3. 10. 2021
Dopisy z Ramanášramu - 68 - Potřeba sádhany
Dopis č. 68 z 23. 8. 1946
Jeden učenec, který dorazil z Madrásu, se předevčírem, ve tři odpoledne, Bhagavána zeptal: „Prováděl Bhagaván někdy sádhanu (duchovní cvičení)?“
Bhagaván odpověděl: „Sádhana? Komu je určená sádhana? Existuje něco, čeho má být sádhanou dosaženo? Jen si takhle sedět je už samo o sobě sádhanou. Vždy jsem byl zvyklý takto sedávat. Míval jsem zavřené oči. Teď je mám otevřené. To je jediný rozdíl. Co je nyní, bylo i tehdy. Co bylo tehdy, je zde právě nyní. Sádhana je nutná jen v případě, když tu existuje něco jiného nežli Já – átman. Sádhana je zapotřebí jen pro toho, kdo nehledí směrem k Já, které je stálé. Sádhana je zapotřebí pro toho, kdo je oklamán pohledem na tělo (považuje tělo za Já – pozn. překl.), které je dočasné a iluzorní. Pro toho, kdo spatřuje Já, takže nevidí nic jiného, co by bylo odlišné, není sádhana nutná. K čemu jinému by sádhana byla?
Někdo se zeptal: „Proč se tedy v tolika knihách říká, že bez gurua nelze džňány dosáhnout?“
Bhagaván odpověděl: „Ano. Guru a sádhana jsou nutné pro ty, kteří jsou natolik oklamáni činností své mysli, že věří, že jsou těly. Jsou nutné pro odstranění tohoto klamu.“
Na to zeptal někdo další: „Lidé říkají, že ti, kdo se věnují upasáně (praxi uctívání konkrétního božstva – pozn. překl.), mohou docílit fyzického projevení jejich milovaného Boha a získat i jiná požehnání, plynoucí ze sádhany. Co se tím myslí?“
„To, co je neustále přítomné, je sakšat (projev),“ odpověděl Bhagaván. „Stejně tak je neustále přítomna osoba já (sakšat). A co je karam? Karam je to, co je příčinou, takže sakšatkaram (projevení) je poznání toho, co je pravé, co je skutečné a co je příčinou všeho, a to je naše Já. Lidé tvrdí, že věčné Já zatouží vytvořit nějakou formu a meditovat o ní, takže odkudsi sestoupí Bůh a projeví se. Opouštíte Já, které existuje vždy a všude, a vykonáváte sádhanu s nadějí, že se vám odkudsi projeví Bůh. Lidé říkají, že jak Bůh přijde, tak i odejde. A vy opouštíte vždy jsoucí Já a usilujete o pomíjivou vizi ve snaze něco získat. Tak svůj mentální boj a zápas násobíte. Pokud prostě zůstáváte tak, jak jste, pak nebudou vůbec žádné problémy.“
Ačkoli nás Bhagaván jasně poučil, že sakšatkaram představuje blažený stav se správnými náhledy mimo vlastní myšlenky, s velikou lítostí jsem pociťovala, že to nedokážeme pochopit. Zatímco jsem takto uvažovala, kdosi se zeptal: „Tento stav vznešené mysli a existence, který je vysoko nad naší mentální úrovní, je přirozený a dosažitelný pro lidi jako Bhagaván. Je však bez pomoci sádhany dosažitelný i pro normální lidi, jako jsme my?“
„Samozřejmě že ano!“ odpověděl Bhagaván. „Sádhana je nutná. Ale kvůli čemu? Já je tu vždy a je všude. Není tedy nutné o Já usilovat a odkudsi jej získávat. Sádhana je tu jen abychom se zbavili tělesných a dalších iluzí, které nám brání se poznávat jako Já. Tyto iluze vyvstávají jen kvůli myšlení, že hmotný svět je skutečný, místo abychom hleděli na Já, které je skutečné. Sádhana slouží jen k odstranění tohoto omylu. K čemu by jinak sádhana byla – aby Já dosáhlo svého Já? Ten, kdo si své Já uvědomil, nepoznává nic jiného.“
