29. 8. 2022

Dopisy z Ramanášramu - 82 - Sundamurtiho otrocké pouto

---

Včera, když jsem si vyslechla Bhagavánovo vyprávění o Sundamurtim, o kterém jsem ti psala v posledním dopise, jsem si přála vyslechnout příběh i ze Sundamurtiho mládí. Přišla jsem tedy za Bhagavánem dnes ráno o půl osmé. Bhagaván už byl zpět ze své ranní procházky po Arunáčale a četl si nějakou knihu. Tou dobou v hale nebylo moc lidí. Poklonila jsem se a zeptala se Bhagavána, co čte.

„Peria Puránam,“ odpověděl. „Zrovna si pročítám příběh ze Sundamurtiho mládí.“

„Je to hodně zajímavé?“ zeptala jsem se.

„Ano. Chcete si jej přečíst?“ zeptal se Bhagaván.

„Velice ráda,“ odpověděla jsem, „neumím ale tak dobře tamilsky.“

„Dobrá, tak vám ten příběh krátce převyprávím,“ řekl s úsměvem Bhagaván a začal vyprávět:

 

Sundamurti se narodil na posvátném místě Tirunavalur v zemi Thirumunaippadi, v Šivově bráhmanské kastě, nazývané Adi Šaivam. Otcem mu byl Šivův kněz Čadajanar, kterému se také říkalo Šivačárja, a jeho matkou byla Isaijnanijar. Po svých rodičích se jmenoval Nambijarurar. Jednou, když si hrál na ulici s hračkou vozíku, spatřil jej místní král Nárasinga Munijar a oblíbil si ho. Požádal jeho otce, ať mu nechá chlapce na vychování. Šivačárja souhlasil a král přijal Sundamurtiho za svého nevlastního syna. A nejenom to, Sundamurti začal pečlivě plnit příkazy bráhmanské kasty, byl přepásán posvátnou brahmánskou nití a studoval védské spisy.

Když Sundamurti dospěl, bylo rozhodnuto, že se ožení s dcerou příbuzných, která se jmenovala Čatangavi Šivačárja a veškeré příbuzenstvo bylo obesláno pozvánkou na svatbu. Den před svatbou absolvoval Sundamurti obvyklé předmanželské obřady. V den sňatku se vyšňořil jako správný ženich a brzy ráno se na koni a společně s příbuznými vydal k domu nevěsty ve vesnici Puttur. Zde sesedl z koně a posadil se na svatební sedátko v manželském voze, jak tomu bývá zvykem. Hudba vyřvávala a čekalo se na příchod nevěsty.

V té chvíli ke svatebnímu vozíku přišel Šiva, přestrojen za starého brahmína a povídá: „Všichni prosím poslouchejte, co povím.“ S jejich souhlasem se starý brahmín obrátil na Sundamurtiho: „Podívej, mám tu mezi námi uzavřenou smlouvu. Nejdřív ji vyplň a pak se ožeň.“

Sundamurti odpověděl: „Pokud nějaká dohoda existuje, tak ať se naplní. Nejdřív ale řekni, o co jde.“

Brahmín se obrátil k publiku: „Pánové, tento mladík je mým sluhou. Mám smlouvu, že mi bude sloužit. Ten dokument vystavil v můj prospěch jeho dědeček.“

„Cože?“ odpověděl Sundamurti. „Přestaň blázne! Poprvé slyšíme, že by nějaký brahmín sloužil jinému brahmínu. Seber se a padej odtud!“

Starý brahmín odpověděl: „Nejsem žádný šílenec ani ďábel. Tvé řeči mě neuráží. Vůbec si mě nepochopil. Přestaň dětinsky tlachat a pojď mi sloužit.“

„Ukaž mi smlouvu,“ řekl Sundamurti.

