1. 11. 2021
Guru Váčaka Kovai, verše 279 - 281, Milost gurua (II)
279. Svrchovaný džňána guru, nepohnutelný a nejjemnější prostor Milosti, ničí laghu – zbytečnou a všemu vnějšímu podléhající tělesnou představu jedince „já jsem tělo“ a uděluje mu pravou a dokonalou džňánu.
279. Guruem, udílejícím pravou džňánu, je „nebeský otec“ – vznešený prostor Milosti. Beze zbytku ničí nedůležitou podstatu ega „já jsem tělo“ (laghu), díky níž člověk ve své neúplnosti a bezvýznamnosti trpí. Guru se s člověkem spojuje džňánou – svojí naprosto dokonalou a pravou podstatou.
Sádhu Óm: Podstatná a přídavná jména, použitá v tamilském originále, jasně dokládají, že svrchovaný džňána guru je naprostým protikladem nicotného a váhajícího jedince. Slovo guru označuje nejen velikost, ale i plnost či váhu, zatímco slovo laghu označuje nicotnost a lehkost.
(DG) Návštěvník: Jak dlouho je k realizaci nezbytný guru?
Bhagaván: Guru je nezbytný tak dlouho, dokud je tu laghu (slovní hříčka: guru – těžký, laghu – lehký). Laghu je tu kvůli dobrovolně přijatému, přesto však chybnému omezení Já. Je-li Bůh uctíván, udílí vytrvalost zbožnosti, která vede k odevzdanosti. Odevzdávajícímu se stoupenci Bůh projeví své milosrdenství tak, že se mu projeví jako guru. Guru, jinak řečeno Bůh, stoupence vede, sdělujeme mu, že Bůh je v něm a že on sám je Já. vede to k introverzi mysli, a nakonec k realizaci. (Talks with Sri Ramana Maharshi, č. 78)
280. Guru, Pán džňány, který představuje sílu neomezené velkoleposti Já, je svrchovaným tichem, kompletně porážejícím nicotné argumenty těch, kdo jsou zašpiněni klamem světských tužeb.
280. Guru, dárce skutečné džňány, zářící jako Já a oplývající neomezenou nádherou, představuje prapůvodní ticho, které zažene zvrhlé argumenty, objevující se kvůli pobláznění světem, což představuje trvalé pošpinění (mysli – pozn. překl.).
Sádhu Óm: Když je člověk poražen dovedností protivníkova ostrého intelektu, je tato porážka jen dočasná, protože člověk ke svému oponentovi cítí stále hněv a nepřátelství. Když jsou však argumenty světských lidí poraženy svrchovaným mlčením džňána gurua, jsou jejich mysli přemoženy poznáním a blažeností, takže zapomínají na své nepřátelství vůči guruovi a cítí k němu nesmírnou lásku. Tichem dosažené vítezství je věčné.
(DG) Bhagavánova přítomnost proměňovala dokonce i zcela nezpůsobilé lidi v požehané bytosti, podobně jako kámen mudrců svojí zvláštní schopností změní surové železo v ušlechtilé zlato. Když po mnoha letech mlčení začal Bhagaván trochu mluvit, počala se kolem něj shromažďovat společnost vzdělaných lidí, asi jako když se včely rojí kolem květu. Byli mezi nimi i povýšenci, kteří, když se učili Védám, svým způsobem něco málo z Védánty pochytili. Měli ve zvyku se prohlašovat za brahman a nemohli vystát velikou proslulost, které se začalo Bhagavánovi dostávat. Přicházeli k němu ze závisti a chtěli ho potupit svými argumenty. Jakmile na ně padl Bhagavánův pohled, byli ohromeni a zůstali stát strnule jako sochy, podobni kočce, která spatřila tygra. Když v tomto stavu dostatečně dlouho pobyli, dostalo se jim nového světlo chápání i kajícnosti a s nesmírným dojetím prosili o odpuštění.
Šrí Bhagaván jim se svým milostivým, utěšujícím úsměvem říká: „Když vše existuje jako Bůh, kdo má komu co promíjet? Zdržovat se dróhy (ubližování, proradnosti, bezpráví) stačí člověku k tomu, aby byl spasen.“ (Sri Ramana Darsanam, str. 14-15)
281. Letmým zábleskem svých očí guru zabíjí, třebaže nezabíjí tělo. Zabíjí ego, které pózuje, jako by skutečně existovalo. Guru v mžiku odhalí celou fikci (počínaje tělem a konče vesmírem) jako neexistující a vyjeví, že jediné, co skutečně existuje, je záře jediného svrchovaného Já.
281. Guru svým zrakem okamžitě zabije toho, kdo vstoupí do existence, aniž by skutečně existoval. Zabije ho bez zabíjení, takže „to, co není“ zmizí, jelikož „to není“ a zůstane tu „to, co existuje“ – zářící transcendentální světlo.
Sádhu Óm: Jasné sluneční světlo odhalí, že had, za soumraku se zdánlivě jevící v lanu, nikdy neexistoval. Stejně tak i guruovo čiré světlo sebepoznání odhalí neexistenci celého vesmíru, který se projevoval v matném světle lidské mysli.
Když vplyne řeka do oceánu, zaniknou všechny její vlastnosti jako je rychlost proudu a tvar řeky. Neztrácí se však ani jediná kapka její podstaty, což je voda. Stejné je to, když se s pohledem guruových očí setká jedinec – představa: já jsem takový a onaký. Pak jsou zničeny všechny jeho vlastnosti „takový a onaký“. Ovšem jeho podklad – vědomí Já (sat-čit), Já Jsem – září sám o sobě a nedotčen. Proto se říká, že guru zabíjí, aniž by zabíjel.
