11. 7. 2020
Guru Váčaka Kovai - předmluva Davida Godmana
Guru Váčaka Kovai (Květinový věnec ze slov gurua) je básnická sbírka, psaná v tamilštině, obsahující 1254 veršů složených Muruganarem a dále pak 28 veršů napsaných Ramanou Mahárišim. Naprostá většina těchto veršů zachycuje učení Ramany Mahárišiho tak, jak jej vyjádřil on sám. Muruganar pak výroky Ramany zapsal do tamilských, nejčastěji čtyřřádkových, veršů. Výsledkem je rozsáhlý a úplný přehled učení Šrí Ramany.
Muruganar
Muruganar (1890-1973) je všeobecně považován za jednoho z nejvýznačnějších a nejvýznamnějších stoupenců Ramany Mahárišiho. Byl nástrojem, který přiměl Bhagavána složit díla Ulladu Narpadu a Upadéša Undijar, tedy dvě z jeho nejhlubších filozofických prací. Zasloužil se také o to, že Bhagaván zaznamenal většinu svého učení v Ramana Puránam, v 540 řádků dlouhé básni, složené společně s Muruganarem. Kromě toho Muruganar složil tisíce a tisíce veršů, které lze zpravidla roztřídit do tří kategorií:
1) popis vlastní zkušenosti Já,
2) chvála Šrí Ramany a vyjádření vděku,
3) záznam učení, které u Šrí Ramany vyslechl.
Výsledek jeho práce je úžasný. Za padesát let složil na tato tří témata více než 20 000 veršů.
Muruganar se původně jmenoval C. K. Subramania Ajer. Jeho rodiče mu však říkali Sambamurthi. Už před příchodem k Bhagavánovi byl uznávaným znalcem tamilštiny, pracujícím v prestižní komise, která dávala dohromady úplný tamilský slovník. Kromě toho učil ve škole a pracoval i jako domácí učitel.
Do Tiruvannamalai přijel v září roku 1923 na pobídku svého tchána Dandapani Svámího. Když jej Dandapani Svámí seznamoval s Bhagavánovým dílem 108 veršů na Arunáčalu, bylo Muruganarovi okamžitě jasné, že Ramana Maháriši je guruem, kterého tak hledal. Zaplatil si cestu do Tiruvannamalai, aby Ramanu spatřil. Cestou do ášramu složil v chrámu Arunáčalíšvary jedenáct veršů. Většina těchto veršů, věnovaných Bhagavánovi ve formě Šivy, vyjadřovala prosbu o Milost. První návštěvu u Bhagavána a okolnosti, které k ní vedly, popsal Muruganar dvěma poetickými texty:
Já, takový nevědomý, milost si nezasluhující bídák, můžu být vůbec přijat za stoupence pána Šivy, který jako božský guru, s nadbytkem Milosti, světu zřetelně vyjevuje velikost Manikkavachagara (slavný tamilský básník z 9. století)? A i kdyby se tak stalo a získal bych naději na přijetí, budu schopen opěvovat slávu jeho nohou, z nichž se řine Milost, stejným způsobem, jako je tomu v Tiruvachakam (nejslavnější báseň Manikkavachagara)?
Tato pochyba již dávno vyvstala v mé mysli, stejně jako tomu bylo i u mnoha jiných myšlenek. Vyvstala a zmizela jak blesk, mihnoucí se oblohou.
Pak jsem se dozvěděl o stoupencích, kteří dosáhli vykoupení pomocí Milosti mudrce z Tiruvannamalai, jež je ztělesněním skutečného poznání a který září jako plamen pravého tapasu (duchovní snahy). Když hovořili o nesmírnosti jeho Milosti, tonuli v radosti. Jejich slova mě naplnila obdivem a neutuchajícím štěstím.
Tato soucitná svrchovaná Jednota, obdařená poznáním, se ve svém srdci rozhodla, že se stane mým pánem a mistrem.
Spalovala mě žádost, prudká touha utišit se v Já, která byla hnána pomyšlením na boží chodidla, přetékající Milostí. Jako když člověk ztrápený žízní narazí na chladivou vodu Gangy, tak jsem se v onen šťastný, drahocenný den dostal díky své touze k Ramanovi. Přistoupil jsem k němu s jedenácti verši, které začínaly slovy: „Opouštím horu Kailás…“. Setkal jsem se se vznešeným mudrcem, s džňána guruem, s oceánem Ticha, který poskytuje poznání.
(Opouštím horu Kailás … Podle indické mytologie je hora Kailás příbytkem Šivy – svrchovaného Pána. Proto lze ona slova interpretovat ve smyslu, že Muruganar opouští příbytek Pána, aby se v Tiruvannamalai setkal s Pánem samotným. Pozn. překl.)
Když hledím na jeho chodidla, mysl se mi rozpouští a ztrácí formu stejně jako se taví vosk v ohni. Radoval jsem se jako telátko, nalézající matku. Chlupy na těle se mi zježily. Povstala ve mně zbožnost, jako se za úplňku zvedá oceán přílivem. Můj duch by ve vytržení, a to díky Milosti čitšakti (síly, obsažené ve vědomí).
Třaslavým, chvějícím se hlasem čtu těch jedenáct veršů a kladu je k jeho nohám. A v tom na mě pohlédl svýma lotosovýma očima. Všechna chvála mého jazyka od teď náleží jen jemu.
Z toho, jak mi udělil Milost, jsem nabyl přesvědčení, že je samotným Šivou. Stal se mým pánem a mistrem. Jako můj „majitel“ si přivlastnil moje „já“ a „mé“.
I kdybych tonul v odporném blátě pekel, nezapomenu na úžasnou šlechetnost štědrého dárce Milosti.
V září roku 1923 Bhagaván stále ještě obýval nevelkou doškovou chatrč postavenou nad samádhím (hrobkou) jeho matky. Muruganar si nebyl jistý, jak vlastně k Bhagavánovi přistoupit, proto zůstal stát nějakou dobu před chatrčí. Bhagaván to vyřešil tím, že vyšel ven a povídá: „Enna? (Tak co?)“ V Tamil Nadu je to běžný způsob, jak zjistit, co má návštěvník za lubem.
Místo odpovědi začal Muruganar zpívat verše složené v chrámu, ale přemohly ho emoce. Do očí se mu vedraly slzy a nebyl schopen pokračovat.
„Nemůžete číst?“ ptal se Bhagaván, „dejte mi to. Přečtu to sám.“
Bhagaván pak přečetl báseň nahlas. Muruganar byl velmi puntičkářský co se týče přednášení jeho básní, které měly charakteristickou melodii a rytmus, protože se jednalo o tradiční básnické metry či témata, která musela být zpívána přesným způsobem. To ale platilo jen do tohoto okamžiku. Po svém prvním střetnutí s Bhagavánem už Muruganar nikdy své verše nezpíval.
Při své první návštěvy se Muruganar zdržel pár dnů a během nich měl několik extatických a vizionářských prožitků. Zkušenosti byly tak intenzivní, že si Muruganar uvědomoval, pokud zůstane v ášramu o trochu déle a bude celý den pobývat s Bhagavánem, mohl by zanevřít na svůj rodinný život. Nechtěl však nechat svoji matku bez prostředků k obživě, a proto se vrátil ke své práci v Madrásu.
Do ášramu opět zavítal o tři měsíce později, v prosince 1923, a vrátil se s dalšími básněmi pro Bhagavána. Jedna z nich se jmenovala Tiruvembavai, což je název slavné básně složené Manikkavachagarem před více než tisíci lety v Adiannamalai. Muruganarova verze začínala slovy: „Zapějme o slávě Annamalai Ramany, který svým zrakem udílí Milost…“ (Annamalai je jiné jméno pro Arunáčalu – pozn. překl.).
