25. 12. 2020
Guru Váčaka Kovai, verše 125 - 127, Klamné spojení s neskutečným (I)
Klamné spojení s neskutečným
Bhagaván 1. Vzdejte se myšlení, že toto ohavné tělo je já. Poznejte Já, které je věčnou blažeností. Opečovávat pomíjivé tělo a snažit se současně poznat Já, je stejné jako použít krokodýla coby voru, aby vás převezl na druhý břeh.
Bhagaván 1. Zcela se vzdejte představy, že toto odporné tělo je já. Uvědomte si Já, které je neustálou a vždy přítomnou blažeností. Přemýšlet o poznání Já a opečovávat tělo, které směřuje k zániku, je jako posadit se na krokodýla, aby vás jako prám převezl na druhý břeh řeky.
Michael James: Pár veršů tohoto díla bylo složeno přímo Bhagavánem. Tyto verše jsou číslovány nezávisle na zbytku, a to jako Bhagaván 1, Bhagaván 2, atd. Tento konkrétní verš se navíc nachází i v díle Ulladu Narpadu Anubandham, jako verš č. 12.
Sádhu Óm: Aspiranti by mohli mylně pochopit výraz „opečovávat pomíjivé tělo“. Šrí Bhagaván tímto veršem varuje ty aspiranty, kteří věří, že k uvědomění Já musí prožít dlouhý život ve zdravém těle. Tito lidé jdou občas do extrémů, říkají si jogíni, většinu svého života promrhají vykonáváním jógových praktik a jsou zcela zaujati sami sebou, takže se soustředí na sattvickou dietu, fyzickou očistu, pohledný zjev, pevné zdraví atp. Někdy to až hraničí s hypochondrií. Ve výsledku jsou tito blázni jen přítěží pro ty, kdo se o ně starají a jsou neužitečnými parazity společnosti.
Bhagaván však neměl v úmyslu popřít nezbytnost rozumné a přiměřené péče o fyzické potřeby. Cílem rozumného obchodníka by nemělo být zaplatit pouze nájem za jeho krámek, ale dosáhnout k tomu i velkého zisku. Stejně tak by nemělo být cílem aspiranta pouze poskytnout potravu, šaty a bydlení (tedy nájem) svému tělu (obchodu). Musí si pamatovat, že jeho povinností v tomto těle je sebezkoumání a jeho cílem je dosáhnout úctyhodného zisku – sebepoznání. Nicméně pokud se tomuto tělu nezaplatí nájem, pak se obchodu nemůže dařit. Na druhé straně se placení nájmu (tedy uspokojování základních životních potřeb) nesmí stát výhradním cílem celého našeho života. Hlavní část naší pozornosti musí být zaměřena na dosažení sebepoznání, když životním potřebám věnujeme jen nezbytné minimum. Nadměrná starostlivost o fyzické životní potřeby je jako chytit se krokodýla místo klády, aby nám pomohl přeplout řeku samsáry. Krokodýl nás zhltne, čímž všechno naše marné úsilí (v péči o tělo) přijde vniveč.
(DG) Otázka: Mistře! Jakými prostředky se dosahuje stavu věčné blaženosti, který je navždy zproštěn bídy?
Bhagaván: Bez ohledu na výroky Véd, že kdekoli je tělo, tam je bída, je to také přímou zkušeností všech lidí. Proto by měl člověk prozkoumat svoji pravou podstatu, která je vždy beztělesná, a měl by v ní přebývat tak, jak je. To jsou prostředky pro získání požadovaného stavu. (Vichara Sangraham, str. 5)
Bhagaván: Ó Arunáčalo! Ať spojení s fyzickým tělem dojde konce a ať navždy hledím na nádheru tvého bytí a jsem s Tebou navždy sjednocen. (Akšaramanamalai, v. 75)
125. Ti, kteří projevují velikou péči a lásku ke svým tělům a současně při tom tvrdí, že se snaží o poznání Já, se podobají tomu, kdo se chce dostat přes řeku a zaměňuje krokodýla za kmen stromu.
125. „Sláva“ těch, co tvrdí, že usilují o sebepoznání, když jsou současně přespříliš připoutání k tělu, je jen hloupost, podobná tomu, jako když někdo věří, že krokodýl je kmen stromu a chytne se ho, aby na něm přeplaval řeku.
126. Nevěnovat pozornost sat-čit-ánanda, tomu, co je nejjemnější, co je mimo dosah řeči či mysli, a místo toho promarnit život staráním se o prospěch hmotného těla, je stejné jako čerpat s velikou námahou vodu ze studny a lít ji na trávu, která je k ničemu (místo aby byla voda použita na zavodnění rýžového pole).
126. Já je bytí-vědomí-blaženost, je tak jemné, že je mimo dosah mysli a řeči. Když místo toho, aby člověk usilovně meditoval na Já, a praktikoval přebývání v Já, jen promarní svůj život péčí o tělo, které je přechodné, necitné, způsobující bídu a je navýsost hrubé (hmotné) – a má to za vrcholný životní cíl – je to stejná hloupost jako s velkou dřinou vytahat vodu ze studny a zalévat s ní neužitečný plevel, místo drahocenné rýže.
127. Kdo přivykli banálnímu životu, chybně považujíc tělo za já, ti, takříkajíc, ztratili skvostný život neomezené blaženosti, dlící v Srdci, která stále čeká, aby byla jimi zakoušená.
127. Ti, kdo si užívají bezvýznamný a ubohý život džívy (jedince), který vznikl kvůli náhledu ega (já jsem tělo), opouštějí nádherný a nadzemský život, který je dán prožíváním nekonečné, svrchované blaženosti v Srdci. Tito lidé si myslí, že něco takového nemůže existovat.
