29. 5. 2022
Dopisy z Ramanášramu - 78 - Andavane
Dopis č. 78 z 20. 12. 1946
Dnes ráno v 9 hod. dorazil telegram, že minulou noc zesnul v Madurai Rámanatha Brahmačari, kterému se říkalo Andavane. Kdosi mi to řekl hned, jak jsem vstoupila do haly. Rámanatha se ke skupině Bhagavánových stoupenců připojil jako mladý hoch, ještě když žil Bhagaván v jeskyni Virúpákša. Pak už od Bhagavána nikdy neodešel, s výjimkou několika krátkých intervalů, vždy tak na patnáct dní v roce. Tento oddaný stoupenec a celoživotní brahmačári odjel do Madrásu na nějaké ošetření a po dvou týdnech jsem se dozvěděli o jeho úmrtí.
Byla jsem v hale a pociťovala smutek, že se přihodilo to samé jako nedávno s Madhavasvámím. Současně jsem ale cítila radost, že odložil své tělo bez většího trápení. Bhagaván mi řekl: „Vypadá to, že odešel náš Rámanatha.“
Tehdy když umřel Madhavasvámí mi Bhagaván pověděl: „Madhavasvámí odešel,“ a já se jej zeptala: „Kam?“
„Kam?“ odvětil na to Bhagaván, „tam. Tělo nechal tady.“
Proto jsem se nyní už neptala, kam odešel Rámanatha, ale jen jsem odpověděla: „Ano, už jsem to slyšela.“
Uma a Alamu, dvě dámy, začaly ve tři hodiny odpoledne zpívat tamilské verše Ramana Anubhuti. Bhagaván mi s dojetím povídá: „Podívejte, to jsou verše, které napsal sám Rámanatha. Existuje ještě i jiná píseň s refrénem: ‚tiručulinathanai kandene‘. Tu také napsal Rámanatha. V této souvislosti mám zajímavou historku. Když jsem ještě žil v jeskyni Virúpákša, tak jsme během jednoho úplňku všichni vyrazili na giripradakšinu (zbožné obcházení Arunáčaly). Tehdy byl s námi i Čidambaram Subramanja Ajer. Měsíc jasně svítil a všichni byli v povznesené náladě. Tehdy se dohodlo, že se ještě potkáme a každý si připraví přednášku na nějaké téma. Předsedou setkání byl zvolen Subramanja Ajer. První přednáška padla na Rámanathu. Sám si vybral téma, a to: Podobnost mezi Paramátmanem, sídlícím v lidském Srdci, Pánem Nátarádžou (Šivou) v Čidambaram a Šrí Ramanou v jeskyni Virúpákša. Subramanja Ajer mu na to dal půlhodiny. Když půlhodina uplynula, Rámanatha se vůbec nedostal k nějaké pointě ohledně podobnosti. Subramanja Ajer mu řekl, že čas vypršel, ale Rámanatha povídá: ‚Ještě půlhodinku, prosím.‘ Bylo to setkání lidí, kteří ještě přicházeli. Rámanatha pořád opakoval: ‚Ještě trochu čase, pane; ještě kousíček,‘ a tak se svojí řečí pokračoval celé tři hodiny, kdy už ho Subramanja Ajer rázně uťal. Škoda, že jste neviděla nadšení, se kterým ten den hovořil. Později shrnul body přednášky do písně o čtyřech verších, s názvem Tiručulinathanai kandene. Protože se v této písni několikrát opakuje slovo andavane, začalo se tak říkat i Rámanathovi. Pranavánandádži se ji pokusil přeložit do telugu, ale moc se mu to nepovedlo.“
„Aha, tak proto se mu říká Andavane,“ povídám a tu píseň jsem si přečetla. I když literárně není nic moc, bylo zjevné, že ji skládal s vřelým srdcem lásky. Smysl je asi tento:
Spatřil jsem Tiručulinathan (rodiště Bhagavána, ale zde též význam slova ÓM) a nebyl se už schopen vrátit zpět. Stál jsem tam zcela ohromen. Tiručulinathan je Pán tančící v Čidambaram, ochraňující bezmocné a je k nim milosrdný. Stejné Tiručulinathan se projevilo jako Bůh v jeskyni Virúpákša na Arunáčale, v posvátném Tiruvannamalai.
Člověk byl neprávem odsouzen ve městě Kajapuri, musí dřít a ego mu panuje.
Po čase Člověk pozvedl meč boží Milosti a odťal hlavu svého vládce – ega.
Když jeho hlavu uťal, Člověk sám se stal Bohem, tančícím v jeskyni Dahárálaja. On (Bhagaván – pozn. překl.) je tímto Tiručulinathan. Spatřil jsem ho a zůstal jako přikován, neschopen odejít.
