4. 8. 2022
Guru Váčaka Kovai, verše 346 - 350, Neomezené zření (II)
346. V božském pohledu těch, kteří září jako Já, jako Milost – jelikož u nichž zemřela mysl, představující nevědomost – bude shledáno, že svrchovaná blaženost je vše a všude. Tato svrchovaná blaženost se projeví jako bytí Já.
346. U těch, kteří přebývají v Srdci – v Milosti, zcela zemřela mysl, jejíž podstatou je temná nevědomost (zaslepenost). Sláva jejich přímé zkušenosti zaplavuje domýšlivě klamný tvar skutečnosti. V jejich pohledu je vše prosyceno blažeností a není místa, kde by nebyla.
347. Kdo se dívají fyzickým zrakem, ti spatřují Boha jako zářivou formu. V pohledu velkých jogínů se Bůh projevuje jako jejich srdeční centrum. Bráhmanům, provádějícím obřad s posvátným ohněm, se Bůh projevuje jako tento oheň. Ale jen džňáninové s neomezeným pohledem spatřují Boha všude.
347. Bůh, všudypřítomná jednota, se projevuje v zářících, překrásných podobách těm, co hledí fyzickýma očima. Zralým jogínům se projevuje v jejich srdeční čakře. Brahmánům se zjevuje jako planoucí a jasný obětní oheň. Ovšem džňáninům s neomezeným pohledem se projevuje ve všem a všude.
Sádhu Óm: Ti, kteří Boha spatřují v zářící podobě, jako srdeční čakru, nebo jako oheň, vidí jen mentální obraz. Proto je pro ně Bůh viditelný jen v určitých, specificky vyhražených místech. U mysli džňánina je to jinak. Tato mysl, původně omezená časem a prostorem, byla zničena. Džňánin proto dospěl k pravému zření Boha, a to proto, že jej vidí všude. V tomto verši je to zdůrazněno slovy, že skutečně vidět Boha ve všem dokáže jen džňánin a že všichni ostatní si existenci Boha ve všem mohou pouze představovat.
348. Pouhé přebývání jako zření (jako Já), které je jediným prostorem vědomí, když byla zcela zničena představa „já jsem tělo“, což vede k opuštění všech představ vrtošivé mysli, představuje správné a dokonalé vidění Boha.
348. Oproštěním se od představ – od myšlenek, která působí trápení – a naprostým vyhasnutím představy „jsem tělo“ se člověk nakonec stane pouhým pohledem Milosti, stane se nedvojným prostorem vědomí. Jen v tomto tkví svrchované vidění Boha.
Michael James: Viz také 8. verš Ulladu Narpadu, jak je vysvětlen v knize Cesta Šrí Ramany II, v dodatku 4b.
349. Jsou-li klamavé smysly kontrolovány, jsou-li odstraněny mentální představy a jakmile je člověk neochvějně zakotven v Srdci jakožto Já, pak bude shledáno, že pravým Bohem je poznání, které oslnivě zazáří v tomto stavu přebývání v sobě samém.
349. Držet na uzdě prolhané smysly a opustit mentální představy, takto klidně zůstávej upevněn ve své pravé podstatě. V tomto stavu přebývání v Já, když zůstáváš nepohnut v uvědomění si Srdce, se ti šivam odhalí samo a zcela přirozeně.
350. Jen pravé zření, zbavené klamu a iluze, představuje stav, v němž člověk září jako oceán Milosti. A jen v tomto svrchovaném tichu, dosaženém přebýváním v Já, už duše nikdy nepozná pád.
350. Pravé vidění skutečnosti, které je prosté zahalující nevědomosti, představuje stav, v němž člověk září v Srdci jako oceán blaženosti, jako záplava Milosti. V tomto zážitku ticha, v němž pulzuje výhradně Já, je naprosto vyloučeno o něčem přemýšlet a není tu ani stopy po neštěstí či nedostatku, protože ty existují jen pro džívu (zdánlivě oddělenou individualitu).
