29. 2. 2020
Dopisy z Ramanášramu - 7 - Poklad
27. 11. 1945
Otevřela jsem včerejší dopis a přečetla si ho. Výšlap na Skandášram byl bezpochyby šťastným zážitkem. Ale při hlubším přemítání mi cosi nemohlo nepřijít na mysl. V písni Vinnakota Venkataratnam se píše: „Utiší hlad a zažene jej pryč, ale nikomu nedovolí, aby spatřil cestu k realizaci. Chová se jako připoutaný i jako nepřipoutaný. Když tu cestu ukáže, vůbec se nestará, kam vede.“
Tato slova se zdají pravdivá. Když jsme byli na Skandášramu, Bhagaván chvíli hovořil o jednom, pak o druhém a po jídle nám nakázal, ať si dáme pohov. Všimněte si! Jen tak málo nás rozradostnilo a zalilo extází; pozbývali jsme tělesného vědomí. Ale pravé bohatství, poklad plný nektaru, musel být ukrytý někde v Arunáčale. Nedovolil nám ho hledat a najít. Bhagaván způsobil, že jsme zapomněli na náš skutečný cíl, jako bychom se napili alkoholu. Nikdo z nás neotevřel ústa, aby o tento poklad Bhagavána požádal. Chyba je opravdu v nás. Nebyl to pokrm, který bychom opravdu vyžadovali. Chtěli jsme jen pestrost. Nežádali jsme plnost, jedno bez druhého. Prý ani matka nedává, pokud není žádána. A my jenom tiše mručíme, že bychom něco potřebovali. Ale pokud bychom vyhladovělí prahli po svobodě, nenakrmil by nás Bhagaván duchovním jídlem včetně poznání? Je oceánem lásky a soucitu. Neměli bychom jej o lásku a soucit požádat? Bude tím Bhagaván nějak ovlivněn? Svůj poklad bezpečně ukrývá v Arunáčale, jako by to byl jeho domov. Jak překvapující jsou činy mahátmů! Pohled Bhagavána se od pokladu nikdy neodchýlí. Pečlivě jej sleduje přes okno. Ani na okamžik na tuto zakopanou hřivnu nezapomíná. Je možné, aby lidé, jako já, tento poklad nalezli? Svůj poklad nám věnuje, jen když získáme potřebné vlastnosti. Každému podle jeho zásluh – říká se, a také – setba má přijít do správné půdy. Ačkoli máme mezi sebou takového dárce Milosti, jakým je náš guru, nejsme schopni se kvůli naší vlastní nezpůsobilosti k pokladu dostat. Co k tomu říci? Není to pravda?
