13. 6. 2021
Guru Váčaka Kovai, verš 208, Uctívání zpodobněného božstva
Uctívání zpodobněného božstva
208. Ach, vy, co se vysmíváte uctívání zpodobněného božstva (sošky, obrazu), protože neznáte tajemství, kterým toto uctívání přetavuje srdce, proč (denně) uctíváte hnusnou modlu vašeho těla jako „já“?
208. Odsuzujete uctívání zpodobněného božstva (sošky, obrazu), aniž byste si uvědomovali jeho hluboce mystický význam, díky němuž taje srdce láskou! Proč tedy jako „já“ neustále uctíváte modlu v podobě netečného těla, které se předvádí klamem a iluzí.
Sádhu Óm: Všeobecně se věří, že uctívání model (zpodobněného božství) je chybou. Že je chybou brát Boha za nějakou sošku (obrázek) a podle toho s ním nakládat a jako oběť mu nabízet jídlo, šaty, koupel apod. Ale pokládat mylně tělo za Já a podle toho s ním jednat – to také znamená uctívat modlu. Věřte tomu, že milovat tělo jako já a podle toho s ním nakládat, je prvotní chybou, která vede ke všem dalším způsobům uctívání této modly. Takže není pochyb, že uctívači model jsme my všichni, a to dokonce i když opovrhujeme těmi, kteří v chrámu uctívají sochy bohů. Dokud někdo považuje své tělo za já, pak na uctívání nějaké modly Boha není nic špatného. Kvůli tomu by člověk neměl ostatní lidi kritizovat a opovrhovat jimi. Až když člověk vymýtí a zničí pocit „já jsem tělo“, tak je v pozici, kdy může uctívání model kritizovat – pokud je takováto kritika vůbec nutná (samozřejmě že ve světle džňány je jasně vidět, jak je takováto kritika zbytečná).
Muruganar: Význam verše je následující – veškeré vztahy a postoje k Bohu jsou modlářské až do okamžiku, než člověk dosáhne džňány. Kritizovat sádhanu druhých je proto hloupé.
(DG) Vaišnava, který byl Bhagavánovým stoupencem a pracoval jako vyšší úředník ve městě Šimla, přinesl všechny sošky, které denně uctíval, a předal je Bhagavánovi. Zřejmě toužil po jejich posvěcení Bhagavánovým dotekem. Zdálo se, že Šrí Bhagaván si sošky prohlíží s velikým zájmem.
Vaišnava povídá: „Bhagaváne, lidé se mi posmívají a říkají mi, že jsem pověrčivý uctívač model.“
Šrí Bhagaván mu odpověděl: „Proč jim to neoplatíte a neřeknete jim, že jsou ještě horší modláři? Cožpak mnohokrát za den neumývají, neoblékají, nekrášlí a nekrmí své tělo, čímž je „uctívají“? Není tělo ještě větší modlou? Kde se najde někdo, kdo neuctívá modlu?“ (A. Chadwick – Sri Ramana Reminiscences, str. 26)
Bhagaván občas pronesl posměšnou poznámku o tradiční praxi, jako např. uctívání model, přesto nebyl rád, když jeho stoupenci podobné činnosti kritizovali. Pokud se tak stalo, tak je v tom nepodporoval.
Jednou se například někdo Bhagavána zeptal: „Není to hloupost, vyrobit si modly a uctívat je, když víme, že Bůh je bezforemný?“
Bhagaván odpověděl svým příznačným způsobem: „Existuje někdo, kdo neuctívá modlu? Každý člověk, hned jak se ráno probudí, se vrhne do nepřetržitého uctívání modly. Jak? Tím, že za skutečné považuje tělo, které je jen mentální projekcí, a zachází s ním podobně jako s chrámovou sochou. Tělo koupete, češete ho a třikrát denně mu nabízíte jídlo. Kdo může tomuto uctívání modly uniknout?“ (The Power of the Presence, č. I, str. 201-2)
Poznámka překladatele: Prof. Sváminathan, který je autorem spíše básnického překladu Guru Váčaka Kovai z tamilštiny do angličtiny (viz úvod D. Godmana), u tohoto verše poznamenává, že je zajímavé jej srovnat se sonetem č. 146 od Williama Shakespeara. Konkrétně má na mysli poslední dva řádky. Ty samotné jsou však bez celého sonetu obtížně pochopitelné, takže jistě neuškodí zveřejnit zde celý sonet (v překladu Martina Hilského):
Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,
tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,
proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele,
tvůj zevnějšek však nádherou jen září?
K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?
Proč pouhá schránka má tě tolik stát?
Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?
Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?
Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,
čím ono schází, v tom zkus najít lék,
pozemskou bídu vyměň za věčnost,
bohatá uvnitř, chudá navenek.
Ze Smrti žij, co ze života žije,
smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje.