Šiva se před Manikkavachagarem zjevil ve formě lidského gurua, aby jej osvobodil z podruží tužeb. Jako výraz své lásky a vděčnosti vyzdvihl Manikkavachagar Milost a velikost Šivy, svého gurua, v Tiruvachakam, což je jedno z největších děl klasické tamilské náboženské literatury. Muruganar dlouho doufal, že by před ním mohl Šiva sehrát stejnou roli, takže by mohl rovněž pět chválu na Šivu, coby svého gurua. Muruganar považoval Bhagavána za Šivu ve formě svého gurua ještě dříve, než se s ním v září 1923poprvé setkal. To je zřetelné z prvního verše, který Muruganar složil v chrámu Arunáčalaíšvara cestou na setkání s Bhagavánem:
Guru Ramana, Šiva, opustil horu Kailás a společnost bohů a přišel do chladivého Perunturai popíjet šumivá slova Vachagaru.
Musíte teď znovu zajít k nádhernému městu Aruna s přáním naslouchat jeho čistým slovům.
Vachagar je Manikkavachagar a Perunturai je přístav na pobřeží Tamil Nadu, kde se Šiva rozhodl projevit v lidské podobě.
Když se Muruganar ukázal v Ramanášramu s básní opěvující Bhagavána, která se jmenoval stejně jako jedno z nejslavnějších děl Manikkavachagara, bylo jasné, že si Muruganar plní svoji odvěkou touhu mít stejný vztah s Bhagavánem, jako když se Manikkavachagar radoval se svým Šivou. Sádhu Óm zachytil, co se odehrálo potom:
Jednoho dne složil Muruganar svoji Tiruvembavai, začínající slovy Annamalai Ramanam. Šrí Bhagaván si píseň prohlédl, spatřil, že se svojí posvátností podobá básni Tiruvachakam od Manikkavachagara, a rozverně povídá: „Dokážeš zpívat jako Manikkavachagar?“ Třebaže Šrí Muruganar přijal Bhagavánova slova jako božský příkaz svého gurua, modlil se k němu: „Jaká byla Manikkavachagarova duchovní zkušenost pravého poznání a jaký je můj stav nevědomosti? Budu schopen zpívat jako Manikkavachagar jen tehdy, když Bhagaván svojí Milostí odstraní moji nevědomost. Samotný talent tohoto ega na to nestačí.“
V básni Nul Varalaru, ze sbírky Šrí Ramana Sannidhi Murai se Šrí Muruganar modlí s poukazem na Milost, kterou mu udělil Šrí Bhagaván:
…Ptám se: „Kde je má nevědomá mysl, která podobna sově nevidí jasné sluneční světlo a která je temnější než nejhlubší tma? A kde je Bhagavánova zkušenost Já, které pulzuje pravým poznáním, prostá zlověstné iluze? Srovnávat mě a Bhagavána je jako srovnávat svatojánskou mušku a slunce!“ S tímto prohlášením jsem slábnul a slábnul a Pán, zářící v mém Srdci pohnul mojí myslí, takže z jeho Milosti rozkvetla. Aniž bych cokoli učinil, on sám složil Šrí Ramana Sannidhi Murai, aby mohla jeho pravá sláva rozkvést a zazářit.
Jakožto cíl lásky Šrí Bhagavána byl Šrí Muruganar proměněn ve vznešeného duchovního poetu. Stejně jako Pán Šiva udělil Manikkavachagarovi přímou zkušenost Já, a tak zapříčinil, že Manikkavachagar zapěl Tiruvachakam, tak i Šrí Bhagaván v jediném okamžiku uschopnil Muruganara zapět Šrí Ramana Sannidhi Murai, když svojí Milostí podnítil jeho mysl a udělil mu stejnou přímou zkušenost Já.
Vývoj Guru Váčaka Kovai a jeho zdroje
Básně v Šrí Ramana Sannidhi Murai byly sepisovány po dlouhá léta, dokud v roce 1939 nebyla celá práce dokončena, třebaže k prvnímu vydání došlo již roku 1933. Během této doby se však Muruganar věnoval i zaznamenávání Bhagavánových výroků. Zapisoval je v krátkých tamilských verších. Jsou to právě tyto výroky, které byly nakonec vydány společně pod názvem Guru Váčaka Kovai.
Zdá se, že na rozdíl od Šrí Ramana Sannidhi Murai, což je dílo, jehož vznik byl Bhagavánem přímo iniciován, zahájil Muruganar práce na Guru Váčaka Kovai sám od sebe. (Poznámka v knize: I když neexistuje žádný dokument či neoficiální svědectví, že Bhagaván Muruganara přímo požádal, aby na Šrí Ramana Sannidhi Murai začal pracovat, nemůžeme vyloučit možnost, že se tak stalo, byť to není nikde zaznamenáno.) Ale ať už to bylo jakkoli, Muruganar jasně cítil, že to byl Bhagaván, kdo jej vede a podněcuje k tomu, aby jeho učení zaznamenal. V jeho vlastnoručně zapsaném verši č. 10, který patřil k části, kde se objasňuje vznik Guru Váčaka Kovai, Muruganar napsal:
Po prohlídce všech spisů (se zjistí), že zajisté nebyl napsány mnou – přihlouplým troubou – jako výsledek intelektuálního úsilí. Jediný, kdo je sepsal, je Venkatavan – božství v lidské podobě.
Venkatavan je jedno z Bhagavánových jmen, které Muruganar ve své poezii často používal. Když si Bhagaván během korektur tento verš přečetl, text významně pozměnil. Dnes, s Bhagavánovým dodatkem, zní verš takto:
Po prohlídce všech spisů (se zjistí), že tato vytříbená sbírka – Guru Váčaka Kovai – nebyla zapěna mnou – přihlouplým troubou – jako výsledek intelektuálního úsilí. Bylo to božství v lidské podobě – Venkatavan, prostý záměru – který způsobil, že jsem tyto verše zapěl.
Zatímco v původním verši Muruganar prohlašoval, že práci sepsal sám Bhagaván, když Muruganara použil jako svůj nástroj, tak z revidované verzi je patrné, že Bhagaván byl pouze neosobním, příčinným prvkem.
Obr. 1: Bhagavánovy ručně psané poznámky k verši č. 4, který je v současném překladu vedený jako verš č. 10.
Bhagaván zastával postoj, že Já nikdy nevykonává žádný čin ani neprovádí nějakou akci. Stejně tak byl ale názoru, že člověk, který přebývá v nehybném a beztužebném Já, vytváří jistou energii či se zkrátka stává postavou, která pečuje o všechny touhy či potřeby stoupenců. Toto energetické pole, vytvářené a udržované přebýváním džňánina v Já, popisoval Bhagaván jako sannidhi. Doplněním verše o: „…prostý záměru…způsobil, že jsem tyto verše zapěl“, dává Bhagaván na srozuměnou, že to byla tato sannidhi, která Muruganarovi umožnila složit verše. Tato autoritativní korektura jasně prokazuje, že to byl samotný Bhagaván, kdo Muruganara v podvědomí inspiroval a pobízel, ať se do tohoto projektu pustí a mnoho let v něm pokračuje.
