16. 9. 2022
Dopisy z Ramanášramu - 83 - Přirozenost
Dopis č. 83 z 28. 1. 1947
Jakýsi Angličan se dnes odpoledne ve tři Bhagavána na něco zeptal v angličtině. V řeči se častokrát objevilo slovo „přirozenost“ a Bhagaván na to odpověděl: „Když člověk dokonale pozná svoji přirozenost, tak tyto otázky nebudou vznikat. Jinak jsou tu neustále. Do té doby podléháme klamu, že všechny tyto nepřirozené věci jsou normální. Musíme pochopit, že pravý stav je tady a vždy. O něj se však nestaráme a toužíme po tom, který zde není a v důsledku toho trpíme. Vše, co přichází a odchází, je neskutečné. Člověk (jako to čím je – duše) přebývá stále ve svém přirozeném stavu. Trpíme tak dlouho, dokud si tuto pravdu neuvědomíme.“
„Kde můžeme tuto duši spatřit? Jak ji poznáme?“ byla další otázka.
„Kde vidět duši? To je stejná otázka, jako být v Ramanášramu a ptát se, kde je Ramanášram. Duše je vždy ve vás a je všude. Představovat si, že je někde daleko a hledat ji, je jako provádět Panduranga bhadžan. Tento bhadžan začíná v první čtvrtině noci cinkotem zvonečků přivázaných k chodidlům stoupenců a postavením mosazné lampy doprostřed domu. Stoupenci ji dokola obcházejí a rytmicky tančí do nápěvu: ‚Pandarpur je tak daleko! Pandarpur je tak daleko! Pojďme tam. Spěchejme tam‘. Ale jak neustále krouží okolo, tak se vlastně k Pandarpuru nepřiblíží ani o půl metru. Když nastane třetí čtvrtina noci, začnou zpívat: ‚Pohleďte! Tady je Pandarpur. Zde je Pandarpur. Podívejte se, dívejte se!‘ První čtvrtinu noci chodili okolo stejné lampy jako teď. Svítá a oni zpívají: ‚Dorazili jsme do Pandarpuru. Tohle je Pandarpur.‘ S těmito slovy se uklání stejné lampě a tím bhadžan končí. Podobné je to s hledáním duše. Chodíme kolem dokola s tím, že hledáme átman (duši) a říkáme: ‚Kde je átman? Kde je?‘ Nakonec vysvitne džňána drišti (zrak poznání) a my říkáme: Tohle je átman. Jsme to my.‘
Musíme získat zrak poznání. Jakmile jej máme, nebudou už existovat žádné náklonosti. Dokonce ani když je džňánin v kontaktu se světem a pohybuje se v něm. Jakmile si jednou obujete boty, pak už při chůzi necítí bolest, ať našlapujete na jakékoli množství kamenů nebo trnů. Jdete bezstarostně a nemáte obavy, jestli jsou na cestě hory nebo skály. Pro ty, kteří dosáhli džňána drišti bude vše přirozené. Co zde existuje, kromě vlastního Já? Tento přirozený stav můžete být poznán až poté, co zmizí veškeré světské zření.“
„Jak to udělat, aby to zmizelo,“ padla otázka.
„Jestliže zmizí mysl,“ odpovídal Bhagaván, „zmizí celý svět. Mysl je příčinou všeho tohoto. Když mysl opadne, přirozený stav se projeví sám od sebe. Duše se odhalí sama jako věčné Já Jsem Já. Ozařuje (poznává) sama sebe! Je zde. Vše, co je, je TO. Jsme pouze tím. Když tím jsme, tak proč to hledáme? Staří mudrci prohlásili: ‚Člověk spatřuje svět jako brahman, když svůj pohled nechá vstřebat džňánou.‘ Říká se čidakáša (přirozený/původní stav mysli) samotná je átma svarúpou (naší skutečnou podstatou).
Někdo další se zeptal: „Jak ji můžeme poznat, když se mysl vytratí?“
Bhagaván odpověděl: „Za příklad toho nám může posloužit obloha. Existuje ve třech variantách – čidakáša, čittakáša a bhuthakáša. Čidakáša je přirozený stav mysli. Pociťování já, které se z čidakáša rodí, se nazývá čittakáša. Když se tato čittakáša rozvine a přijme na sebe tvar všech bhútas (základních elementů), pak to všechno je bhuthakáša. Konec konců, mysl je součást těla. Nebo snad ne? Když je mysl ve formě čittakáša – což je vědomí já (osobnosti) – pak nepoznává čidakášu, ale bhuthakášu. Označuje se to jako manoakáša (prostor mysli). Když mysl formu manoakáša opouští a poznává čidakáša, označuje se to jako činmája. (Pozn. v knize: Mysl (čitta) se po odstranění koncovky „ta“ stává vědomím (čit). „Ta“ znamená spojení se světem, podobně jako když čirý, průhledný drahokam v blízkosti květu růže převezme jeho barvu – citace ze Sankara’s Sadacharanusandhanam). Rozplynutí se mysli znamená, že zmizí představa existence mnohosti objektů a projeví se jednota všeho. Jakmile je toho dosaženo, vše je tak, jak má být.“
V souladu s tímto výkladem Bhagaván ve 14. verši jeho díla Unnadhi Nalupadhi napsal: „Když se prohlašuje existence první osoby „já“, pak existuje i druhá a třetí osoba „ty“ a „on“. Když je poznán přirozený stav první osoby a pocit já (individuality) zmizí, tak současně s tím zmizí i „ty“ a „on“, a to, co následně zazáří jako jedno jediné, se stane přirozeným stavem nejzazší skutečnosti.“