„Kdo jsi, že chceš vidět smlouvu?“ zeptal se stařík. „Když zde shromáždění lidé smlouvu uvidí a odsouhlasí, že je pravá, začneš mi sloužit.“

Sundamurti se nesmírně rozhněval a vrhl se na starého muže, aby mu smlouvu sebral. Brahmín se rozběhl pryč, ale Sundamurti jej doběhl, smlouvu mu vytrhl a roztrhal na kusy. Stařík ale Sundamurtiho chytil a začal křičet. Svatební hosté tím byli pobouření, oba dva od sebe odtrhli a brahmínovi řekli: „Mluvíte o něčem tak zvláštním, co na světě dosud nikdo nikdy neslyšel. Jste hašteřivý stařec! Odkud jste?“

„Pocházím z vesnice Thiruvennainallur,“ odpověděl brahmín. „Souhlasíte, že tento hoch stvrdil své nevolnictví ke mně tím, že mi smlouvu o službě vytrhl neprávem z ruky a roztrhal ji na kusy?“

Sundamurti na to odpověděl: „Pokud opravdu bydlíte ve vesnici Thiruvennainallur, tak by mělo být možné váš nárok potvrdit přímo tam, nebo snad ne?

„Ano,“ odpověděl brahmín, „pojďte se mnou. Před tamější radou brahmínů vám předložím originál smlouvy, která stvrdí můj nárok, že jste můj sluha.“ S těmito slovy starý brahmín vykročil vpřed a Sundamurti a všichni další brahmíni jej následovali.

Když všichni dorazili na shromáždění brahmínů ve vesnici Thiruvennainallur, vychytralý starý brahmín před nimi tvrdil, že Sundamurti smlouvu, prokazující nárok brahmína na jeho službu, roztrhal. Shromáždění odpovědělo: „Nikdy a nikde jsme neslyšeli, že by se brahmín stal sluhou brahmína.“

Starý brahmín na to odpověděl: „To ne. Ale můj nárok přesto není žádný podvod. Listina, kterou tento mladík roztrhal, byla smlouva o službách, sepsaná jeho dědečkem s tím, že on a všichni jeho následovníci se stanou mými sluhy.“

Shromáždění se zeptalo Sundamurtiho: „Myslíš si, že můžeš vyhrát spor tím, že roztrháš smlouvu, sepsanou tvým dědou? Co soudíš?“

Sundamurti odvětil: „Och, ctnostní muži, znalci všech védských tradic! Všichni víte, že jsem ze sekty Adi Šaiva. I kdyby byl tento starý brahmín schopen doložit, že jsem jeho sluha, berte to prosím jako nějaký magický trik, který je mimo rozumné uvažování. Mám se k jeho tvrzení nějak vyjadřovat?“

Shromáždění se obrátilo na brahmína: „Nejdříve nám musíš dokázat, že tady ten mladík je tvůj sluha. K posouzení podstaty nějaké události je zapotřebí trojího: její zavedenost, písemný důkaz a ústní svědectví. Můžeš z toho doložit alespoň jednu věc?“

„Pánové,“ odpověděl brahmín, „ten chlapík roztrhal jen duplikát! Původní smlouvu mám u sebe.“

Shromáždění brahmínů se pak dožadovalo předložení původního dokumentu a dali mu záruku, že ji Sundamurti už neroztrhá.

Stařík nato vytáhl ze záhybu svých šatů původní smlouvu a předložil jim ji. V tu chvíli tam nečekaně přišel starosta vesnice a byl požádán, ať smlouvu přečte. Starosta se poklonil členům shromáždění, otevřel desky smlouvy, a aby jej všichni slyšeli začal nahlas číst: „Já, z kasty Adi Šaiva a Arurar jménem, dlící ve vesnici Thirvennainallur, rád a z vlastní svobodné vůle sepisuji tuto smlouvu o službě, závazek, že já a mé potomstvo bude sloužit obecnímu bláznovi, žijícímu v Thirvennainalluru. Podpis: Arurar.“

Smlouva byla předána členům shromáždění, kteří potvrdili, že podpisy jsou jejich vlastní. Shromáždění pak požádalo Sundamurtiho, aby potvrdil, že rukopis na smlouvě patří jeho dědečkovi.