Nevíme přesně, kdy Muruganar s prací začal, a kromě několika málo případů ani nevíme, který konkrétní rok byly jednotlivé verše složeny. První náznak toho, že existuje větší množství zaznamenaného učení, se objevuje v roce 1931, kdy Sádhu Nátanánanda, jeden z Bhagavánových stoupenců a sám velký učenec, sepsal komentář ke 108 veršům (Muruganara). Ten se nachází v nepublikovaném rukopise s názvem Upadéša Ratnavali. Sádhu Nátanánanda zde v úvodu uvádí, že jen vybral verše, které měl k dispozici, a naznačuje, že v té době existovalo veršů více než jen 108. Sám Bhagaván komentáře Nátanánandy prošel a ručně do nich vepsal opravy, ale k vydání rukopisu nikdy nedošlo.
Sádhu Óm, který se po smrti Muruganara v roce 1973 stal správcem jeho literárního odkazu, uvedl, že Muruganar ukazoval verše Bhagavánovi okamžitě poté, co je složil:
Každý verš, jakmile ho Muruganara složil, donesl Šrí Bhagavánovi k ověření, že učení, v něm obsažené, je správně podáno. Když si Bhagaván verše prohlédnul, vyjádřil se, zda je možné určitou myšlenku zachytit ještě přesněji, případně něco dodat, případně nějaké nové verše mohl sepsat i sám Šrí Bhagaván.
H. Vaidyanathan, jeden ze žáků Muruganara, zaznamenal:
Muruganar sepisoval verše v tamilštině každou noc a následující ráno je předkládal k nahlédnutí Ramanovi. Ten s nimi buď souhlasil, nebo je upravil tak, jak považoval za nutné. V některých případech, pro zvýšení důrazu či zesílení výkladu, Ramana sám nějaké verše sepsal.
(Poznámka v knize: Sádhu Natanánanda ve svém úvodu k Upadéša Ratnavali rovněž zmiňuje, že Muruganar své verše skládal hned, jakmile vyslechl učení Bhagavána, o němž se domníval, že stojí za to jej zaznamenat.)
V tamilském vydání knihy Drobky z jeho stolu je zachycena zajímavá ukázka toho, jak úpravy veršů probíhaly. Obvykle se v hale rozběhl rozhovor mezi Bhagavánem a nějakým stoupencem. Muruganar, který byl přítomen, okamžitě složil verš, který shrnoval učení Bhagavánem sdělené a předal jej Bhagavánovi. Ten si jej přečetl a pak jej ukázal stoupenci, se kterým hovořil.
Skládání veršů, jejich opravy a korektury pokračovaly během celých 30. let minulého století, dokud Bhagaván nerozhodl, že by se měly verše uspořádat a seskupit podle témat. Dosud to tak nebylo. Verše prostě vznikaly jeden po druhém, jak Muruganar zaznamenával učení Bhagavána, o kterém si myslel, že má cenu je zapsat.
Do roku 1939 existovalo 852 veršů složených Muruganarem a pár dalších, které složil sám Bhagaván. V tomto roce Bhagaván předal verše Sádhu Natanánandovi, autorovi prvního komentáře k tomuto dílu, a požádal jej, aby je uspořádal podle témat. Natanánanda nejprve rozdělil verše do tří velkých celků – Zkoumání pravdy, Meditace o pravdě a Zkušenost pravdy. Později byly jednotlivé části rozděleny do menších skupin a každá z nich dostala nadpis, který odrážej její obsah. Proto existují kapitolky s názvy jako Skutečnost světa, Podstata Já a jedince, Srdce atp. Názvy dal dohromady Natanánanda, který knihu uspořádal a editoval. Zdá se, že do uspořádání a návrhu knihy se Muruganar nijak nezapojil.
Jakmile byly verše utříděny podle tématu a kapitoly získaly odpovídající názvy, Ramana Padánanda vydal zkušební výtisk a poslal jej do Šrí Ramanášramu, aby jej Bhagaván zkontroloval a udělal nezbytné opravy. Tento zkušební výtisk z roku 1939, všude možně popsaný Bhagavánovými vlastnoručními poznámkami, stále ještě existuje (a je uložený v archivu ášramu – pozn. DG). Jedná se o pozoruhodný dokument, prozrazující, jak vážně přistoupil Bhagaván k přípravě textu pro tisk a jak velmi si vážil Muruganara i samotného díla. Mnoho změn, provedených Bhagavánem, lze považovat za běžnou korekturu – tu zdokonalil sloh básně, jinde použil přiléhavější a libozvučnější rým a jinde zase změnil pořadí veršů a nejméně v jednom případě po Muruganarovi opravil gramatickou chybu. Je však mnohem důležitější, že kontroloval každý verš proto, aby zajistil, že jeho učení bude zaznamenáno správně a přesně. Kdekoli se domníval, že je to nutné, škrtl část původního verše od Muruganara a nahradil je vlastními slovy, která považoval pro výklad svého sdělení za přesnější.
Obr. 2: Bhagavánův vlastnoručně vepsaný nový verš. Šipka ukazuje, že chtěl, aby byl předřazen verši 484. V Bhagavánově verši (v tomto vydání se jedná o verš Bhagaván 11) stojí:
Jednoduše zjistěte – kdo je ten, kdo prožívá karmu (činnost), odcizení (vibhakti), oddělení (vijóga) a nevědomost (adžňána)? To je samo o sobě karmou, bhakti, jógou a džňánou. Výsledkem zkoumání přestane já existovat a vše (karma, bhakti atd) je (poznáváno) jako věčnost bez stvoření. Stavem skutečnosti je jen přebývání jako Já.
Sádhu Óm i Vaidyanathan ve svých dřívějších citacích zmiňovali, že Bhagaván po shlédnutí určitého Muruganarova verše příležitostně složil svůj vlastní verš na stejné téma, který konkrétní myšlenku verše buď shrnoval a vyjadřoval stručněji, nebo ji rozšiřoval.
Během práce nad zkušebním výtiskem složil Bhagaván 9 dalších veršů a vepsal je na místa, kde by měla být vytištěna. Když bylo vše připravené pro tisk, existovalo 24 veršů Bhagavánem složených a přidaných do knihy. Bhagavánovy verše pak byly vytištěny a měly oddělené číslování, aby je bylo možné odlišit od veršů Muruganara.
(Poznámka v knize: Verše vlastnoručně vepsané Bhagavánem do zkušebního výtisku mají čísla 10–13, 15, 20, 23, 26 a 28. Je možné, že některé z nich už byly Bhagavánem složené z dřívějška a že je sem pouze zkopíroval. Pravděpodobněji je však sepsal speciálně pro Guru Váčaka Kovai a poprvé se tak stalo v tomto výtisku. G. V. Subbaramayya doložil, že Bhagavánovy verše 7, 11 a 23 byly původně sepsány pro Guru Váčaka Kovai a později včleněny do Ulladu Narpadu Anubandham (Dodatek ke 40 veršům).
Během korektur zkušebního výtisku udělal Bhagaván dvě významné změny v úvodních verších, které slouží jako předmluva, což dosvědčuje jeho vysokém mínění ohledně Muruganara a také ocenění samotného textu. Poslední verš předmluvy byl původně sepsán nějakým neznámým obdivovatelem Muruganara, který ho chválil za úsilí, vynaložené při zachycení Bhagavánova učení v Guru Váčaka Kovai. Text zněl:
(Muruganar) ve svém srdci uchovává svrchovanou pravdu. Zde lne k nohám zářného Ramany, Boha ve formě gurua, odhalujíc nám božskou pravdu všeho existujícího. Dokazuje, že jeho jméno zní Mugavai Kanna Murugan z linie Bharadwaja.
