11. 7. 2023
Dopisy z Ramanášramu - 92 - Ohleduplnost
Dopis č. 92 z 10. 2. 1947
Dnes v poledne dorazily autem do ášramu z Pondičery tři Francouzky. Jedna z nich byla manželka guvernéra, druhá manželka ministra, a i ta třetí s nimi byla nějak spojená. Po obědě si chvíli odpočinuly a kolem půl třetí přišly do haly. Dvě z těch dam nedokázaly sedět na zemi, a tak se posadily na okenní římsu naproti Bhagavánovi. Ta třetí nějak zvládala sedět na podlaze. Ve tři odpoledne se s Bhagavánem rozloučily a odešly. Když jsem to viděla, vzpomněla jsem si na příhodu s jednou Američankou, která navštívila ášram a v hale seděla s nataženýma nohama. Lidé z ášramu ji říkali, že tak sedět nemá, ale Bhagaván je napomenul tím, že jim vyprávěl příběh Avajara a Namdéva. Už je to dávno, co jsem ti o tom psala. Dnes budu psát o dvou podobných příhodách.
Asi před deseti měsíci dorazila do ášramu jedna Evropanka spolu s dalším Evropanem jménem Frydman. Pobyli tu asi dvacet dní. Vzhledem k jejímu západnímu stylu života nebyla schopná sedět na zemi, a kromě toho už byla stará. Značně jí trápilo, že se nemůže posadit, a když si sedla, tak měla problémy vstát. Pan Frydman ji obvykle pomáhal a držel jí za ruku.
Jednou jsem přišla do haly asi v osm ráno. Viděla jsem, že oba sedí v první řadě v prostoru vyhrazeném pro ženy. Jiné ženy váhaly si sednout poblíž, a tak jsem panu Frydmanovi dávala rukou znamení, aby se kousek posunul, což okamžitě učinil. Bhagavána to roztrpčilo a podíval se na mě, tehdy jsem však nevěděla proč. Stála jsem poblíž pohovky a s někým hovořila. Frydman náhle vstal a pomohl vstát i oné paní. Její oči byly plné slz a s Bhagavánem se loučila velmi neochotně. Bhagaván jako obvykle pokýval hlavou na znamení souhlasu. Když odešli, Bhagaván na mě pohlédl a povídá: „Škoda, že odcházejí.“
Měla jsem pocit, že jsem provedla něco velmi špatného a povídám: „Je mi to líto. Nevěděla jsem, že odjíždějí.“
„Bhagaván poznal, že jsem si uvědomila svoji chybu a že toho lituji, a tak odpověděl: „Ne, tak to není. Hodně trpí, když sedí na zemi. Mnoho lidí se tím trápí, a tak když přijdou, za chvíli odchází. Nejsou zvyklí sedět na bobku. Co můžou dělat? Je to velká škoda.“
Před nedávnem sem přišla se svými příbuznými jedna velmi chudá žena. Všichni vykonali uctivé pozdravy Bhagavána a posadili se, kromě té paní, která zůstala stát. Krišnasvámí, sluha Bhagavána, ji řekl, ať si sedne, ona to však neudělala. I její příbuzenstvo ji zvalo k sobě, přesto se neposadila. I já jsem jí řekla, ať se jde posadit, ona to však nebrala na vědomí. Někdo se ozval a napomínal ji: „Proč neposloucháte, co vám tady všichni říkají?“ Dívala jsem se na její příbuzné, abych poznala důvod její zarputilosti. Řekli, že ta paní je skoro slepá, takže chtěla jít k Bhagavánovi co nejblíž, aby ho viděla. Vstala jsem, vzala ji za ruku a vedla k pohovce, na níž Bhagaván seděl. Paní si rukou stínila oči, upřeně hleděla na Bhagavána a říká: „Svámí! Špatně vidím. Požehnejte mi prosím, abych vás dokázala vidět ve své mysli.“
Bhagaván, s pohledem plný něhy, pokýval hlavou na souhlas a povídá: „V pořádku.“
Když odešli, Bhagaván se k nám obrátil: „Ta chudá paní špatně vidí. Bála se přijít blíž, aby mě viděla. Co mohla dělat? Jen tam tak stála. Mysl je okem těm, kdo nemají zrak. Jejich zrakem je jen mysl, tak jejich pozornost nic nerozptyluje. Soustředit se musí mysl. Jakmile získají schopnost koncentrace mysli) jsou na tom mnohem lépe než my.“
Jaká jemná a konejšivá výtka!
