27. 11. 2021
Dopisy z Ramanášramu - 71 - Nehynoucí podoba
Dopis č. 71 z 26. 8. 1946
Koncem července se vrátil Rádžagópála Ajer, aby pomohl dát do pořádku knihy a noviny. Při tom byl požádán, aby dohlédl na činnost ášramové knihovny.
Hned z počátku, když prohledával dlouho odložené dokumenty, našel malý kousek papírku, na němž byl Bhagavánovou rukou napsaný tamilský verš a jeho překlad do telugu.
Papírek byl předán Bhagavánovi, ale ten si nemohl vzpomenout, co je to za verš, a tak mě zavolal, verš mi ukázal a ptal se mě, jestli nevím, odkud pochází. Text jsem si pečlivě prohlédla a zjistila, že je to tamilský verš o Tiručuli od Narasimha Šhéty. Verš byl napsán v Tiručuli po svátku grihapravéšam (obřad slavený po zakoupení Bhagavánova rodného domu v Tiručuli do majetku Ramanášramu v roce 1944 – pozn. překl.). Překlad do telugu byl ode mě. Když jsem to Bhagavánovi sdělila, požádala jsem ho o možnost si papírek vzít a verš si opsat. Bhagaván souhlasil.
Večer, po skončení zpěvu védských hymnů, jsem se uklonila Bhagavánovi, protože jsem chtěla odejít domů, když Bhagaván povídá: „Kde je můj papírek?“ I když Bhagaván souhlasil, ať si ho vezmu domů a vrátím ho druhý den ráno po opsání, měl podezření, jestli ho vůbec vrátím. Kdykoli totiž vidím Bhagavánův nádherný rukopis, kdy se písmo vyjímá na papíru jako kulaté perličky, mám chuť si papír ponechat. Bhagaván to vycítil a požádal mě, abych papírek vrátila, takže mě těchto tužeb zbavil.
Tu noc jsem si na jiný papír opsala onen verš jak v telugu, tak i v tamilštině – ten jsem rovněž zapsala v telugu – abych jej ukázala Bhagavánovi a pak jej přepsala do zápisníku ášramu.
Když jsem druhý den ráno přišla o půl osmé do ášramu a uklonila se Bhagavánovi, opět se mě zeptal: „Kde je ten papírek?“
„Ano, svámí. Přinesla jsem ho,“ odpověděla jsem. „Ten tamilský text jsem zapsala v telugu. Budete-li tak laskav a podíváte se, že jsem ho přepsala správně, tak ho potom přepíšu do zápisníku.“
Bhagaván si přepis prohlédl a vrátil mi ho zpět.
Z police jsem vytáhla zápisník a než se Bhagaván vrátil z procházky po Arunáčale, přinesla jsem ho do haly. Bhagaván o něj okem ani nezavadil. Protože jsem se zrovna chystala odejít, když jsem v ruce držela svoji tašku a ten papírek, Bhagaván povídá: „Až to přepíšete, tak mi ho vraťte. Budu ho potřebovat.“
Zahanbilo mě, že jsem byla několikrát požádána o vrácení papírku. Nedokázala jsem se ovládnout a vyhrkla jsem: „Když jsem něco sepisovala, prošlo mi rukama tolik písemností a ani jednu z nich jsem si nenechala. Všechny jsem je vrátila. On je mým svědkem,“ a ukázala jsem na Rádžagópalu Ajera.
Když jsem domluvila, Rádžagópala dosvědčil: „Ano, ano.“
Stále se mi nedařilo zkrotit své pohnutí, a tak povídám: „Je to jako v telužském přísloví: ‚Kdo křičí, ten vládne!‘ Každý, kdo poprosí, dostane spisy Bhagavána. Pokud mají příležitost se k těmto písemnostem dostat, tak si je nenápadně nechají. Jsem snad tak popletená, že bych kvůli tomuto malému kousíčku papíru zapomněla na skutečnost? Vůbec ho nechci. Hned ho vrátím.“
Když jsem domluvila, hrdlo se mi stáhlo a do očí mi hrkly slzy. Už jsem se nedokázala ovládat. Odešla jsem, nějak jsem přepsala text do zápisníku a ten i s papírkem vrátila Bhagavánovi do rukou. Rádžagópala Ajerovi, který stál poblíž, pak třesoucím se hlasem povídám: „Ten papírek jsem Bhagavánovi vrátila.“
Se soucitným srdcem a něžným tónem Bhagaván povídá: „Když se vám líbí, nechte si ho.“
Mě však ale pýcha ještě neopustila: „Nač? Písmenka smažu a papír roztrhám,“ říkám třesoucím se hlasem.
Protože jsem se zrovna usadila na svém obvyklém místě, Bhagaván jemným hlasem pokračuje: „Máte s sebou padajam (vlastnoručně složený verš?)“
Zadržela jsem dech a krátce odpověděla: „Ano.“ I když to vypadalo, že mě to navenek nezajímá, uvnitř jsem se trápila.
Před dvěma či třemi roky, když Bhagaván složil nějaký verš, lidé se mezi sebou přetahovali o to, komu z nich se podaří získat text napsaný jeho rukou. Jeden z nich využil příležitosti, Bhagavánovy listy schoval a odmítal se jich vzdát, i když byl žádán o navrácení. Když jsem to všechno pozorovala, a aby podobné touhy nevzešly i ve mně, sepsala jsem verš v telugu, který vyjadřoval moji spokojenost:
Je správné žádat tebe,
který jsi v podobě nezničitelného bytí neustále přítomný v lotosu Srdce,
o list, psaný tvojí vlastní rukou,
když kvůli závoji karmických vásán nejsme schopni spatřovat skutečnost?
Kéž by jednoho krásného dny byly oči natolik čisté, že závoj bude odstraněn a ákšhara svarúpa (forma nehynoucího ducha) bude jasně zřena. Písmeno (ákšhara) nebude smazáno. Papír (srdeční lotos) nebude roztrhán. Bohatě stačí, když je tato ákšharam (rukopis Bhagavána) rozdána křičícím. Vždyť z očí tichého dítěte bude sňat závoj. Dítě se pak již o sebe postará samo. Bháva róga bhišhagvara (znamenitý doktor, léčící nemoc světské existence) je už mezi námi. Dostojí svému věhlasu? Nechme se překvapit. Jedna věc je jistá – nestále nás všechny léčí. Tím pozvolna mizí zákal našich očí.
