4. 9. 2021
Guru Váčaka Kovai, verše 249 - 252, Kde je skryta individualita (džíva)?
Kde je skryta individualita (džíva)?
249. Džíva dlí v Srdci, které je mimo mentální představu, a spolu s ním se zde zdržují i jeho vásány. Pokud by měly mít vásány místo v mozku, neměli by při stětí hlavy zaniknout?
249. Protože džíva přebývá v Srdci, které je skutečné, a ne iluzorní, jeho vásány zde musí taktéž pobývat. Pokud by měly být v mozku, v nejvyšší čakře (sáhasráře), neměly by vásány po odtětí hlavy zmizet?
Sádhu Óm: Kavjakantha Ganapati Šástri se jednou dohodoval se Šrí Bhagavánem a tvrdil, že vásány přebývají v sáhasráře (v mozku). Šrí Bhagaván však odpověděl, že pokud by to tak bylo, byly by vásány zničeny a bylo by dosaženo spásy, když by člověk přišel o hlavu. Vásány musí pobývat společně s jejich vlastníkem, s džívou, jehož domov – Srdce – musí být uvnitř trupu a nikoli v hlavě, protože když je v bitvě hlava vojáka useknuta, jeho tělo může chvilku vykazovat známky života. Šrí Bhagaván debatu uzavřel s tím, že životní centrum, které je místem pobytu džívy i jeho vásán, je Srdce, a ne mozek.
(DG) Bhagaván: Když jsem žil na Arunáčale, Najána (Kavjakantha Ganapati Muni) se jednou přel, že sídlem vásán je mozek, protože se skládá z nesčetných buněk, v nichž jsou vásány uloženy a jsou osvětleny světlem Já, projektovaným ze Srdce. Jen tohle nastavení umožňuje, aby člověk pracoval či přemýšlel.
Já jsem však odpověděl: „Takhle to být nemůže. Vásany musí být u Já člověka a nemohou být od Já odloučeny. Kdyby, jak říkáš, byly vásány v mozku a sídlem Já by bylo Srdce, člověk se sťatou hlavou by se musel svých vásán zbavit a neměl by se znovu narodit. Souhlasíš, že je to směšné? Mohl by si teď říct, že Já sídlí v mozku spolu s vásánami? Pokud by to tak bylo, tak proč klesá hlava dolů, když člověk usne? A navíc – člověk se nedotýká své hlavy, když říká „já“. Z toho plyne, že Já je v Srdci, že v mimořádně jemné formě jsou tam také vásány.
Když jsou vásány promítány ze Srdce, jsou sdružené se světlem Já a člověk říká, že myslí. Vásány, existující v atomické podobě, se během svého přechodu ze Srdce do mozku rozrůstají. Mozek je plátno, na nějž jsou obrázky vásán promítány a je také místem, odkud působí. Mozek je sídlem mysli a mysl funguje jeho prostřednictvím.
Probíhá to takhle: když je vásána uvolněna a vstoupí do hry, spojí se se světlem Já. Ze Srdce postupuje do mozku a cestou neustále narůstá, dokud sama neobsadí veškerý prostor, takže všechny další vásány jsou prozatím drženy v klidu. (Talks with Sri Ramana Maharshi, č. 616)
250. Protože oheň kundalíní stoupá vzhůru (od múladháry – spodní části páteře) a božský nektar stéká z mozku (sahásráry) dolů, tak cílem je Srdce – životní centrum.
250. Jelikož oheň, kundalíní, stoupá vzhůru (od spodku páteře) a nektar stéká z hlavy (sahásráry) dolů, pohlížejte na Srdce jako na studnici obojího – jak božského měsíčního nektaru, tak i sílu propůjčující kundalíní.
Michael James: Když je v bdělém stavu pociťováno tělo a tělesné vědomí, pak se vědomí Já rozprostře do těla (tělo je pociťováno jako já – pozn. překl.). Když se však praktikuje sebepozornost, vědomí Já se začne z těla stahovat. Toto stahování se děje skrze kanál známý jako sušumna nádí, který se táhne od spodní části páteře (čakra múladhára) do mozku (čakra sahásrára). Vzestup vědomí Já skrze sušumna nádí se popisuje jako výstup kundalíní, která se kvůli nepříliš chápajícím začátečníkům v józe popisuje jako had (hadí síla). (Viz Vičára Sangraham, kompilace sebezkoumání, kap. 7.) Vědomí Já, které bylo vytaženo a soustředěno v sahásráře, pak stéká dolů směrem k jeho zdroji, k Srdci, a od myšlenek vyprázdněný prostor sahásráry je pociťován jako blaženost. Jogíni tuto blaženost označují jako nektar, který je vnímán jako tekoucí dolů, když vědomí Já sestupuje k Srdci.
(DG) Návštěvník: Je džívanádí skutečné, nebo je to smyšlená představa?
Bhagaván: Jogíni prohlašují, že nádí (mentální nerv), nazývané džívanádí, átmanádí či paranádí existuje. Upanišady hovoří o středisku, z nějž se větví tisíce nádí. Někdo toto centrum umisťuje do mozku, jiní zase jinam. Garbhópanišad sleduje vytváření zárodků a růst dítěte v děloze. O džívovi se má za to, že vstupuje do těla dítěte v sedmém měsíci jeho růstu skrze fontanelu. Důkazem toho je, že fontanela dítěte je jemná a je také vidět, jak pulsuje. Trvá to několik měsíců, než zaroste kostí. Džíva přichází shůry skrze fontanelu a je činný prostřednictvím tisíce nádí, které se rozprostírají po celém těle.