Mugavai je alternativní název Muruganarova rodného města Ramanathapuram. Kanna je v tamilštině Krišna a je to jméno Muruganarova otce. Když si Bhagaván tyto řádky přečetl, vyškrtal ve verši skoro všechna slova a nahradil je vlastními:
Obr. 3: Rozsáhlé úpravy Bhagavána zachycené ve verši 7. Text nově zní:
Byl to Kanna Muruganar, kdo (sepsal a) uvil věnec z nemnoha guruových ponaučení a předal toto význačné písmo světu. Prohlédl díky zraku Milosti, jež je podstatou všeho existujícího a která je tou pravou, všude dosahující nohou Pána.
Slova, která jsme přeložili jako „význačné písmo“ (paramarttarn) je také možné přeložit jako „svrchovaná pravda“, „svrchovaný poklad“, nebo „poklad džňány“. Ale ať už si pro překlad člověk vybere jakýkoli termín, je to pro tuto sbírku učení nejvyšší pocta, udělená Bhagavánem. Je třeba také zmínit, že v závěru verše „Muruganar … prohlédl díky zraku Milosti, jež je podstatou všeho existujícího a která je tou pravou, všude dosahující nohou Pána“ Bhagaván stvrzuje Muruganarovu zkušenost vidění všeho coby Já.
Do úvodu díla, sepsaného Sádhu Natanánandou – vydavatelem a editorem, udělal Bhagaván ještě další významné úpravy. Natanánanda na konec svého úvodu napsal větu:
Závěrem lze říci, že tato kniha vznikla proto, aby zeširoka a v původní podobě vysvětlila učení Šrí Ramany a základní podstatu (svarúpa) učení.
Obr. 4: Bhagavánova věta dopsaná do předmluvy od Sádhu Natanánandy. Povšimněte si vpisku mezi dvě poslední slova.
Bhagaván za slovo idu vložil příponu aj, což doslova znamená „toto“. Význam věty to však zásadně změnilo. Příponou aj vzniklo slovu iduvaj, která má dva významy, a to „právě (přesně) toto“, nebo „jedině toto“, přičemž oba významy mohou platit současně.
(Poznámka v knize: Muruganar ve svém komentáři k první verši Akšaramanamalai uvádí, že je vhodnější použít překlad ve významu „přesně a jedině toto“, než volit jednu či druhou variantu.)
Takto důležité Bhagavánovo sdělení si zaslouží podrobnější vysvětlení. Pokud bychom do tamilštiny přeložili větu „ze všech vydaných knih jedině tato stojí za přečtení,“ pak slova „jedině tato“ budou přeložená jako iduvaj. Přípona aj odděluje určitou položku od skupiny – zde tedy jednu knihu od zbývajících – a pak je možné učinit komentář, který se bude vztahovat k této izolované části. Pokud by se iduvaj ve výše uvedené větě použilo ve významu „právě toto“, význam by se mírně posunul ve smyslu „právě tato kniha stojí za přečtení.“ Není to tak přesné a výlučné jako „jedině tato“, ale význam je v podstatě stejný – kniha má mezi ostatními výlučné postavení a rozhodně má cenu ji studovat.
Vložení přípony aj za slovo idu, jak to učinil Bhagaván, vyčleňuje Guru Váčaka Kovai ze všech knih s jeho učením (nebo přinejmenších z těch, které existovaly do roku 1939) a následně je kniha vyzdvižena jeho vlastními slovy: „Tato kniha vznikla jedině proto, aby zeširoka a v původní podobě vysvětlila učení Šrí Ramany a základní podstatu tohoto učení.
Ať už si člověk vybere jeden, nebo druhý význam (jedině tato či právě tato), tak Bhagavána vsuvka dává této sbírce učení jedinečnou a mimořádnou pečeť souhlasu.
První vydání Guru Váčaka Kovai vyšlo poprvé v květnu či červnu 1939. Protože se název díla nevyskytuje v žádném knize, kterou do roku 1939 ášram vydal, lze bezpečně říci, že kniha získala svůj až v době jejího prvního vydání. Podle svého vyprávění přišel G. V. Subbaramayya do ášramu v „létě roku 1939“, což v Jižní Indii bude nejspíše znamenat duben a květen, a zjistil, že Bhagaván je zabrán do posledních korektur před tiskem. Během jeho návštěvy Bhagaván z tohoto díla přečetl několik veršů a vysvětloval jejich význam či původ.
Krátce po prvním vydání přeložil Lakšmana Sarma asi 300 veršů do sanskrtu. Lakšmana žil v Palakottu s Muruganarem a studovali spolu učení Bhagavána. Jeho překlad vyšel v Ramana Padananda. O rok později převedl Lakšmana tyto verše do prozaické podoby v tamilštině a zveřejnil je tiskem. Hned nato Lakšmana přeložil verše do anglické prózy a publikoval je pod názvem Guru Ramana Váčana Mála. Tento částečný, dvojitý překlad (tamilština – sanskrt – angličtina) byl po dlouhé roky jedinou anglickou verzí textu.
Po prvním vydání Guru Váčaka Kovai v roce 1939 Muruganar i na dále zapisoval Bhagavánovy výroky do tamilských veršů, ale během života Bhagavána už k žádnému dalšímu vydání knihy nedošlo.
Po Bhagavánově úmrtí se Sádhu Óm seznámil s rozsáhlou sbírkou Muruganarových veršů, které byly stále ve formě rukopisu. Bhagavánovo učení obsahovaly stovky zápisků, zatímco zbytek buď vyjadřoval Muruganarovu oddanost Bhagavánovi nebo jeho zkušenost, kterou díky Milosti Bhagavána prožil. Sádhu Óm pocítil okamžitě nutkání postarat se o záchranu těchto veršů:
Mnoho let po první vydání Guru Váčaka Kovai jsem měl vzácnou příležitost studovat a pozvolna si vychutnávat veškeré bohatství tisíců vznešených veršů v rukopisech Šrí Muruganara. Protože většina veršů byla tehdy ve stavu, kdy nutně potřebovaly přepsat, Milost Bhagavána mě zapojila do této služby. Byl jsem tenkrát jako nešťastný chlapec, který naříká, že v útlém věku ztratil svého otce (Bhagavána) – jedinečného vladaře, který hodil za hlavu veškerý svět a nashromáždil ohromný poklad nedocenitelného bohatství – a teď jsem po odchodu Šrí Bhagavána cítil žal. Ale sotva jsem se začetl do pokladu Muruganarovy poezie, zachvátila mě radost a údiv a pociťoval jsem, že tyto verše jsou královským pokladem staršího bratra (Muruganara), který po odchodu otce laskavě pečuje o všechny své mladší bratry, když pro ně uchoval, sesbíral a zabezpečil všechno bohatství jejich otce – význačného vladaře.
V období mezi prvním vydáním Guru Váčaka Kovai v roce 1939 a Bhagavánovým mahásamádhi (odchodem) v roce 1950 bylo složeno velké množství nových veršů, zachycujících jeho učení, bohužel většina z nich se ztratila, když jakýsi stoupenec převážel jedinou kopii rukopisu a nešťastnou náhodou ji zapomněl v autobuse. Těchto asi 1000 veršů se už nikdy nenašlo. Po prostudování zbývajících rukopisů Sádhu Óm Muruganarovi sdělil, že v těchto verších vlastní nesmírné bohatství. Muruganar na to spontánně složil verš, v němž vysvětlil, že když jako žebrák prosí svoji paměť, aby mu vydala kousíček zapomenutých vzpomínek, paměť se zachová jako ohromný lakomec, který ze vzpomínek na Bhagavánovo učení vydá jen nepatrný drobek:
Ach, ten básník! Poztrácel poklad mnoha veršů, jež zapěl a nahromadil. Avšak dnes, běda, marně je hledá, nestydatě žebrá a plazí se u hanebných bran své lakomé paměti!
