21. 4. 2022
Dopisy z Ramanášramu - 76 - Svátek Brahmotsavam
Dopis č. 76 z 10. 12. 1946
28. minulého měsíce byl v chrámu Arunáčalaíšvary zahájen měsíc trvající svátek brahmotsava (obcházení Arunáčaly chrámovým božstvem). Večer desátého dne svátku se na vrcholu Arunáčaly zapaluje posvátný oheň. Tento rok to vyšlo na 7. prosince. Během prvních deseti dnů každoročního festivalu celé město kypí davy poutníků, kteří přicházejí a docházejí. Je běžné, že se zastaví pro daršan Bhagavána. Skupiny návštěvníků se začínají srocovat už čtyři nebo pět dní před zapálením ohně. Bhagaván bývá tehdy usazen v doškové chatce před chrámem Matky, aby lidem daršan usnadnil. Tento rok však stoupenci měli za to, že by bylo pro Bhagavána lepší, aby seděl ve výroční hale (v chatce, která byla u příležitosti oslav Zlatého výročí vybudována na sever od staré haly). Stoupenci se postarali, aby do chatky při dešti nijak nezatékalo (svátek připadá na období dešťů – pozn. překl.). Bhagaván se tam přesunul tři dny po zahájení svátku brahmotsava, což bylo o den či dva dříve než obvykle. Zrovna pořádně lilo. Většina z těch, co dorazili, byli chudí lidé. Byli mezi nimi i staří a věkem sešlí lidé a ženy s nemluvňaty.
Večer desátého dne svátku se koná rozsvěcení posvátného ohně. Lidé, kteří se toho dne asi kolem 2. hod. ranní vydali na giripradakšinu, přicházeli do ášramu v mokrých šatech. Aby měli snazší přístup k daršanu, bývalo zvykem, že Bhagaván zavřel jedny dveře haly a do druhých napříč umístil pohovku, o kterou se opíral. Domnívali jsme se, že by se dnes mělo udělat to samé.
„Proč?“ zeptal se Bhagaván, „tady je to v pořádku.“ (Pozn. překl.: Myšleno asi umístění pohovky v chatce, místo ve dveřích staré haly. Popis je neurčitý.)
Celou noc pršelo a foukal vítr. Zastavily se mi i hodinky. Vstávala jsem, aniž bych věděla, kolik je přesně hodin. Umyla jsem se a pomyslila, že je ještě brzo jít do ášramu. Ze silnice nebylo slyšet žádný hluk poutníků. Domnívala jsem se, že je ještě moc brzo a na chvilku jsem se natáhla a zdřímla si. Najednou, jako by ve snu, jsem uslyšela hlasy zástupu poutníků. Zmateně jsem vstala. Déšť ustával. Silný vítr rozehnal mraky. Přes okna svítil do pokoje měsíc. Měla jsem dojem, že je už pozdě, tak jsem se rychle oblékla vyrazila ven. Zjistila jsem, že potůčky, stékající z Arunáčaly, nabraly na síle a hlučely přívalem vody. Silnice byla pod vodou. Spěchala jsem do haly a čas zjistila až z hodin ášramu. Bylo půl páté ráno. Bhagaván v hale nebyl. Když jsem se někoho ptala, kde je, odpověděl mi: „Tam je, v chatrči“
„V chatrči?“ vykřikla jsem. „V tomhle dešti a větru!“
Zašla jsem dovnitř a uviděla Bhagavána sedícího na pohovce, dokonce bez duppati (pruh silné látky). Jeho tvář zářila úsměvy jako měsíc v úplňku a šířila atmosféru laskavosti a štěstí pro ty, co byli okolo. Kouř z vonných tyčinek zaplnil celé místo sladkou vůní, jako by to byla vůně santalových stromů v ráji. V Púránách se vypráví o existenci oceánu mléka, v němž leží ostrov Svíta Dvípa a kde má příbytek sám velký Višnu. Kolem něj jsou shromážděny všechny nebeské bytosti a v radostné blaženosti a šťastny mu nabízejí svůj slib věrnosti. Velký liják kolem haly mi připadal jako oceán mléka. Výroční hala, zaplavená elektrickým světlem, připomínala ostrov Svíta Dvípa. Ramana seděl na pohovce jako velký Višnu a stoupenci kolem něj, slibující mu věrnost, mi připadaly jako nebeské bytosti. Srdce mi přetékalo blaženým štěstím z takového pohledu.
