3. 7. 2022
Dopisy z Ramanášramu - 80 - Humorné vzpomínky na život v jeskyni Virúpákša
Dopis č. 80 z 25. 1. 1947
Onehdy přišel do ášramu Vasudéva Šástry, který se během pobytu Bhagavána v jeskyni Virupákša staral o denní práce, a posadil se k Bhagavánovi. Bhagaván se ho zprvu zeptal, jak se mu daří a pak pověděl, že to byl Šástry, kdo začal s oslavami Bhagavánových narozenin.
Jeden stoupenec se zeptal: „Je to ten samý, kdo se vyděsil a schovával se před tygrem?“
„Ano, je to on,“ odpověděl Bhagaván. „Během našeho pobytu v jeskyni Virúpákša jsme jednou v noci seděli všichni na terase, když se dole v údolí objevil tygr. Za mříž verandy jsme tedy umístili lampu, protože jsme si mysleli, že kvůli jejímu světlu sem tygr nepřijde. Šástry však byl stejně vyděšený. Odplížil se do jeskyně a prosil nás ať jdeme za ním. My jsme to však odmítli. Když se Šástry dostal do jeskyně, uzavřel dveře železnou závorou a zpoza nich se snažil tygra vystrašit tak, že na něj řval jako strašlivý válečník: ‚Hele! Když sem přijdeš, tak si dej pozor! Dej si bacha na to, co udělám! Jo, co si o sobě myslíš! Je tu Bhagaván, takže bacha!‘
Všechno tohle hrdinství, přicházející z nitra jeskyně, připomínalo Uttarakumaru (z eposu Mahábharáta). Historka spočíval v tom, že Uttarakumara, syn vládnoucího krále Viraty, vyrazil s Ardžunou do boje, vychloubal se svým hrdinství, ale když se objevili nepřátelé, vzal nohy na ramena. Ardžuna nakonec bitvu vyhrál.
Tygr se chvíli potuloval kolem, ale nakonec si šel za svým. Šástry se pak odvážil vyjít ven – vskutku hrdina,“ zakončil Bhagaván.
Šástry pokračoval v hovoru na téma s tygrem a povídá: „Příhoda s tygrem nebyla jediná, svámidží. Jindy, za bílého dne, jsem seděl venku, mimo jeskyni. Dole pod námi si spolu hráli tygři, nebo leopardi. Bhagaván se usmíval a sledoval jejich hru. Mě to však nesmírně vyděsilo a naléhal jsem na Bhagavána, ať jde do jeskyně. Bhagaván byl však neoblomný a seděl bez hnutí venku. Co se mě týče – schoval jsem se v jeskyni. Obě divoká zvířata si chvilku hrála, pak se podívala na Bhagavána úplně stejně, jak to dělají domácí ochočená zvířata a odešla v klidu, beze strachu či zuřivosti. Jedno šlo nahoru do kopce a druhé dolů. Když jsem vyšel z jeskyně, zeptal jsem se Bhagavána: ‚Svámidží, vy jste se nebál, když si ta dvě zvířata hrála tak blízko?‘
Bhagaván s úsměvem odpověděl: ‚Bát se? Věděl jsem, že se za chvíli rozejdou. Jedno půjde nahoru a druhé dolů. A tak to udělaly. Když se bojíme a vykřikneme: ‚Hrůza! Tygr!‘, tak se také leknou a zařvou: ‚Hrůza! Člověk!‘ a zaútočí, aby nás zabily. Když se nebojíme, oni se také nebudou bát a klidně a mírumilovně projdou kolem.‘
Navzdory tomu, co Bhagaván povídal, mě strach neopustil,“ dodal Šástry.