Z toho, co zůstalo, vytřídili Muruganar a Sádhu Óm celkem 402 veršů, o kterých rozhodli, že by se měly zařadit do budoucího vydání Guru Váčaka Kovai. Zbytek veršů (zbytek čítá přes 15 000 veršů – pozn. překl.) Sádhu Óm později včlenil do Šrí Ramana Džňána Bódham, což je devítisvazková sbírka Muruganarovy poezie, která nadace New Delhi Ramana Kendra vydávala v tamilštině během 80. a 90. let minulého století. (A kromě sbírky Padamalai, obsahující téměř 2 000 veršů, sesbíraných z posledního dílu edice, se z tohoto materiálu dosud nic neobjevilo v angličtině – pozn. DG.)
(Pozn. v knize: 402 veršů je počet složený Muruganarem. K nim byly přidány 4 verše od Bhagavána, takže celkový počet nových veršů dosáhl 406.)
Když v roce 1971 vyšlo druhé vydání Guru Váčaka Kovai, obsahovalo 1254 veršů Muruganara a 28 Bhagavána. Část z těchto nových veršů byla přidána na patřičná místa již existujících kapitol, ale kvůli veršům, které se sem nehodily, vznikly a byly pojmenovány nové kapitoly a podkapitoly. Některé z veršů z původního vydání v roce 1939 se přesunuly z jedné části do druhé. Tento rozšířený text, s jeho novým systémem číslování, se stal výchozím vzorem pro tento překlad.
Dnes nelze s jistotou říci, kolik z těchto přidaných veršů bylo Bhagavánem zkontrolováno a revidováno. Pokud Muruganar zachovával svůj zvyk, ukazovat složené verše Bhagavánovy ještě týž den, pak můžeme předpokládat, že z těchto nových veršů byla zkontrolována a odsouhlasena většina. V těchto verších jsou však i ty, které Muruganar po odchodu Bhagavána „vyžebral od své lakomé paměti“ a dnes nevíme, které z nich to jsou.
Sádhu Óm zastává názor, že správnost této verze Guru Váčaka Kovai (včetně veršů přidaných v roce 1971) je garantována duchovním svazkem mezi Muruganarem a Bhagavánem. Tento postoj se vyjevuje především ve verši 6:
Přebývám tam, kde mě Ramana objal. Žiji tam s mým Pánem a s ním se raduji. Vylíčím zlomek (učení) o podstatě svrchované pravdy (paramartha dharma), kterou jsem si uvědomil v našem vzájemně provázaném životě.
Znamená to, že Muruganarova autorita a správnost jeho veršů nevycházejí pouze z jeho paměti či mysli, ale je to přímá zkušenost Já.
(Poznámka DG: Setkal jsem se s něčím podobným, když jsem hovořil s Nisargadattou Maharádžem o některých jeho výrocích v knize Já jsem TO, které jsem považoval za krapet podivné. Maharádž mnou citované výroky rovněž považoval za zvláštní a zpočátku mi povídá, že si zřejmě nepamatuje, že by je vůbec kdy prohlásil. Později však původnost textu podpořil tvrzením, že: „Trydman (kompilátor Já jsem TO a Maharádžův žák) byl džňánin, takže cokoli, co je v knize napsáno, je pravdivé. Ať už džňánin řekne či napíše cokoli, je to pravda.“)
Sádhu Óm dále vzpomíná:
Božská schopnost věrně a přesně zaznamenat nedocenitelné drahokamy učení Šrí Bhagavána se u Šrí Muruganara dostavila přirozeně v důsledku toho, že byl … že přebýval jako jedno s Bhagavánem v nedvojném stavu sebepoznání.
I když osobně s tímto specifickým náhledem souhlasím, z odborného hlediska je nutné poznamenat, že neexistuje nijaký důkaz, který by naznačoval, že Bhagaván tyto přidané verše odsouhlasil.
Třetí vydání Guru Váčaka Kovai vyšlo v roce 1998. Mnoho veršů zde bylo Muruganarem převedeno do prózy a přibyly i nějaké Muraganarovy vysvětlující poznámky. Představují neocenitelný prostředek k přesnému pochopení významu veršů. Původní verše dodržují přísné básnické metrum. Nezbytnost rýmu určila pořadí slov ve verších, které se řídí pravidly tamilské prozódie (nauky o verších), což nevyhnutelně znamená, že některá slova byla vybrána zkrátka kvůli tomu, že se hodila do rýmu nebo do básnické metrické formy. Omezení verše na čtyři řádky také znamená, že Muruganar musel příležitostně dlouhé Bhagavánovo vyjádření vměstnat do kratší a hutnější podoby. Obsahově rozšířenější převod do prózy (tamilsky pozhippurai) umožnil Muruganarovi ozřejmit původní význam verše a poskytl mu příležitost doplnit slova a fráze, které nebylo možné zahrnout do původního čtyřřádkového formátu. Mějme na paměti, že prakticky všechny verše mají původ v Bhagavánových neveršovaných promluvách. Pozhippurai může být v některých případech chápána jako pokus znovuvytvořit plnou podobu toho, co Bhagaván prohlásil. Jinde zase pozhippurai poskytuje nezbytné rozvedení a vysvětlení krátkých až heslovitých pokynů, které Bhagaván tu a tam pronesl. Při práci na tomto novém překladu Guru Váčaka Kovai jsme přeložili pozhippurai verzi všech veršů, kde byla k dispozici, neboť jsme pociťovali, že tento prozaický převod představuje nejčistší a nejúplnější podobu toho, co mohl Bhagaván pronést ten který den, když předával učení.
Muruganar navíc k některým veršům pozhippurai napsal stručné vysvětlivky (vilakkam). Jsou to vlastně jakési krátké komentáře. Objasňují například určité filozofické hledisko, citují podobný verš z jiného díla či vysvětlují, proč bylo použito určitých slov či frází.
Zdrojem pozhippurai a vilakkam jsou tři rukou popsané sešity. Dva jsou psány samotným Muruganarem a třetí popsal nějaký neznámý stoupenec. Zdá se, že obsah třetího sešitu diktoval Muruganar, když už sám psát nedokázal. Některé věci ve třetím sešitu jsou i poněkud sporné. Má se za to, že ten, kdo Muruganarův diktát zapisoval, nedokázal plně porozumět komplexnosti spisovné tamilštiny původních veršů, případně i občas poněkud rozvláčným Muruganarovým vysvětlivkám. Proto jsme z onoho třetího sešitu nezužitkovaly všechny komentáře, ale využili jsme jen ten materiál, který jsme pokládali za prospěšný.
(Poznámka v knize: Muruganar všechny své písemnosti v závěti odkázal Sádhu Ómovi. Tři výše zmíněné sešity, zároveň se vším, co Muruganar napsal, jsou nyní uloženy v domě Sádhu Óma v Tiruvannamalai. Po smrti Sádhu Óma v roce 1984 na ně dohlíží Šrí Šankaran, který v onom domě žije.)
První dva sešity se vztahují k veršům z původního vydání Guru Váčaka Kovai z roku 1939, zatímco třetí sešit pokrývá verše, doplněné do vydání v roce 1971. Náš překlad obsahuje dodatek, z něhož lze vyčíst, které verše byly obsaženy v prvotním vydání v roce 1939, a které se dostaly do druhého vydání. Zvídaví čtenáři tak mohou rozeznat verše osobně odsouhlasené Bhagavánem a také ty, u nichž je spolehlivě doložena původnost Muruganarova komentáře.
