být Já nalezeno v proslulých knihách o džňáně? Nemůže.
Sádhu Óm: Viz Kdo jsem já?, kde se uvádí: „…Já se nachází uvnitř pěti obalů, avšak písma jsou mimo této pětice. Proto je marné hledat Já ve svatých textech, když má být nalezeno v nitru, a to negací pěti obalů (nevědomosti)…“
(DG) Bhagaván: Já se nachází uvnitř pěti obalů, zatímco svatá písma jsou mimo ně. Proto je marné hledat Já ve svatých textech, když má být nalezeno v sobě samém, tím, že se tato pětice obalů odstraní. (Upadesa Ratnavali, v. 11, nepublikovaný rukopis)
(DG) Bhagaván: Vičára (zkoumání), přinášející výsledek, nespočívá v knižních vědomostech, ani v učení se od druhých, ale jedině v pátrání ve svém vlastním pocitu já. (Padamalai, str. 210, v. 35)
392. Když je kontrolou dechu dosaženo manoláji, tehdy má člověk využít toho, že je mysl naplněna mírem, a tedy odtažena od pětice smyslového poznání, rozptylujícího a ženoucího vně, a má horlivě zkoumat své vědomí já a poznat sat-čit (bytí-vědomí), které není tělem.
392. V klidu, který nastane tehdy, když rozkolísaná mysl zanikne v důsledku manoláji (dočasného zastavení mysli), pocházející z kontroly dechu, si pomocí horlivého zkoumání v Srdci uvědomte neomezené bytí-vědomí. Uvědomte si vědomí, spojené v jedno, a nikoli vědomé, které je rozštěpeno do pětice smyslového vnímání.
Michael James: Viz také verš 516
Sádhu Óm: Manolája je stav, v němž mysl nepoznává žádné objekty. Manolája je dvojí – je to buď spánek, nebo kévala nirvikalpa samádhi. Během spánku světlo Já mysl neozařuje. V kévala nirvikalpa samádhi je mysl světlem Já ozařována, nicméně mysl v tomto stavu přebývá jako pouhá já-myšlenka, takže vásanám není umožněno se projevovat, ale nejsou ani zničeny. Když se člověk z jednoho z těchto dvou stavů manoláji probudí, začnou se projevovat vásany stejným způsobem, jako tomu bylo před stavem manoláji, proto se v tomto stavu nedosahuje žádného pokroku, bez ohledu na to, jak dlouho trval. Proto se říká, že není vhodné v těchto stavech zůstávat.
Lája (spánek) je výsledkem toho, že mysl neprodlévá ve vnějších smyslových objektech. Ale i když se mysl v tomto stavu netoulá a je klidná, tak člověk v tomto stavu nijak duchovně nepostoupí. Kdykoli mysl ze stavu lája povstane, je (po určitou dobu, která ale může být tak krátká, že je prakticky nepostřehnutelná – pozn. překl.) tichá a pokojná (netěká po smyslových objektech), a člověk by měl proto tuto upokojenou mysl vést k sebe pozornosti, protože jedině sebepozorností lze dosáhnout manonásy – zničená mysli.
Tento verš zřetelně vyjevuje, co mínil Bhagaván 14. veršem Upadéša Undijar, kde napsal, že mysl, která byla utišena kontrolou dechu, bude i zničená, pokud se vydá „jedinou cestou“. Tato „jediná cesta“ není nic jiného nežli sebezkoumání – verš to zde jasně vysvětluje – takže můžeme jistojistě prohlásit, že všechny ostatní výkladu pojmu „jediná cesta“ („vazhi“ v tamilštině a „eka čintana“ v sanskrtu), zaznamenané v jiných knihách, nejsou správné.
