14. 12. 2023
Dopisy z Ramanášramu - 96 - Ekatma pančakam
Dopis č. 96 z 20. 2. 1947
V posledním dopise jsem ti psala o telugu venba. Měla jsem dojem, že by bylo vhodné, aby Bhagaván složil nějaké další verše, ale prozatím jsem byla zticha, protože jsem pociťovala, že se nemám ptát, až dokud se nenaskytne vhodnější příležitost. Když jsem dnes odpoledne ve čtyři hodiny přišla do haly, Bhagaván hovořil s jedním stoupencem o venba metru. Když mě spatřil, začal vysvětlovat rozdíly mezi básnickým rytmem v telugu a v tamilštině a povídá: „Guru Namášivája Svámí se jednou rozhodl skládat verše ve venba metru, každý den jeden. To by bylo asi 360 veršů za rok. Veršů složil hodně. Některé jsou ztracené, jiné byly zapsány jeho stoupenci. Teď je jich k dispozici docela dost.“
„Nebylo by světu ku prospěchu, kdyby podobně skládal verše i Bhagaván?“ zeptal se stoupenec.
„Nevím proč, ale má mysl se tím odmítá zabývat. Co s tím mám dělat?“ odpověděl Bhagaván.
Vložila jsem se do toho: „Veršů je tak málo! Kdyby se složily ještě nějaké další a byly by v tomtéž metru, bylo by to pokladnicí pro náš jazyk (telugu).“
„Máte ve všem pravdu, ale jsem snad nějaký učenec? Když se má na toto téma něco napsat, člověk musí prostudovat Bhagavatam, Bháratam a další. Ale co o tom mohu psát? A o čem?“
„Ať už napíše Bhagaván cokoli, bude to vždy zajímavé,“ odpověděla jsem.
„Napsala jste tolik veršů, cožpak to nestačí?“ odpověděl Bhagaván. „Jestli chcete, dejte mi Pedda Bala Sikša (dětský slabikář v telugu) nebo Súlakšana Sáram. Řeknu vám příslušný rytmus a můžete skládat sama.“
„Nechci nic psát. Ale když něco napíše Bhagaván, pak si to přečtu. Jinak ne,“ odpověděla jsem. Bhagaván se zasmál a dál už nepromluvil.
Vyšla jsem ven, posadila se na verandě před halou a začala jsem si něco psát. Ty však víš, že Bhagaván je samotná laskavost. Jakmile jsem z haly odešla, Bhagaván složil verš a přečetl jej stoupencům. K večeru, když vycházel ven, mě uviděl a povídá: „Tady je další venba verš. Právě jsem ho složil. Podívejte se na něj.“
Plná radosti jsem držela napsaný verš a dívala se na něj. Bhagaván jej přeložil do tamilštiny a Muruganarovi řekl: „Cožpak umím správně číst v telugu? Kvůli tomu se snažím vyhnout psaní v telugu, ale Suri to po mě neustále chce. Několikrát jsem to odmítl, ale ona nesouhlasila. Tak jsem to napsal.“
„Bhagaván říká, že je dáno osudem, aby to takhle dopadlo,“ odpověděl Muruganar.
Bylo šest hodin večer. Šla jsem domů a říkala si, že verš opíšu zítra.
Druhého dne jsem přišla do haly v osm ráno. Když mě Bhagaván uviděl, povídá: „Tady jsou další verše, které jsem napsal dnes v noci. Je jich dohromady pět. Můžeme tomu říkat Átma Pančakam. Ale pod stejným názvem už něco napsal i Šankara. Tak to nazvěme Ekatma Pančakam. Už jsem verše očísloval. Přečtete si je a opište.“
Udělala jsem, jak mi Bhagaván řekl. Několik stoupenců, když mě viděli psát, si také verše zkopírovali a naučili se je nazpaměť. A dnes odpoledne jedna dáma zpívala Ekatma Pančakam v hale. Když pěla třetí verš, začínající slovy „thanalo thanuvunda“, Bhagaván na mě pohlédl se slovy: „Když jsem žil v jeskyni Virúpákša, uváděl jsem kino jako příklad (plátno kina bylo Bhagavánem přirovnáno k vědomí, na němž se projevují obrazy světa – pozn překl.). Bylo to ještě dřív, než se kina rozšířila. V dobách Šankary žádná kina neexistovala. Proto jako příklad uváděl „višvam darpana drišjámana nagari“ („celý svět je jako město, spatřené v zrcadle“ – pozn. překl). Tehdy kina neexistovala, takže jiný příklad nemohl použít. Dnes máme s kinem zkušenost a je to pro nás vhodný příklad.“