Je tu ještě jeden zdroj, který jsme využili pro úpravy a dokončení překladu. V roce 2004 byly v Muruganarových rukopisech objeveny dva svazky písemností, které vrhají nové světlo na význam některých veršů. Muruganarem ručně psané poznámky obsahují prozaické vysvětlení k přibližně 800 jeho veršů, z nichž 95 pochází z Guru Váčaka Kovai a objevily se ve vydání z roce 1971. Zbytek jsou verše, které byly následně zveřejněny v Šrí Ramana Džňána Bodham. Protože jsou všechny komentáře k uvedeným veršům načmárané na zadních stranách jakéhosi nevyužitého sdělení, vytištěného Šrí Ramanášramem počátkem 50. let minulého století, pocházejí pravděpodobně z této doby. Muruganar tuto sbírku spisů pojmenoval Anabhuti Venba (Básně o přímé zkušenosti), protože většina veršů, ke kterým komentáře sepsal, se zabývá zkušeností, kterou prožil díky Milosti Bhagavána. Knižně, v tamilštině, byly tyto komentáře vydány v roce 2005 Šrí Ramanášramem.
V našem překladu jsme využili informací a ponaučení, které těchto 95 veršů Anabhuti Venba obsahují. V jednom konkrétním případě jsme pak museli kompletně přepsat již přeložený a publikovaný verš. V prvním vydání Padamalai, které vyšlo před nalezením materiálů Anabhuti Venba, jsme přeložili 84. verš Guru Váčaka Kovai takto:
Vše, co skrze mysl vchází do existuje a je myslí poznáváno, již dříve skrytě existovalo v hlubinách Srdce. Jsou to vásány, pradávné události, které se projevují takovým způsobem, že mohou být spatřovány navenek. Dobře tomu rozumějte.
Když jsem se seznámili s Muruganarovým komentářem, museli jsme tento verš zásadně přepsat:
Jako je úžasná podívaná vybuchujících ohňostrojů již přítomna v (neodpálené) raketě, tak stejně jsou hmotné i jemné obrazy, projevené skrze mozek, již přítomny v uvnitř Srdce ve formě pradávné události vásán, které se projeví tak, že jsou viditelné navenek. Vaše mysl by tomu měla jasně porozumět.
Vysvětlivky v Anabhuti Venba rovněž obsahovaly názvy pro některé Muruganarem složené verše. Výše uvedený verš měl název Pravda za projevením světa. Do našeho překladu jsme převzali všechny názvy Muruganarových veršů, protože v krátkosti shrnovaly hlavní téma daného verše.
Z původního rukopisu Anabhuti Venba zde přetiskujeme i sken verše 84, který může být zajímavý pro ty čtenáře, kteří tamilštinu ovládají. Text vlevo od dvojtečky na prvním řádku identifikuje verš jeho několika úvodními slovy. Text vpravo od dvojtečky je název verše. Zbytek je vlastní komentář.
Obr. 5: Muruganarův vlastnoruční komentář k verši 84.
Po obšírném popisu vzniku Guru Váčaka Kovai a dostupných materiálech, které nám byly pomocí při překládání, se teď dostávám k odpovědi na otázku, proč je zapotřebí nového překladu. To byla totiž nejčastější reakce stoupenců Bhagavána, když jsem se jim zmínil, že pracujeme na nové anglické verzi textu. Abych na tuto otázku odpověděl, krátce vylíčím historii vzniku anglického překladu.
V 60. letech minulého století začal překládat Guru Váčaka Kovai do angličtiny prof. K. Swaminathan. Výsledky jeho úsilí vycházely po mnoho let na pokračování v časopise The Mountain Path. Jak se na profesora anglické literatury sluší, jeho překlad byl vysoce poetický, což vedlo k tomu, že některé obtížnější výrazy původní tamilštiny byly v překladu opomenuty nebo i záměrně vypuštěny. Při práci na našem překladu a při porovnání s překladem prof. Swaminathana jsme často obdivovali jeho evokující a vytříbenou formulaci a současně jsme se podivovali, kam některé části veršů zmizely. Protože většina veršů má původ v mluveném projevu Bhagavána, rozhodli jsem se zaměřit na přesnost a filozofickou preciznost, a proto jsme zcela upustili od poezie původního textu. (Sádhu Óm někde zmiňuje, že prof. Swaminathana upozornil a vysvětlil mu, že jeho překlad není správný a úplný, což prof. Swaminathan uznal a od dalšího zveřejňování v The Mountain Path upustil. Později však překlad přeci jen dokončil a vydal jej i knižně. Pozn. překl.)
Autory druhého a posledního kompletního anglického překladu, který vyšel tiskem, jsou Sádhu Óm a Michael James. Překlad vznikal počátkem 80. let a kvůli úmrtí Sádhu Óma v roce 1984 nebyl nikdy dokončen. (Ve smyslu korektur, zpřesnění překladu atp. Samotný text je přeložený celý. Pozn. překl.) Michael James chtěl mnoho veršů znovu redigovat, ale jeho pozornost přitáhly jiné projekty, takže na původní rukopis sedal prach dalších dvacet let. V roce 2004 jsem Michaela Jamese požádal, jestli bych mohl na svém webu zveřejnit jeho verzi překladu, protože se mi zdálo, že v dohledné budoucnosti neexistuje žádná naděje na dokončení překladu. Michael souhlasil, ale poprosil mě, abych v úvodu zmínil, že na „překladu se stále pracuje“ a že stále doufá, že revize jednoho dne dokončí a vydá konečnou verzi. K vytištění této nedokončené verze došlo o rok později pak Šrí Šankaranem, který se nyní stará o vydávání spisů Sádhu Óma.
Michael James mě párkrát informoval, že nebyl spokojený s některými přeloženými verši v úvodu knihy. Byly to ty, které překládali jako první. Prohlásil, že tehdy rozuměl tamilštině jen málo, takže se nedokáže zaručit za správnost textu. Jak práce na překladu pokračovala a rostla jeho znalost tamilštiny i porozumění učení Bhagavána, je si více jistý správností anglického překladu. Vždy měl v plánu se ke tomuto překladu znovu vrátit a překlady prvních veršů opravit, ale nikdy k tomu nebyla vhodná doba.
V 60. letech minulého století začal Sádhu Óm ústně vysvětlovat význam veršů Guru Váčaka Kovai. Profesor hinduismu Subramanian, který bydlel spolu se Sádhu Ómem v témže domě, tyto vysvětlivky zpočátku zapisoval. Když za Muruganarem přicházeli stoupenci, aby jim některé verše Guru Váčaka Kovai vysvětlil, Murugunar je občas posílal k Sádhu Ómovi, protože si byl jist, že Sádhu Óm textu náležitě rozumí. Převody Guru Váčaka Kovai do tamilské prózy zachycené prof. Subramanianem nakonec neušly pozornosti prof. Swaminathana, který v Novém Dílí pracoval na svém vlastním překladu Guru Váčaka Kovai do angličtiny. Prof. Swaminathan si uvědomil hodnotu vysvětlivek, a protože byl v nadaci New Delhi Ramana Kendra vysokým činitelem, oznámil Sádhu Ómovi, že by rád zveřejnil převod Guru Váčaka Kovai do prózy, až bude jednou dokončen. Sádhu Óm souhlasil a ptal se, zda by mohl přidat i další materiály Muruganarových prozaických překladů a komentářů. Prof. Swaminathanovi se do toho nechtělo. Tušil, že by text knihy narostl natolik, že by nadace neměla dost peněz na pokrytí nákladů tisku. Také byl přesvědčen, že část z přidaného textu bude sepsána vysoce literárním stylem, který by mohl čtenáře knihy odradit. Sádhu Óm sice využil přidaných materiálů Muruganara k lepšímu pochopení veršů, ale když byla kniha nakonec v roce 1980 vytištěna, obsahovala jen převod každého verše do prozaické podoby (autorem převodu byl Sádhu Óm), pár vysvětlivek od Muruganara a množství vysvětlivek Sádhu Óma. Když koncem 70. let začal na anglickém překladu Guru Váčaka Kovai pracovat Michael James spolu se Sádhu Ómem, základ pro většinu jejich práce tvořily právě tyto prozaické překlady. A i když se ve výsledném překladu objevilo vedle poznámek Sádhu Óma i několik Muraganarových vysvětlivek, tak většina z nich přeložena nebyla.
