23. 2. 2023
Guru Váčaka Kovai, verše 376 - 379, Beztužebnost (II)
376. Říká-li se, že i touha po svrchovaném stavu ticha představuje selhání na cestě ke skvostné sat áčaře (přebývání ve skutečnosti, v bytí), je pak áčarou (dosažením smyslu života) hnát se za zdarem nicotného těla a dalších světských věcí?
376. Jestliže i touha po dosažení nevylíčitelného, svrchovaného stavu ticha odporuje dokonalosti sat áčara (přebývání ve skutečnosti, v bytí), tak jak může představovat áčaru (dosažení smyslu života) žádostivost po necudně zplozeném a nevědomém tělu a dalších světských objektech? Zkus mi to vysvětlit!
Sádhu Óm: Áčara je snaha o dosažení nejvyšších životních ideálů, takže jakákoli touha zde představuje anáčaru – její opak. Nejvyšším životním ideálem je sat áčara (nebo také brahmačára), což není nic jiného nežli přebývání jako sat (Já).
Pro toho, jehož ideál je inspirován sat áčarou, je za chybu považována i touha po osvobození. Touha totiž předpokládá pohyb mysli k druhým či třetím osobám, zatímco láska má podobu stálé a nehybné existence. V tomto spočívá význam prastarého rčení: „Zbavte se dokonce i touhy po Bohu.“
Ačkoli máme chápat význam pojmu áčara podle výše uvedeného, tak přesto zjišťujeme, že jsou mezi námi lidé, kteří se vychloubají tím, že usilují o áčaru a že áčara je jim v životě vším. Zachovávají nedotknutelnost, jedí ve skrytu, velkou péči věnují způsobu oblékání apod. Současně zcela mylně považují nečisté tělo za sebe sama a holdují nespočetným hnusným touhám. Lze jejich chování považovat za áčaru? Jistěže ne. Dokud člověk nedospěje k átma ništha (k dokonalému přebývání v sobě samém), je všechno naše vychloubání se ohledně áčary zcela bezvýznamné.
David Godman: Áčara obvykle znamená dodržování vnějších náboženských zvyklostí. Je-li spojena se slovem sat (sat áčara), pak to znamená přebývání jako bytí, jako skutečnost.
377. Ten, kdo nikdy neuvažuje: „tohle chci, tamto nechci“, bude vždy spokojený jen s tím, co k němu přijde v souladu s jeho osudem. Může snad takový člověk opustit svůj stav spokojenosti a trápit se malichernými starostmi?
377. Kdo je svobodný od mysli, která přemýšlí: „chci toto, tamto nechci“, bude prožívat jedině blaženost, která pramení ze spokojenosti s tím, co přichází v souladu s jeho osudem. Proč by měl místo této blaženosti zbloudit od stavu Já a prožívat smutek z nespokojenosti?
(DG) Muruganar: Kdo nechce ze stavu Já odpadnou, by neměl uvažovat: „tohle potřebuji; jsem nespokojený, protože nemám tamto“. Má zůstávat v klidu a usebraný a zažívat to, co přichází jako jeho osud. Myšlenky sami představují smutek a svázanost, takže jakmile myšlenky ustanou, svarúpa bude vnímána jasně a přímo.
378. Klam falešného projevu (tj. pocit, že trpím) nikdy neskončí. Výjimkou jsou jen ti, kdo zcela odřízli škrtící smyčku tužeb. Člověk by měl proto bez sebemenšího zaváhání odstřihnout i touhu po nejvyšší božské blaženosti.
378. Iluzorní projev, který se skrze nečisté ego poutá s člověkem, zhyne jedině u těch, kdo zcela zničili pouto upletené z tužeb a připoutaností. Cílem je tedy bez jakýchkoli vedlejších úmyslů zbavit se i touhy po nevylíčitelné, svrchované blaženosti míru, naplněného poznáním.
Michael James: Viz verš 376 a vysvětlující poznámka k němu.
379. Ach, pošetilá mysli! Trpíš kvůli touze po malicherných potěšeních tohoto i jiného světa. Zůstaneš-li klidná (tj. bez touhy), dosáhneš bezpochyby stavu blaženosti, o kterém nelze pochybovat, že přesahuje potěšení obou světů (tohoto i nebeského).
379. Ach, pošetilá mysli, rochnící se v utrpení, protože toužíš po nicotných potěšeních tohoto i jiného (nebeského) světa. Ztichneš-li a zůstaneš bez myšlenek, bezpochyby dosáhneš svrchované blaženosti osvobození, které potěšení obou světů překračuje.
