22. 1. 2024
Dopisy z Ramanášramu - 97 - Narozeniny
Dopis č. 97 z 24. 2. 1947
Včera jedna dáma ukázala Bhagavánovi svůj zápisník, do nějž si přepsala pět veršů Ekatma Pančakam. Bhagaván si v zápisníku povšimnul dvou veršů, které složil pro své stoupence u příležitosti okamžiku, kdy se poprvé začali slavit jeho narozeniny. V souvislosti s tím nám povyprávěl následující příběh:
„Při jednom z výročí mých narozeninových, když jsem žil v jeskyni Virúpákša, bylo to asi v roce 1912, tak ti, co tam byli se mnou, trvali na tom, že mi uvaří jídlo, které mám při příležitosti oslav narozenin sníst. Snažil jsem se jim to rozmluvit. Byli však proti a říkali: ‚Svámí, co vám udělá, když uvaříme a vy to tady sníte?‘ Tak jsem je přitom nechal. Hned nato koupili nějaké nádoby. Pořád je máme. To, co začalo jako drobnost, vedlo ve výsledku ke všemu tomuto vybavení a k okázalosti. Vše by mělo jít svojí cestou, a ne podle naší touhy. Zeširoka jsem jim to vysvětloval, ale neposlouchali.
Když dovařili a vše bylo snědeno, Íšvarasvámí, která tam tehdy se mnou žil, povídá: ‚Svámí, jsou to vaše narozeniny. Složte prosím dva verše a já přidám další dva.‘ Složil jsem tedy ony dva verše, které jsem teď našel v tomto zápisníku. Znějí takto:
- Ty, který máš v úmyslu slavit narozeniny, si nejdříve zjisti, zdali (a odkud) ses narodil. Skutečným narozením je den, kdy v tomto nekonečném životě (zrodů a úmrtí) dospějeme k místu, kam zrody a úmrtí již nedosahují.
- Při oslavě narozenin, které přicházejí jednou za rok, bychom měli bědovat, že máme fyzické tělo, s nímž jsme upadli do tohoto světa. Místo toho slavíme a radujeme se. Jásot během narozenin je jako zdobení mrtvoly. Moudrost spočívá v uvědomění si Já a v tom, že se jím necháme pohltit.
Takový je smysl oněch veršů. V Malabaru (region v Jihozápadní Indii – pozn. překl.) mají určité skupinky lidí zvyk při narození dítěte plakat a smrt slavit s velkou pompou. Člověk by měl skutečně naříkat, když opustí svůj pravý stav a znovu se rodí v tomto světě. A už vůbec by jej neměl slavit jako něco mimořádného.“
Zeptala jsem se: „A co vlastně napsal Íšvarasvámí?“
„Jo, copak Íšvarasvámí! Napsal, že mě velebí jako avatara (boží vtělení) a podobně. Tehdy s ním byla legrace. Měl ve zvyku složit verš, já jsem na oplátku složil další, a tak to šlo dokola. Složili jsme spousty veršů, ale nikdo se nenamáhal je zachovat.
V těch dnech jsme většinu času byli spolu jen my dva. Neměli jsem nic k jídlu apod. Tak kdo by s námi zůstával? Teď máme všechno možné vybavení, takže mě obklopuje spousta lidí a sedí tu se mnou. Ale tehdy? Když někdo přišel, chvíli se zdržel a pak odešel. To bylo všechno.“
Když jsem Bhagavána poprosila, aby mi dal překlad těch veršů v telugu, Bhagaván mi vyhověl a verše mi přepsal.