Dva existující a vydané anglické překlady – jedna od prof. Swaminathana a druhá od Michaela Jamese a Sádhu Óma – jsou proto nekompletní, každý z různých důvodů. Mělo by to být také dostatečným ospravedlněním pro zapojení se do nového překladu, který plně využije všechen dostupný materiál.
Existuje ještě jeden důvod, proč si myslíme, že je tu místo pro nový překlad. Původní verše Guru Váčaka Kovai jsou napsány básnickou tamilštinou, která je obsahově hutná a sem tam i těžko srozumitelná pro všechny, kdo nejsou obeznámeni se spisovnou tamilštinou a učením Bhagavána. Setkal jsem se s mnoha vzdělanými stoupenci, jejich mateřským jazykem je tamilština a kteří přiznali, že sloh tamilských veršů je tak složitý, že mu nerozumějí. Proto nepřekvapí rozdílnost názorů na to, co některý z veršů vlastně říká. Sádhu Óm, který s Muruganarem po mnoho let úzce spolupracoval, mu až do jeho smrti neustále posílal vzkazy s žádostí o vysvětlení určitých detailů některých veršů Guru Váčaka Kovai. Jeden z těchto lístků byl nalezen – nezodpovězený – krátce po smrti Muruganara jeho v pokoji mezi písemnostmi. Prof. Swaminathan, první člověk, který se pokusil o anglický překlad Guru Váčaka Kovai, mi počátkem 80. let přiznal, že ve svých prvních překladech nadělal spoustu chyb a že si uvědomil, jak moc jsou některé jeho překlady špatné, až když se objevil tamilský prozaický převod od Sádhu Óma. Tyto detaily nezveřejňuji proto, abych dřívější anglické překlady pohaněl, ale aby vyšlo najevo, že je to obtížný text, který lze tu a tam přeložit různým způsobem. Na některých místech jsem se zasekli u básnických obratů, u nichž se zdálo, že je nebude možné přeložit žádným rozumným způsobem, a přiznáváme, že některé z našich anglických vět představují spíše „nejlepší možné odhady“ než spolehlivé a zasvěcené výrazy. Složitost textu a jeho rozsah, co se týče možností alternativních výkladů a překladů, znamenají, že jsme se od překladů Sádhu Óma a prof. Swaminathana mnohokrát odchýlili.
S připamatováním výše uvedeného bych rád stručně zdůvodnil, proč si myslíme, že existuje prostor pro nový překlad Guru Váčaka Kovai:
1) Jedná se o obtížný text s množstvím veršů, které lze interpretovat a přeložit různým způsobem. Nový překlad může některé rozdíly identifikovat a upozornit na ně.
2) S ohledem na to, co bylo už dříve napsáno, cítíme, že nový překlad má smysl z toho důvodu, že dvě dřívější vydané verze byly neúplné. (U překladu Sádhu Óma se neúplnost týká komentářů Muruganara, nikoli samotných veršů. Pozn. překl.)
3) Objev textu Anubhuti Venba představuje nyní možnost přeložit některé verše přesněji a lépe vyjádřit smysl, s jakým je Muruganar skládal.
4) Do vydání jsme začlenili všechny existující Muraganorovy vysvětlivky a prozaické převody. Prof. Swaminathan z tohoto materiálu nevyužil nic a Sádhu Óm a Michael James jen velice málo.
Jaké místo zaujímá Guru Váčaka Kovai v literatuře zabývající se Ramanou Mahárišim?
Guru Váčaka Kovai obsahuje největší sbírku Bhagavánova slovně proneseného učení, která byla jím samotným zkontrolovaná a zrevidovaná. Existují i jiné záznamy jeho rozhovorů, které Bhagaván prošel a do jisté míry upravil – Šrí Ramana Gíta, Mahárišiho evangelium, rozhovory v úvodu Sat Daršana Bhašja (v češtině přeloženo jako Hovory s Mahárišim – pozn. překl.) – ale i kdyby člověk dal na jednu hromadu všechny tyto zkontrolované a revidované texty, tak ani zdaleka nedosáhnou věhlasu materiálu, který je v Guru Váčaka Kovai. K ryzí síle textu a k jeho filozofické šíři je důležité poznamenat, že učení Guru Váčaka Kovai bylo zapsáno v tamilštině, v jazyce, kterým bylo Bhagavánem proneseno. Překvapujícím a málo známým faktem je, že i když Bhagaván na filozofické otázky odpovídal obvykle tamilsky, tak s výjimkou Muruganara prakticky všichni lidé, kteří jeho slova zaznamenávali, tak učinili v jiném jazyce. Například Mahárišiho evagelium a Hovory se Šrí Ramanou Mahárišim vyšly prvně v angličtině a současná tamilská vydání jsou překlady těchto anglických textů, nikoli záznamy původních tamilských rozhovorů. Byl to jen Muruganar, komu se podařilo nejenom zaznamenat pozoruhodný souhrn učení v tamilštině, ale také inspirovat Bhagavána aby verše zkontrolovat, zrevidoval a příležitostně i úplně přepsal.
(Poznámka v knize: Šrí Ramana Gítu Bhagaván kontroloval a revidoval při překladech do tamilštiny a telugu (kniha byla původně sepsána v sanskrtu – pozn. překl.) a je zaznamenáno, že Bhagaván o ní prohlásil, že se jedná o přesný popis toho, co řekl. V archivu Šrí Ramanášramu existuje kopie Mahárišiho evangelia, kde jsou po okrajích Bhagavánovou rukou vepsány opravy. Šrí K. Natéšan mi také sdělil, že byl v hale, když Kapali Šastri četl Bhagavánovi rozhovory z Sat Daršana Bhašja. Bhagaván jej občas přerušil a navrhl připomínky, které Kapali Šastri později začlenil do knihy.
Existují ještě jiné, mnohem větší sbírky Bhagavánových promluv, jako např. Hovory se Šrí Ramanou Mahárišim, Den za dnem s Bhagavánem a Dopisy z Ramanášramu, ale neexistuje žádný důkaz, naznačující, že by Bhagaván kontroloval a opravoval obsah knih před jejich vydáním. Annamalai Svámí i Sádhu Óm mi nezávisle na sobě sdělili, že jednou, když seděli v hale, byl Bhagavánovi ukázán rukopis budoucího textu Hovorů se Šrí Ramanou Mahárišim. V obou případech se Bhagaván jen na pár minut začetl do ukázky textu, aniž by provedl jakoukoli opravu či návrh změny. V rukopisu této knihy, uloženého v archivu Šrí Ramanášramu, nenajdeme žádné Bhagavánovy vpisky. Dévarádža Mudaliar ve svém úvodu k Den za dnem s Bhagavánem zmiňuje, že s celým projektem začínal, ukázal Bhagavánovi několik prvních stran. Pak toho ale nechal, pokud zrovna neměl nějakou pochybnost ohledně přesnosti toho, co zaznamenal. Neexistuje žádný náznak, že Bhagaván kontroloval či opravoval většinu tohoto textu. Dopisy z Ramanášramu zprvu vycházely po částech v nějakém časopise, a to v jazyce telugu. Ale v knize nejsou žádné náznaky, že by Šuri Nagamma měla ve zvyku předkládat texty dopisů Bhagavánovi před tím, než byly odeslány redaktorovi časopisu. (Nicméně v některých případech Šuri Nagamma četla své dopisy Bhagavánovi ještě před tím, než je poslala bratrovi. Je však nepravděpodobné, že by do nich Bhagaván nějak zasahoval. Pozn. překl.))