Stařík, který předstíral, že je brahmínem, povídá: Pánové, vždyť je to zatím pouhý chlapec! Jak by mohl poznat rukopis svého dědečka? Jestli existují nějaké jiné listiny, na nichž bude písmo jeho dědečka, nechte si je přinést a písmo porovnejte.“

Všichni souhlasili a Sundamurtiho příbuzní našli a předložili dokumenty, na nichž bylo písmo Sundamurtiho dědečka. Členové shromáždění obě listiny porovnali a potvrdili, že se písmo shoduje. Pak řekli Sundamurtimu: „Chlapče, nemáš se z toho jak vysvléct! Jsi ztracen. Tvojí povinností je sloužit ve shodě s nařízením tvého dědy.“

Sundamurti byl vývojem situace zaražený, ale prohlásil, že, je-li to jeho osud, podrobí se nařízení.

Shromážděným brahmínům se chlapce zželelo, a protože měli stále ještě nějaké pochybnosti ohledně starého brahmína, zeptali se jej: „Vážený, smlouva tvrdí, že náležíte do naší vesnice. Můžete nám ukázat váš rodný dům a majetek?“

Starý brahmín hrál překvapeného a vykřikl: „Cože?! Z vesnice jste tu všichni, jste tak učení, rozumní a vzděláni životem. Chcete tvrdit, že ani jeden z vás nezná můj dům? To jsou vskutku překvapivá slova! Tak pojďte za mnou!“ S těmito slovy se vydal na cestu a všichni ho následovali a pak překvapeně pozorovali, jak Bůh v převleku za brahmína vstoupil ve vesnici do Šivova chrámu, nazývaného Thiruvarul Thurai.

Sundamurti uvažoval: „To je ale podivné! Brahmín, který mě přinutil mu sloužit, vstoupil do chrámu mého boha Paramíšvary!“ S těmito myšlenkami se nedočkavě rozběhl za brahmínem do chrámu a pln zbožnosti vykřikl: „Ach, brahmíne!“

V tu chvíli se Pán Šiva projevil spolu se svojí manželkou Parvátí, usazen na posvátné býčku, a pravil: „Můj synu! Ty jsi Álála Sundara, jeden z mých hlavních sloužících. Zde jsi se zrodil v důsledku prokletí. Žádal jsi mě, abych tě přijal za vlastního. Ať se tak stane. Dokonce i v době trvání tvé klatby. Proto jsem zde z tebe udělal svého sluhu.“

Když Sundamurti vyslechl slova vznešeného Pána, zaradoval se jako telátko, slyšící hlas své matky. S očima plných slz vykonal před Pánem prostraci a s hlasem třesoucím se dojetím pravil: „Ach Pane! Jak jsi milostivý k takovému ničemovi. Držíš mě pevně jako kočka drží své kotě. Jaká to milost!“

Vznešený pán s potěšením odpověděl: „Můj synu. Protože si se se mnou hádal, budeš se jmenovat Van Thondan. Tvá služba bude spočívat v tom, že mě budeš uctívat květinami veršů. Skládej o mě básně a zpívej je.“

Sundamurti přiložil dlaně k sobě na pozdrav a říká: „Pane! Přišel jsi v přestrojení za brahmína a požadoval si, abych ti sloužil. Hádal jsem se s tebou, protože jsem neznal tvou vznešenost. Jsi skvostný vládce, které mi věnoval vzpomínku na mou minulost a ušetřil mě pádu do světských činností a zvyklostí, kde bych utonul. Jak mohu poznat tvé neomezené dobré vlastnosti a jak mám o nich pět?“

Íšvara odpověděl: „Už jsi mě nazval bláznem (pitthan). Proto o mě zpívej jako o potrhlém šílenci.“ S těmito slovy se rozplynul.

Sundamurti začal ihned zpívat báseň Šrí Padikam s úvodním veršem: Pittha pirai sudi.

 

Bhagaván pak vyprávění zakončil slovy: „Příběh Sundamurtiho je plný podobně zvláštních zkušeností.“

„Je jméno Sundamurti výsledkem vzpomínky na jeho minulost?“ zeptala jsem se.

„Ano, ano! Žádný jiný důvod v jeho příběhu není,“ odpověděl Bhagaván.

Další přeložené části