Bhagaván pak vyprávěl ještě jednu příhodu: „Byl to Šástry, kdo mě objal a plakal, když mé srdce přestalo bít. Jednou jsem šel s Vasuem a dalšími k vodní nádrži u (chrámu) Paičamman Koil, abychom se vykoupali. Vraceli jsem se pak zkratkou a když jsme se blížili k želví skále, pocítil jsem závratě a vyčerpání, a tak jsem si sedl na balvan. Jak všichni víte, ten zážitek byl popsán v mé autobiografii.“
Šástry na to navázal: „Ano, když zůstali všichni stát opodál a plakali, já jsem Bhagavána objal. Byl jsem tehdy svobodný, mladý muž (brahmačarín), tak jsem to mohl udělat. Nikdo další se těla svámího nedotýkal. Myslí, že svámí byl v tomto stavu (viz poznámka na konci dopisu) asi deset minut. Pak nabyl vědomí. Byl jsem plný radosti. ‚Nač ten pláč?‘ utěšoval nás Bhagaván. ‚Mysleli jste si, že jsem umřel? Až budu umírat, neřeknu vám to snad předem?‘“
Pozn.: Popis Bhagavánovy druhé zkušenosti smrti, jak je zachycena v knize Self - Realisation:
Bhagaván: Výhled na přírodní scenérii přede mnou náhle zmizel a přímo přes můj pohled byla přetažena zářivě bíla opona, takže z přírody okolo nebylo nic vidět. Mohl jsem to pozorovat jako postupující proces. V jednu chvíli jsem jasně viděl část okolí a zbytek byl zakrytý pohybující se oponou. Bylo to jako by někdo nasazoval krytku na dalekohled, kterým se díváme. Když se to odehrávalo, zastavil jsem se pro případ, že bych upadnul. Když se pak zrak vyjasnil, šel jsem dál. Pak mě temnota a mdloby dostihly podruhé, tak jsem se opřel o skálu do doby, než se to přežene. Když se to nastalo napotřetí, měl jsem za to, že bude bezpečnější si sednou, a tak jsem se posadil blízko kamene. Zářivě bíla opona hned nato zcela vymazala mé vidění, hlava se mi zatočila a dýchání i krevní oběh se zastavily. Kůže zesinala a byla modrá. Měla stejnou barvu, jako má mrtvola, a postupně tmavla. Vasudéva Šástry, který mě považoval za mrtvého, mě držel v objetí a hlasitě plakal a naříkal nad mojí smrtí. Jeho tělo se třáslo. Zřetelně jsem cítil jeho sevření a chvění, slyšel jsem jeho bědování a chápal jeho smysl. Viděl jsem také, jak mi bledne kůže a cítil jsem, že se tlukot srdce zastavil, stejně jako dech, a že se okrajů těla zmocňuje chlad. V tomto stavu však přesto zůstal a beze změny trval můj stálý proud záře Já (átma sfurana, sebeuvědomění). Nebál jsem se ani v nejmenším a ani jsem necítil nějaký smutek z toho, co se stalo s mým tělem. Když jsem se posadil poblíž kamene, seděl jsem jako obvykle v padmasáně, ale o kámen jsem se neopíral. Tělo zůstalo v této pozici, i když bylo bez krevního oběhu a bez dechu. Trvalo to asi deset nebo patnáct minut. Pak jsem ucítil, jak mým tělem náhle cosi otřáslo. Krevní oběh se s nesmírnou silou nastartoval, stejně jako dech. Z celého těla prýštil pot. Kůži se vracela barva života. Otevřel jsem pak oči, zvolna jsem vstal a povídám: „Tak půjdeme.“ Do jeskyně Virupákša jsme pak došli už bez problémů. To bylo jediná situace, kdy se zastavil jak můj krevní oběh, tak i dech.
Bhagaván později k celé události poznamenal – aby opravil jisté chybné zprávy, které se o této události šířily: „Ty návaly jsem si nepřivodil úmyslně, a ani jsem si nepřál vidět tělo ve stavu smrti. Cožpak jsem neříkal, že neopustím tělo bez toho, aniž bych to ostatním předem řekl? Byl to jeden z těch záchvatů slabosti, které jsem občas míval. V tomto případě to jen vypadlo opravdu vážně.“