V eseji, sepsané Muruganarem, udělal Sádhu Óm poznámku o prominentním významu Guru Váčaka Kovai v literatuře, týkajíce se Ramany Mahárišiho:
Pokud kdokoli touží po jednom textu učení Šrí Bhagavána, kde je jasný výklad všech různorodých tajemství duchovní moudrosti, tak jedinečným textem, ostatně i na celém světě, je Guru Váčaka Kovai.
Chceme-li v nějaké určité otázce ověřit správnost učení Šrí Bhagavána, pak odpovědi nalezneme v Ulladu Narpadu, Upadéša Undijar nebo Guru Váčaka Kovai. Tato tři díla jsou skutečnou Šrí Ramana prašthanatraja (Šrí Ramanou vyjevená trojice základních děl) a jsou vskutku prašádem (požehnaným darem) jeho Milosti, kterou svět obdržel skrze činnost Šrí Muruganara.
Názor, poprvé vyslovený Sádhu Ómem, že Guru Váčaka Kovai je součástí Šrí Ramana prašthanatraja byl potvrzen prof. K. Swaminathanem i dřívějším prezidentem Šrí Ramanášramu Šrí T. N. Venkataramanem, a to v jeho předmluvě k překladu Guru Váčaka Kovai od prof. Swaminathana.
Nejvyšší a nejsměrodatnější ohodnocení této knihy však pochází od samotného Bhagavána. Jak jsem se už dříve zmínil, Bhagaván přepsal verš 13 takovým způsobem, že stvrdil Guru Váčaka Kovai coby „nejpřednější svaté písmo“ či „svrchovaný poklad“ a v textu úvodu udělal významnou změnu, která vyzdvihuje buď věhlas či jedinečnost díla: „…kniha vznikla jedině proto, aby zeširoka a v původní podobě vysvětlila učení Šrí Ramany a základní podstatu tohoto učení.“
Poděkování
V prvé řadě bych rád vyjádřil vděk Robertu Butlerovi a Dr. T. V. Venkatasubramanianovi za jejich překladatelské schopnosti a vytrvalost v práci na novém překladu Guru Váčaka Kovai. Oba jsou pro takto obtížný úkol nesmírně kvalifikovaní. Dr. Venkatasubramanian již před tímto projektem strávil spoustu let editací a překládáním Muruganarovy poezie. I Robert Butler měl v této oblasti dřívější zkušenost – přeložil a vydal několik set zbožných Muruganarových veršů. Věřím, že jejich vzájemná odbornost stvořila text, který je jak přesný, tak i vytříbený.
Rád bych poděkoval prezidentovi Šrí Ramanášramu – Šrí V. S. Ramananovi – za jeho svolení s překladem a zveřejněním nové verze Guru Váčaka Kovai. Také bych mu rád poděkoval za jeho svolení použít množství citátů z jiných knih Ramanášramu a také že nám zpřístupnil naskenovanou kopii originálu Guru Váčaka Kovai z roku 1939, která obsahuje vlastnoruční Bhagavánovy opravy.
Samozřejmě jsme si vědomi, jakou ohromnou práci na tomto poli již před námi vykonali jiní. Je to práce, která tvoří základ pro jakoukoli novou cestu ke spisům Muruganara. Jedním ze stoupenců, jehož průkopnické úsilí bylo dlouho přehlíženo, je Ramana Padánanda, který již během života Bhagavána publikoval veškerou Muruganarovu poezii, včetně prvního vydání Guru Váčaka Kovai. V důsledku svého silného obdivu k Muruganarovi a jeho spisům osobně založil fondy, aby mohly tyto knihy vyjít tiskem. Výsledkem tohoto projektu bylo, že byl – dosti nespravedlivě – vyhnán z Ramanášramu, protože Činnasvámí, správce ášramu ve 30. a 40. letech minulého století, nepovoloval stoupencům, kteří soukromě vydali texty Ramany, aby mohli vejít do ášramu. Ramana Padánanda byl ochoten vzdát se možnosti sedávat v hale po boku Bhagavána, aby mohl i nadále vydávat Muraganarova díla. To je přesvědčivým důkazem, že byl Muruganarovi zcela oddán. Zdá se, že Bhagaván se zaujetím Ramany Padánandy a s jeho plány souhlasil, protože jej v jeho „vyhnanství“ v Palakottu často navštěvoval. Je vysoce pravděpodobné, že bez Padánandovy tvrdohlavé umíněnosti a jeho knižního zápalu by z Muruganarova literárního odkazu bylo mnoho ztraceno, protože Muruganar nebyl nijak zvlášť svědomitý, pokud šlo o uchovávání jeho vlastních rukopisů.
Nesmíme samozřejmě zapomenout ocenit Sádhu Óma – spolupracovníka Muruganara a správce jeho literární pozůstalosti. Byl to právě Sádhu Óm, kdo počátkem 50. let zjistil, že Muruganarovy rukopisy jsou už v dosti zuboženém stavu a dobrovolně se je rozhodl pro budoucí generace zachovat tím, že je ručně přepíše. Sádhu Óm spolupracoval s Muruganarem více než 20 let. Muruganar v posledních měsících svého života dával jasně najevo, že Sádhu Óm je jediný člověk, oprávněný převzít jeho rukopisy. Prohlásil, že pokud by je nedal Sádhu Ómovi, raději by je spálil, protože nikdo jiný není kompetentní k tomu, aby je uspořádal a zveřejnil.
Po převzetí všech Muruganarových rukopisů strávil Sádhu Óm většinu svého života uspořádáváním tisícovek dosud nezveřejněných básní a jejich přípravou k tisku. V současnosti jsou všechny vytištěny v knižní sérii, která se jmenuje Šrí Ramana Džňána Bódham. Kromě toho Sádhu Óm také publikoval svůj vlastní prozaický překlad Guru Váčaka Kovai v tamilštině a s Michaelem Jamesem spolupracovali na anglickém překladu. Byť máme občas rozdílný názor na jeho překlady a výklady, každý opravdový student Guru Váčaka Kovai mu je zavázán a je mu nesmírně vděčný za průkopnickou práci při záchraně některých textů a za překládání obtížně uchopitelných veršů do srozumitelné tamišltiny a angličtiny.
V tomto výčtu nesmíme zapomenout ani na prof. K. Swaminathana. Kromě prvního, kompletního anglického překladu Guru Váčaka Kovai agitoval u vlády v Novém Dílí a přesvědčil ji, aby zafinancovala a podpořila vydání Šrí Ramana Džňána Bódham. V 80. letech minulého století se tyto knihy dostaly do prodeje za pouhých 10 rupií za kus. Bez jeho intervence je pravděpodobné, že by tisíce těchto veršů nebyly nikdy vytištěny.
S úctou k těmto dřívějším překladatelům pokračujeme v jimi započaté cestě a rádi bychom poděkovali těm lidem, kteří prošli část, nebo i celý text a podpořili nás podnětnými nápady. Rovněž děkujeme Aruně (grafikovi) za výtvarné řešení a také několika dárcům, kteří podpořili vydání knihy, což nám umožnilo snížit prodejní cenu na indickém trhu.
David Godman
Arunáčala, květen 2008
