29. 2. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 8 - Služba pravému Já je službou guruovi
28. 11. 1945
V posledních dvou či třech měsících masírují sloužící Bhagavánovi jeho nohy nějakým léčivým olejem, aby se ulevilo od revmatické bolesti. Někteří ze stoupenců, zaujatí pozorností k Bhagavánovu tělu, rovněž začali provádět masáže, a to popořadě, každou půlhodinu někdo. Výsledkem je narušování zaběhaného denního řádu ášramu.
Bude to Bhagaván tolerovat? I ke svým sloužícím byl vždy ohleduplný a nikdy by neodmítl s důrazným „ne“, ať už by to bylo cokoli. Takže ve vhodnou chvíli prohlásil: „Všichni prosím chviličku počkejte. Také já budu chvilku masírovat tyhle nohy. Neměl bych rovněž získat nějaké zásluhy?“ S těmito slovy odstrčil jejich ruce a začal masírovat své vlastní nohy. Nejenom že mě to nesmírně pobavilo, ale úplně to vymazalo ve mně se ukrývající malou touhu dotýkat se lotosových nohou Šrí Bhagavána a vzdát mu tak úctu. Bhagavána slova mají své podivuhodné kouzlo! Podívej. Chce mít také trochu těch zásluh! Je to jemná narážka pro ty, kteří jsou schopni to pochopit.
Nedávno jeden bývalý starý soudce řekl Bhagavánovi: „Svámidží, rád bych i já měl svůj podíl na službě prokázané nohám gurua.“ „Opravdu?“ odpověděl na to Bhagaván. „Služba pravému Já je službou guruovi. Už je vám 70 let. Chcete mi sloužit? Nechte toho! Od nynějška už nadále služte sám sobě. Pokud zůstanete v tichu, je té služby více než dosti.“
Když o tom tak člověk přemýšlí, existuje větší poučení než toto? Bhagaván říká, že stačí, když člověk zůstane tichý. pro něj je to přirozené, ale jsme toho schopní i my? Ať se snažíme jakkoli, tohoto stavu nedosáhneme. Co nám zbývá jiného, než se spoléhat na Bhagavánovu Milost?
