28. 10. 2021

Dopisy z Ramanášramu - 70 - Svámí je všude

---

Předevčírem přijeli autem do ášramu autem Evropané, které si sem poslal s doporučujícím dopisem. Mezi nimi byla i jedna americká dáma. Včera ráno si obhlédli město a kolem poledne, po návštěvě Skandášramu, dorazili k nám. Zařídili si vše potřebné pro zpáteční cestu a ve tři odpoledne vešli do haly a posadili se. Ta nešťastná Američanka nebyla zvyklá sedět na zemi. Nějak se sesula vedle mě, ale své nohy měla natažené směrem k pohovce Bhagavána.

Považovala jsem to za neslušnost, ale mlčela jsem, protože měla stejně za chvíli odejít. Ale Rádžagópála, jeden ze sloužících to nesnesl a uctivě ji požádal, ať si zkříží nohy. Bhagaván si toho všimnul a s úsměvem povídá: „Když už je pro ni obtížné sedět na podlaze, tak nač ji ještě nutíte do sedu se zkříženýma nohama?“

„Ne, nikoli!“ odpověděl Rádžagópála. „Řekl jsem jí to, protože neví, že sedět s nohama nataženýma směrem k Bhagavánovi je neuctivé.“

„Ach tak! Že je to neuctivé? Pak je neuctivé, abych i já měl natažené nohy směrem k nim. Co jste řekl, platí i pro mě.“ Bhagaván to prohlásil s odlehčeným tónem a posadil se tak, že zkřížil nohy. Všichni jsme se zasmáli, ale přeci jen nás to trochu trápilo. Evropané zůstali v hale ještě asi půl hodiny a poté se svolením Bhagavána odešli.

Bhagaván pak strávil celý včerejšek tím, že čas od času si natáhl nohy, ale pak je zase překřížil se slovy, že by se to mohlo považovat za neuctivé. Bhagavánovy nohy však během deseti minut ztuhnou, pokud s nimi nehýbe, a jestliže je alespoň na půl hodiny nenatáhne, tak ztuhlost nezmizí. A to se nebavíme o bolesti, kterou to přináší.

 

Dnes odpoledne, když jsem vstoupila do haly, nebyli tam více jak dva či tři lidé. Bhagaván si začal protahovat nohy se slovy: „Nevím, jestli si je můžu natáhnout. Říkají, že se to nesluší.“

Nešťastný Rádžagópála tam stál sklíčený a smutně koukal. Bhagaván je však plný soucitu! Natáhl si nohy jako obvykle. Všichni jsme byli rádi. Bhagaván se díval na mě, jak sedím na podlaze a začal nám vyprávět příběh o Avvaijáře: „Rádža z dynastie Čérů spatřil Sundaramurtiho, jak odjíždí na bílém slonu. Ten slon pocházel z Kailásu. Rádža do ucha svého koně zašeptal pančakšari mantru a sám se i s koněm přenesl na Kailás. Avvaijára, který v zrovna vykonávala obřad k úctě Pána Ganéši, spatřila, že Sundaramurti i Rádža odjíždějí na horu Kailás a snažila se proto svůj obřad uspíšit, protože se také chtěla dostat na Kailás. Ganéšan si povšimnul jejího spěchu a pravil: ‚Nespěchej, stará ženo. Dokonči svůj obřad jako vždy. Zavedu tě na Kailás a budeš tam dříve než oni.‘

Avvaijára tedy dokončila obřad, jak náleží. Ganešán pak kolem ní zamával rukou a povídá: ‚Zavři oči.‘ To bylo vše. Když oči otevřela, zjistila že sedí na Kailásu před Parvátí a Íšvarou. Když tam Sundaramurti a Rádža dorazili, zjistili, že je tam už i Avvaijára. Překvapeni se ji ptali, jak se tam dostala. Odpověděla jim, že jí pomohl Pán Ganéša. Oba potěšilo, když slyšeli, že nakonec byla její bhakti odměněna.

Avvaijár už byla velmi stará, a když proto seděla naproti Íšvarovi, měla natažené nohy, stejně jako já. Parvátí ten pohled nedokázala snášet. Byla rozzlobená. Sedět s nohama nataženýma k Íšvarovi považovala se nesmírnou urážku. Svému manželovi tedy uctivě navrhla, že by to neměl dovolit a té staré paní to vysvětlit.

‚Nemluv o tom. Mlč. Nesmíme jí vůbec nic říkat,‘ odpověděl Íšvara.

Není však Parvátí polovičkou Íšvary? A to dokonce tou lepší polovičkou? Mohla by snést takovou urážku? Pošeptala tedy do ucha svého služky, ať to té staré paní všechno řekne. Služka přišla k Avvaijár a povídá jí: ‚Babičko, nenatahujte nohy směrem k Íšvarovi.‘

‚Vždyť se nic neděje. Řekněte mi, na které straně není Íšvara? Mám se na tu stranu otočit?‘ odpověděla Avvaijár. Pak svoje nohy natočila jinam, současně s tím se tam však přesunul i Íšvara. Natáhla je tedy na druhou stranu a Íšvara se tam opět přesunul. Kamkoli své nohy nasměřovala, tam se posunul i Íšvara. Ten se pak otočil k Parvátí a povídá jí: ‚Vidíš to? Neposlouchala si mě. Podívej, jak mnou točí ze strany na stranu. Proto jsem ti říkal, ať mlčíš.‘

Parvátí se pak Avvaijár omluvila.