Proto aby hledající pravdy znovu získal svůj zdroj, musí se soustředit do sahásráry, tedy do mozku. O pránajámě se říká, že napomáhá jogínovi vybudit kundalíní šakti, která svinutá spočívá v solar plexus. Šakti stoupá vzhůru prostřednictvím nervu sušumna, který je uprostřed míchy a táhne se až k mozku.
Když se člověk soustředí do sahásráry, výsledkem je bezpochyby extáze samádhi. Nejsou však zničené vásany – tendence. Jogín proto ze samádhi odpadá, protože nebylo dosaženo uvolnění z pout svázanosti. Jogín se musí stále snažit vykořenit vásany, aby v něm tkvící skryté tendence nerušily mír jeho samádhi. Jogín přes džíva nádí klesá ze sahásráry do Srdce. Džíva nádí je jen prodloužením sušumny. Sušumna je tedy zakřivená. Začíná v solar plexu, přes míchu stoupá do mozku, zde se ohýbá a končí v Srdci. Když jogín dosáhl Srdce, samádhi je trvalé. Z toho vidíme, že konečným centrem je Srdce. (Talks with Sri Ramana Maharshi, č. 616)
251. Komukoli, kdo medituje na libovolné centrum jako na místo, kde přebývá Já, se kvůli mentální síle soustředění bude zdát, že Já přebývá právě v tomto centru. Přesto je pravým sídlem Já jedině Srdce, odkud vystupuje já-myšlenka a kam se, jakožto do svého útočiště, i navrací.
251. Tomu, kdo medituje na Já, se může zdát, že Já je přítomno v libovolném (tělesném) místě, kam člověk ono Já v představě umísťuje. Může se to tak jevit kvůli síle představivosti. Je to však jen Srdce, které je oporou prvotního projevu já-myšlenky, která v Srdci přebývá dokonce i ve stavu lája (stav nevědomého spánku, dočasného rozpuštění mysli – pozn. překl.).
Michael James: Pojem „libovolné centrum“ může zahrnovat kterékoli z šesti jógových středisek (čaker), nebo jakékoli místo v těle, které je vybráno za místo cvičení koncentrace.
252. Pokud se člověk soustředí na libovolné centrum (jako na místo, v němž přebývá), a přitom opomíjí Já, Srdce, s nímž se pojí všechny tři stavy, pak takový člověk bude pohlcen klamným lája stavem, kvůli kterému nepozná Já a nebude spasen.
252. Jestliže si někdo nevšímá Já, Srdce, o němž se praví, že je „podkladem všech avasthas (stavů)“ a představuje si Já v libovolném místě, bude do tohoto místa vtažen, padne do lája stavu (dočasného vyprázdnění mysli) a bude ztracen. Takový člověk nevstoupí vědomě do Srdce, aby dosáhl osvobození.
(DG) Návštěvník: Když Bhagaván říká, že Já, sídlící v Srdci, může působit v jakémkoli centru či čakře, nebylo by pak možné, že by se praxí intenzivního soustředění čili dhjány do centra mezi obočí, stalo samo toto centrum místem přebývání Já?
Bhagaván: Dokud soustřeďovací cvičení na nějaké místo představuje jen úroveň kontroly vaší pozornosti, tak jakékoli uvažování o místě přebývání Já bude jen teoretizováním. Považujete se za subjekt, za vidoucího, a místo, na které soustředíte vaši pozornost, se stává viděným objektem. To je jen bhavana (představivost). Pokud však naproti tomu spatříte samotného vidoucího, pak vplynete v Já a spojíte se s ním v jedno. To je Srdce.
Návštěvník: Má tedy smysl soustřeďovat se mezi obočí?
Bhagaván: Konečným výsledkem jakékoli praxe dhjány je, že objekt, na nějž sádhak soustředí svoji mysl, přestane existovat jakožto od subjektu odlišný a oddělený. Pak se (objekt a subjekt) stanou jediným Já, a to je Srdce.
Praxe soustřeďování se do místa mezi obočím je jednou z metod sádhany, čímž jsou po nějaký čas účinně kontrolovány myšlenky. To je důvod (této praxe). Všechny myšlenky představují jakousi extrovertní aktivitu mysli a myšlenka v prvé řadě sleduje pohled – fyzický či mentální…
Návštěvník: Proč Šrí Bhagaván nesměřuje naši praxi soustředění na určité místo nebo čakru?
Bhagaván: Jógová písma uvádějí, že sídlem Já je sahasrára či mozek. Puruša Šukta tvrdí, že sídlem Já je Srdce. Aby se sádhak vyhnul těmto pochybám, říkám mu, ať se chopí „niti“ či vodítka jáství či „jsem-ství“ a ať ho sleduje až do jeho zdroje. Protože, za prvé, není možné, aby měl někdo pochyby o svém já-pocitu a, za druhé, ať je za sádhanu přijato cokoli, tak konečným cílem je uvědomění si zdroje „jsem-ství“, které je přímým podkladem vašeho zakoušení.
Když tedy praktikujete átmavičáru, dosáhnete Srdce, což je Já. (Maharshi's Gospel, str. 75-77)