Tyto myšlenky mi táhly hlavou, když jsem přicházela k Bhagavánovi. Bhagaván se začal usmívat. Nevěděla jsem proč. Poklonila jsem se před ním, a když jsem vstávala, Bhagaván povídá: „Recitace Véd jsou u konce.“ Před dvěma měsíci, během, oslav Zlatého výročí, se recitace Véd posunuly o hodinu dříve, než bylo obvyklé. Takže když jsme tehdy přišli jako obvykle, bylo už po všem. Domnívala jsem se, že v tom spočíval smysl Bhagavánova úsměvu – že se mi teď stalo to samé.
Zahanbena svojí ledabylostí jsem se Bhagavána zeptala: „Strávil jste tu celou noc?“
„Ne,“ odpověděl Bhagaván. „Každoročně je zvykem, že sem chodí skupinky lidí ode dvou od rána. Takže jsem dorazil až ve dvě. Protože pršelo, tak tu ještě nikdo nebyl.“
Jeden ze stoupenců mi povídá: „Dostanete pokutu, že jste přišla pozdě.“ Všichni jsme se tomu zasmáli.
Když jsem tam tak seděli a povídali si, přišli Rámasvámí Pillai a Kuppusvámí Ajer a zastavili se před Bhagavánovou pohovkou.
„Copak? Je nějaké zpívání?“ ptal se Bhagaván.
„Ano. Ještě není čas na koupel. Zazpíváme Théravám (chvalozpěvy na pána Šivu od tří tamilských světců),“ odpověděl Rámasvámí.
Bhagaván souhlasil o oba začal zpívat.
Po zpěvech Rámasvámí prohlásil, že je čas koupele a dodal, že by zarecitovali Thiruvembavai sepsanou světcem Manikkavačakarem.
„Ta báseň má dvacet veršů,“ povídá Bhagaván, „to mám čekat, až bude vše odrecitováno? Je čas jít,“ dodal Bhagaván a začal se chystat na svou masáž nohou.
„Hned přestaneme.“ A s těmito slovy Rámasvámí a Kuppusvámí začali recitovat verš, začínající slovy: „Annamalaijan…“. Smysl verše je v těchto slovech: Ach, Šakti! Tak jako bledne třpyt drahokamů na korunách božských bytostí, které se sklánění k lotosovým nohám Pána Arunáčaly a díky záři těchto svatých nohou zcela mizí, podobně jako když paprsky vycházejícího slunce zahánějí temnotu vesmíru a zastírají světlo hvězd. V tuto hodinu (východu slunce) nás nech pět chválu na posvátné nohy Pána. Dopřej nám koupel a lázeň v nádrži plné květin, když opěvujeme chválu lotosových nohou.
Recitace skončila přesně v okamžiku, když Bhagaván položil nohy na zem, aby odešel ke koupeli. Protože recitace končí slovy „dopřej nám koupel“, Bhagaván vstal z pohovky se slovy: „Ano, Tady stojím, jdeme se koupat.“
Všichni jsme se tomu zasmáli.
Ačkoli se paramátman, která není ani mužem, ani ženou, projevuje ve vesmíru ve formě Bhagavána, ten přesto uctívá Pána Arunáčalu v postoji abala bháva (city, které chová manželka k manželovi). Cítila jsem v tom nesmírnou hrdost. Zdá se, že Manikkavačakar zapěl tyto písně, když měl k Pánovi postoj abala bháva. Bhagaván svoji báseň Akšaramanamali napsal rovněž v této abala bhávě. Tady vidíš, jak daleko se dá s abala bhávou dostat.
Tuhle sérii dopisů ti začínám psát od konce minulého roku (podle tamilského kalendáře – pozn. překl.), hned po skončení svátku Karthikai, při příležitosti příchodu průvodu Pána Arunáčaly před ášram, během své pouti okolo Arunáčaly, a v duchu výroku Pána, že dítě je zavázáno otci. Všechny tyto dopisy jsem odeslala během posledních dnů.