Je to stejné, jako když se po lidech chce, aby neměli natažené nohy ke svámímu. Je místo, kde by nebyl přítomen?“

Jeden ze stoupenců na to povídá: „Podobná historka je i v příhodě o Námadévovi, že ano?“

„Ano, je to tak,“ odpověděl Bhagaván a začal vyprávět následující příběh: „Námadéva byl na sebe pyšný, že Vittal (jiné jméno pro boha Višnua – pozn. překl.) mu projevuje vždy více přízně nežli jiným. Jednoho dne ho Džňánadéva a další mudrci vzali do na hostinu domu Gorakumbhara. Po jídle si všichni sedli do řady a jeden z návštěvníku během hovoru povídá Gorakumbharovi (učiteli přítomných mudrců – pozn. překl.) tak trochu jinotajem: ‚Vyrábíte dobré hrnce, že ano? Tak nám teď řekněte, který ze zdejších hrnců je dobrý a který špatný.‘ Gorakumbhar tedy vzal prut a jednoho po druhém udeřil do hlavy.

Z úcty ke svému učiteli byli všichni zticha a jen sklonili hlavy. Když došla řada na Námadéva, ten protestoval a odmítal se nechat praštit do hlavy. Kumbhar hned nato povídá, že právě toto je ten nevypálený hrnec. Všichni vyprskli smíchy. Chudák Námadéva nedokázal svůj vztek ovládnout. Povídá, že se proti němu všichni spikli, aby ho ponížili a se slzami v očích odešel si postěžovat Vittalovi.

‚Co se stalo?‘ zeptal se ho Vittal a Námadéva mu celý příběh odvyprávěl.

‚No dobře,‘ reagoval Vittal, ‚ale pověz mi, co řekli ostatní, když podstoupili test.‘

‚Všichni mlčeli a sklonili se, když byli testováni prutem.‘

‚A ty?‘ ptal se Vittal.

‚Jsem snad jako oni?‘ odpovídal Námadéva. ‚Vždyť jsem tvůj důvěrný přítel. Mám se nechat bít do hlavy kvůli nějaké zkoušce?‘

‚To je to, čemu se říká ahankára (ego),‘ odvětil Vittal. ‚Všichni ostatní znají své pravé Já a měli spokojenou mysl. Ty však nikoli.‘

‚Vittale, ke mně jsi laskavý. Co bych měl ještě znát?‘

‚V tom to nespočívá. Chceš-li poznat pravdu, musíš sloužit starším,‘ pokračoval Vittal. ‚Co jsem já? Když tančíš, tančím i já. Když se směješ, směju se já. Když skáčeš, skáču také. Když najdeš pravdu, už nebude žádné skákání a bouchání do hlavy.‘

‚Mluvíš o starších lidech,‘ ptal se Námadéva, ‚kdo je starší než ty?‘

‚Kdo? Nedaleko v lese stojí chrám. V chrámu žije sádhu. Běž za ním a uvědomíš si pravdu,‘ odpověděl Vittal.

Když Námadév dorazil do chrámu v lese, spatřil tam ležícího, zanedbaného muže. ‚Může být tenhle člověk sádhuem?‘ pomyslel si. Když přišel blíž, spatřil že nohy toho chlapíka leží na lingamu. Námadéva se zděsil a rozhořčeně se ptá: ‚Pane, co to má znamenat? Kladete vaše nohy na boží hlavu!‘

‚Koukejme, Námo, jsi to ty?‘ odpověděl sádhu. ‚Poslal tě Vittal, viď?‘

Námadévu to překvapilo a byl zvědavý, jak se o něm mohl sádhu dozvědět. Znovu se zeptal: ‚Jste sádhu? Nebo snad ne? Jak můžete dávat nohy na lingam?‘

‚Tohle tě trápí, můj drahý synu? To jsem vůbec nevěděl. Už nedokážu své nohy zvednout. Můžeš je prosím zvednout a položit mimo lingam?‘

Námadéva se toho hned ujal, zvednul nohy a chtěl je položit někam jinam, ale zjistil, že se tam objevil další lingam. Kamkoli se pokoušel nohy položit, objevil se tam lingam. Nakonec je položil na sebe, a tak se on sám stal lingamem. Dotekem těchto svatých nohou v něm vysvitlo poznání Já. Námadéva vstal celý zmatený.

‚Uvědomil sis pravdu?‘ ptal se sádhu?

‚Ano, uvědomil,‘ odpověděl Námadéva. Poklonil se před Visobakéšarem, žákem Džňánaíšvary, odešel domů, usedl ve svém pokoji, ponořil se do meditace a za Vittalem přestal chodit.

Po několika dnech přiběhl Vittal a ptá se: ‚Námo, jak to, že si u mě už tak dlouho nebyl?‘

‚Ó, Pane,‘ odpověděl Námadéva, ‚existuje místo, kde by si nebyl? Vidím tě zde a napořád. Já jsem ty a ty jsi já. Proto za tebou nechodím.‘

‚Vidím, že je to v pořádku,‘ odvětil Vittal a zmizel.“

Bhagaván dovyprávěl příběh a současně si natáhl nohy, které držel dosud zkřížené.

Další přeložené části