21. 10. 2022
Guru Váčaka Kovai, verše 364 - 366, Vyzařování Já (II)
364. Zánik ega, jeho vtažením do prostoru ticha, znamená naše skutečné žití jakožto prostor džňány. Jakmile se ego rozplyne ve svém zdroji, podobno klamnému snu, pak samovolně zazáří pravé Já.
364. Když ego dospěje k prostoru ticha a je zde zahubeno, rozzáří se jakožto prostor džňány. Proto když zdánlivé ego dosahuje zdroje a rozplývá se jako klamný sen, tak spontánně vyvstane pravé Já.
365. Tělo je kříž. Ego – ztotožnění se s „já jsem tělo“ – je Ježíš. Ukřižování Ježíše představuje zabití ega prostřednictví sebezkoumání. Já, přežívající smrt ega, a vyzařující jakožto svrchované, je Ježíšovo zmrtvýchvstání. (viz verš 973)
365. Trpíc bolestí smrti na kříži, kterým je neživé tělo – Kristus – tělesné ego, když jím pronikají hřeby, tehdy se ego vzdává svého života. To, co zůstává, je Já – věčná, stálá skutečnost, prostá bídy zrození a smrti. Toto uvědomění Já, které září jako celistvý Bůh, představuje Kristovu spásu a zmrtvýchvstání.
(DG) Bhagaván vysvětlil pravý smysl křesťanství těmito slovy: „Kristus je ego. Kříž je tělo. Když je ego ukřižováno a zmírá, tak to, co přežívá, je absolutní bytí (srovnej s biblickým výrokem: „já a otec jedno jsme“), kterému se říká zmrtvýchvstání. (Talks with Sri Ramana Maharshi, č. 86)
(DG) Muruganar: Výraz „trpíc bolestí“ odkazuje na provádění tapasu (duchovního úsilí) tváří v tvář těžkým osudovým zkouškám.
„…Stejně jako září zlato, zahřáté na vysokou teplotu, tak i žár utrpení umožní zazářit těm bytostem, které se oddávají strohosti odříkání.“ (Tirukkural, v. 267)
Slova „vzdává se svého života“ poukazují na smrt ega, uzlu vědomého a nevědomého. „Zmrtvýchvstání“ znamená zrození se v našem zdroji, v brahman, a to v důsledku zkoumání s uvnitřněnou pozorností: „Co je mým zdrojem?“ Dvakráte zrozeným (bráhmanem) je jen ten, kdo se narodí tímto způsobem.
(DG) Bhagaván: Kdo je zrozen? Jen ten, kdo se ptá: Kde jsem se tu vzal?, je skutečně zrozen v brahman, v prvotním zdroji. Narodil se do věčnosti. Je pánem všech svatých, je věčně znovuzrozován. (Ulladu Narpadu Anubandham, v. 11)
366. Smrt ega v bezmezném tichu – v nedvojné pravdě – a zazáření Já, představuje kaivalja siddhi (dosažení jednoty). V tomto stavu poznání nádherně vzplane čirá blaženost jako naše (pravá) podstata.
366. Zemřít (jako individualita) v neomezeném tichu a být v tomto tichu, které je nedvojnou skutečností, vzkříšen (jako Já), je kaivalja siddhi (dosažení osvobození). V tomto stavu džňány se projeví všepřesahujcí a ryzí blaženost, která rozkvete a již zůstane navždy coby naše vlastní podstata.
