26. 10. 2023
Dopisy z Ramanášramu - 93 - Sádhana v přítomnosti gurua
Dopis č. 93 z 12. 2. 1947
Dnes jsem se dostala do haly asi ve 3 odpoledne. Bhagaván odpočíval a odpovídal na otázky nějakého stoupence. Jedna z otázek byla: „Svámí, říká se, že džapa a tapas prováděné v přítomnost Bhagavána, přináší větší výsledky než obvykle. Když tomu tak je, jak se to má se špatnými činy, vykonanými ve vaší přítomnosti?“
Bhagaván odpověděl: „Pokud dobré činy přinášejí dobré výsledky, pak špatné činy musí vést ke špatným následkům. Pokud oběť krávě v Benáresu přináší dárci nesmírnou zásluhu (púnja), tak zabití krávy tamtéž je velkým hříchem (papa). Když říkáte, že i drobný záslužný čin, vykonaný na svatém místě, přináší ohromný prospěch, pak hříšný čin musí nápodobně vést k velké újmě. Dokud cítíte, že jste konající, tak musíte nést následky vašich činností – dobrých či špatných.“
Stoupenec se ptal dál: „Máme přání zbavit se zlých návyků, ale síla vásán je nesmírná. Co máme dělat?“
„Lidské úsilí je k odložení vásán nezbytné. Aby se vásány odstranily, je třeba si osvojit všechny prospěšné a osvědčené metody. Jsou to dobrá společnost, scházení se s dobrými lidmi, dobré skutky atp. Pokud se snažíte vásány neustále odstraňovat, nakonec – s dozráním mysli a s boží pomocí – budou vásány uhašeny a úsilí přinese úspěch. Říká se tomu purušakaram (lidské úsilí). Nemůžete čekat, že se k vám Bůh vydá, když o něj nebudete usilovat,“ řekl Bhagaván.
Tématu rozhovoru se chopil někdo jiný a povídá: „Říká se, že celý vesmír je boží cidvilásam (čistá inteligence) a že vše je brahmamájam (Brahmova mája – iluze). Tak proč se říká, že se máme zbavit zlozvyků a špatného chování?“
Bhagaván odpověděl: „Proč? Povím vám to. Je tu lidské tělo. Řekněme, že je nějak poraněno. Když toho nedbáte, tak i když se poranění týká jen malé části těla, způsobí to bolest celému tělu. Pokud se zranění obvyklým způsobem nevyléčí, pak musí přijít doktor, zasaženou část vyříznout skalpelem a odstranit nečistotu. Když není nemocná část odříznuta, bude hnisat. A když po operaci ránu neobvážete, tak bude také problém. A úplně stejně se to má s chováním. Zlozvyky a nekázeň jsou jako poranění těla. Když se o ně člověk nepostará, padne do bezedné hlubiny. Každá nákaza se musí vhodným způsobem ošetřit.“
Někdo se zeptal: „Bhagaván říká, že sádhana se musí dělat kvůli odstranění všech zlozvyků. Ale mysl je sama o sobě nehybná a ze své vůle nemůže nic vykonávat. Svrchované Já je nehybné, takže také nemůže nic učinit. Jak teda může člověk dělat sádhanu?“
„No to se podívejme,“ odpověděl Bhagaván, „jak to že teda teď mluvíte?“
„Nerozumím svámí, a proto prosím o poučení,“ řekl ten návštěvník.
Bhagaván odpověděl: „V pořádku. Tak prosím poslouchejte. Mysl, která je nehybná, je schopná všeho dosáhnout silou svého kontaktu (své blízkosti) s čajtanja (s vědomím), která je áčala (nehybné). Bez pomoci čajtanja nedokáže nehybná mysl sama o sobě nic vykonat. Čajtanja, která je rovněž nehybná, bez pomoci mysli také nemůže nic vykonat. Je to vztah (vazba) avinabhava. Jedno je závislé na druhém a je to od sebe neodlučné. Když tuhle záležitost posuzovali staří mudrci podle nejrůznějších hledisek, došli k závěru, že mysl je čit-džada-átmakam (vědomí Já; - netečnost nehybnost; - zahrnující oba předchozí pojmy). Musíme prohlásit, že kombinace čit (Já) a džada (nehybnosti) vede k činnosti.“
Velmi krásně popsal Bhagaván čit-džada-granthi (uzel, který poutá vědomí Já k necitnému tělu) ve 24. verši své básně Unnathi Nalubadhi (40 veršů o Skutečnosti): „Tělo neříká já. Átman je nezrozený. Mezi nimi se v celém těle rodí pocit „já“. Ať už si říkáte jakkoli, je to čit-džada-granthi (uzel mezi vědomým a nevědomým) a je to také otroctví.“
